Eva Michálková: Jak vypadá aktraktivní zaměstnavatel

Pro studium v cizině jsem se rozhodla už v 18 letech. Chtěla jsem se osamostatnit, zlepšit si angličtinu a odjet do zahraničí. Moje první cesty za vzděláním vedly do Kanady do jazykového institutu ILAC, kde jsem si zdokonalila angličtinu. Aniž bych to tehdy tušila, tato zkušenost mě velice ovlivnila a pomohla mi uvědomit si přidanou hodnotu zahraničního vzdělání  – akademické obohacení, rozšíření obzorů a poznání nejen odlišných kultur, ale i sebe sama, jak samostatně obstojím v neznámém prostředí. Poté jsem byla přijata na Metropolitní univerzitu v Praze, kde jsem studovala obor mezinárodní vztahy a evropská studia. Díky vzdělávacímu programu Erasmus jsem absolvovala půlroční studijní pobyt na právnické fakultě Aristotelovy univerzity v Soluni. Zde mé další směřování ovlivnila profesorka Dr. Aspasia Tsaoussi, absolventka prestižní University of Chicago. Velice mě překvapilo, že její vedoucí disertační práce byl nositel Nobelovy ceny Gary Backer. Díky konzultacím s paní profesorkou i předchozím pobytům v Kanadě jsem dospěla k závěru, že bych magisterské studium ráda započala na kvalitní americké univerzitě. Volbu oboru jsem nezúžila jen na původní zaměření svého bakalářského studia, ale naopak vědomě rozšířila na obory jiné, zdánlivě příliš nesouvisející, neboť trendem není úzká specializace, nýbrž mezioborová propojení. Svojí nejvyšší kartu jsem vsadila na Pensylvánskou univerzitu z několika důvodů. Tím prvním byla bezesporu vynikající reputace školy, konkrétně v oboru Organizational Dynamics & Leadership. Toto studium bylo zaměřené na to, jak efektivně řídit týmy a být zároveň úspěšným leaderem. Důležitým faktorem výběru byl také individuální přístup ke studentům, důraz na kritické myšlení, prostor pro individualitu a výuka, která byla orientována na aktivitu samotných studentů, nikoli na monolog profesora. Univerzita se také snažila studentům mimostudijní čas obohatit a nabídnou zajímavé aktivity. Studenti měli možnost být součástí různých školních organizací a skupin, které sdružovaly studenty se společnými zájmy. A v neposlední řadě mě oslovila možnost účastnit se setkání známými osobnostmi (např. s legendou tenisu Andrem Agassim či astronautem Jonem McBridem), kteří  se stali ve svých oborech světovou špičkou.

Přijímací proces na americké univerzity, tedy způsob výběru studentů je zcela odlišný od systému českého. Zatímco v České republice k přijetí na univerzitu hraje roli to, jak úspěšně složíte přijímací zkoušky a na kolik bodů, v Americe se přihláška studenta bere komplexně. Berou se v potaz i další aspekty uchazeče – dosažené úspěchy, volnočasové aktivity, osobní příběh a mnoho dalších věcí. Abych byla na tento proces a jeho specifika přijímacího řízení dobře připravena, navštěvovala jsem v ČR  nejrůznější semináře týkající se amerického vzdělání, např. Fulbrightovo centrum a dostala tak cenné rady, jak si poradit s přihláškou či jaké informace zvýraznit v osobní eseji. Půjčovala jsem si zde i učebnice, díky kterým jsem se mohla připravit na mezinárodní zkoušky. Mé přijímací řízení na University of Pennsylvania dopadlo úspěšně a byla jsem přijata na svůj preferovaný obor. V neposlední řadě jsem se přihlásila do programu Scholarship v rámci Bakala Foundation, uspěla jsem v tvrdé konkurenci 230 uchazečů a obdržela stipendium, které mi umožnilo studia na této prestižní univerzitě absolvovat.

Když jsem přemýšlela o svém budoucím zaměstnavateli, vodítkem mi byl můj život samotný – zahraniční zkušenosti nabyté cestováním, studiem a prací v zahraničí. Uvědomila jsem si, že mě každá zkušenost v cizím prostředí nějakým způsobem obohatila. Neopomenutelnou součástí úspěšné adaptace byla především nezbytná míra samostatnosti v cizojazyčném a kulturně odlišném prostředí. Přínosné bylo i to, že jsem měla tu čest seznámit se spolužáky, a kolegy z celého světa, v mém případě kromě Američanů např. z Indie, Venezuely, Japonska, Jižní Koreje, Chile či z arabských zemí. V rámci studia jsem též absolvovala stáž v Jižní Koreji. Poznání lidí z různých etnických a sociokulturních prostředí je zvláště pro můj obor, kterým je vedení týmů, přínosné a nezbytné. Ve firmách, především mezinárodních, jsou smíšené pracovní týmy naprostou samozřejmostí, přesto je nutné k lidem z různých zemí přistupovat individuálně a se znalostí jejich národních zvláštností.

Volba budoucího zaměstnavatele je obecně individuální záležitost, neboť do jisté míry odráží naše hodnoty a životní filozofii, se kterou k životu a tedy i k práci přistupujeme. Je pro mě velice důležité, abych se ztotožnila s filosofií firmy a jejím cílem. Dalším rozhodujícím faktorem je pro mě firemní kultura – ráda se pohybuji v  mezinárodním prostředí, kde mě každodenní kontakt s kolegy z různých částí světa  lidsky i odborně obohacuje a umožňuje získat nové zkušenosti a nadhled. Smíšené týmy jsou i velmi tvůrčí a je skvělé spolupracovat s lidmi, kteří dělají práci s osobním nasazením a jsou kreativní. Nesmím také opomenout důležitost vzájemné spolupráce a otevřené komunikace. Za nezbytný faktor také považuji individuální přístup nadřízených k zaměstnancům, kteří by neměli být jen „kusy“, nýbrž vnímáni jako plnohodnotní a rovnocenní členové firemního týmu.

Po návratu do ČR v lednu 2016 jsem intenzivně přemýšlela o své představě budoucího zaměstnavatele – co konkrétně by musela firma splňovat a co by mi musela nabídnout, aby mi připadala jako atraktivní zaměstnavatel. Uvědomila jsem si, že součástí firemní kultury není pouze kolektiv a psaná i nepsaná pravidla firmy, ale také pracovní prostředí, ve kterém se každodenně pohybujeme. Jedním pro mě z důležitých faktorů byla časová flexibilita a flexibilita prostředí práce – když jsem pracovala na českém velvyslanectví ve Washingtonu D. C. či v Nadaci manželů Clintonových, vítala jsem přiměřenou časovou flexibilitu. S nutným vědomím odpovědnosti za svěřené pracovní úkoly a  kvalitu odvedené práce jsem si mohla naplánovat a přizpůsobit svůj časový rozvrh a pracovat i mimo kancelář. Z mého hlediska kancelář reprezentuje prostředí, kam se zaměstnanci rádi vrací a zároveň slouží jako meeting point pro pracovní schůzky, porady, atd. Doba “školních lavic a zasedacího pořádku” je pryč a firmy by měly v rámci svých možností reagovat nejen na potřeby svých zaměstnanců, ale také na optimalizaci pracovních podmínek a inovaci pracovního prostředí jako je například design interiéru či efektivní využívání nejnovějších technologií – od prezentace dat, způsobu komunikace na pracovišti až po reprezentaci firmy navenek. Pracovní prostředí je náš druhý domov, kde trávíme většinu svého času. Jsou to právě maličkosti, díky kterým naše vnímání klasického modelu kanceláří dostane jiný rozměr. Když jsem byla například na stáži v Soulu, zaujal mě Inkubátor – název konferenční místnosti nejmenované organizace, která byla pojmenována podle účelu, ke kterému sloužila. Například v Hong Kongu mě nadchly zahrady na střechách firem, kam zaměstnanci chodili odpočívat, či pojmenování konferenčních místnosti podle světových metropolí, kde firma působila. Proběhne odpolední brainstorming v Tokiu, Pekingu, Paříži či v Londýně? Neopomíjím však důležitost vnitřního řádu a pravidel, kterými se zaměstnanci musí řídit a zaručí tím tak úspěšné fungování firmy.

Na pracovních pohovorech jsem se často setkávala s otázkou, jak velkou roli pro mě v rozhodování o zaměstnavateli hraje nástupní plat s přihlédnutím na své nabyté zahraniční zkušenosti. Otázka nástupního platu je součástí každého pracovního pohovoru a je velice důležitá. Z krátkodobého hlediska vnímám peníze jako dobrý motivační prostředek, z dlouhodobějšího hlediska však nikoli. Nástupní plat pro mě není tak důležitý jako primárně osobní a profesní naplnění, rozhled a zkušenosti, které ve svém zaměstnání získám. Po návratu do ČR jsem prošla několika pracovními pohovory, které bohužel nedopadly podle mých představ. Ve většině případů jsem byla překvalifikovaná; nebo mě na danou pozici bylo údajně škoda. Značná část pracovních pozic vyžadovala pouze středoškolské vzdělání, s čímž jsem měla osobní problém. Pokud na tuto pozici stačí středoškolský diplom či dokonce výuční list, jakou perspektivu má tato pracovní pozice z dlouhodobého hlediska? Jaké budou nároky na zaměstnance, či prostor pro rozvoj osobního  potenciálu, který zaměstnavatel svým podřízeným poskytne? Jsem si vědoma faktu, že všichni mají nějakou startovní pozici a určitá pokora je na místě. Nicméně poměr času, úsilí, osobního a finančního kapitálu, který jsem do svého rozvoje investovala, by měl být při zvažování pracovního místa a finančního ohodnocení odpovídající tomu, čeho jsem se musela v minulosti  ve prospěch svého uplatnění vzdát.

Věřím, že každý z nás má určitý profesní potenciál být úspěšným leaderem. Součástí osobního kapitálu každého z nás jsou životní zkušenosti, hodnoty, které jsou pro nás důležité a prostředí, ve kterém se pohybujeme. Někdo rád pracuje o samotě a někoho naopak motivuje týmová práce. Stejně tomu tak je i v team managementu – jsou tací, kteří z jakéhokoli důvodu rádi přenechají iniciativu ostatním a naopak. Jaké kdo má předpoklady se dá zjistit podle (self)assessmentu, který identifikuje osobnostní/profesní kvality; jak pracovat se svými silnými stránkami a na čem je třeba ještě zapracovat. Pro profesní uplatnění v mém oboru je  však nezbytné zkusit „oba břehy“ – být veden i vést. Jste-li veden, dostáváte jedinečnou zkušenost poznat různé typy leaderů a s jejich přístupem se identifikovat nebo naopak poznat, kudy cesta nevede, co v mezilidském přístupu nefunguje a podobných chyb se v pozdější vlastní práci vyvarovat. Stát se dobrým leaderem je dlouhá cesta na mnoho let, lemovaná poznáním a zpětnou vazbou těch, se kterými spolupracujete. Úspěšný leadership je záležitostí kolektivního úspěchu, nikoli individuálního vítězství. Leadera vnímám jako tichého pozorovatele, který svému týmu poskytuje zpětnou vazbu; kdo přináší pozitivní inspiraci a je motorem, který pomáhá celému týmu posouvat se kupředu. Cítím se jako profesně dravý člověk… v mém osobním životě hrálo a hraje významnou roli fakt, že mám jen 1 % sluchu a musela jsem se s tím v životě hodně poprat. Překonat nedůvěru okolí, jít nevyšlapanou cestou, kudy šli všichni ostatní – tedy např. neznakovat, jak je při tomto stupni znevýhodnění běžné, vzdělávat se, pracovat na sobě a překonat řadu překážek. Dnes mohu říci, že ta námaha a úsilí stála za to a jsem tam, kde jsem. To je vklad i do mé práce budoucího leadera a příklad pro ostatní, že smysluplné cíle, zdánlivě vzdálené, stojí za úsilí. A pochopitelně je to i lidská empatie a porozumění pro kolegy.

V neposlední řadě je pro mě velice důležitá rovnováha mezi  pracovním a soukromým časem. Ať už mám na myslí osobní či profesní úspěch, je to vlastně odměna za píli, čas a úsilí, který jsem v průběhu života do sebe investovala. Je to běh na dlouhou trať a zároveň zkouška, jak obstojím v náročném pracovním prostředí. Tento vývoj stojí spoustu odříkání a kompromisů a platíte za něj osobní daň. Najednou třeba zjistíte, že váš okruh přátel se zmenšil, životní priority se změnily a cesta, kterou jste se dříve chtěli v životě vydat, se ubírá jiným směrem, než jste původně plánovali. Proto je nesmírně důležité skloubit pracovní a osobní život. Je skvělé, pokud  zaměstnavatelé tyto proporce pochopí a v rámci možností svým zaměstnancům jistou časovou flexibilitu umožní. Vždy se to vrátí v jejich loajalitě a pracovním nasazení. V souvislosti s využitím volného času bych ráda zmínila i rozdílné pohledy na dobrovolnickou činnost. Zatímco v USA je při přijímacím řízení do zaměstnání tato veřejně prospěšná činnost vysoce ceněna, u nás to nehraje téměř žádnou roli a je tomu přikládán minimální význam. Pevně ale věřím tomu, že je to jen otázka času, kdy se toto české myšlení a rozhled posune trochu dál.

Jmenuji se Eva Michálková, je mi 26 let a narodila jsem se v Praze. V květnu 2015 jsem úspěšně zakončila svá studia na University of Pennsylvania a získala magisterský titul v oboru Organizational Dynamics & Leadership, do češtiny přeloženo jako psychologie práce. V rámci svého působení v USA jsem po studiu získala stáž v nadaci bývalého amerického prezidenta Clintona (Bill, Hillary & Chelsea Clinton Foundation) v New Yorku, kde jsem pracovala v oddělení Operations Department. Byla jsem zodpovědná za organizační chod nadace a další aktivity spojené s teambuildingem a managementem. Výběr této nadace byl ovlivněn několika faktory. Oslovila mě její filozofie a široké spektrum aktivit a oblastí, které nadace podporovala – od ekonomického rozvoje, zdravotní péče, vzdělání, rovnoprávnosti žen až po klimatické změny. Nadace úzce spolupracovala nejenom s dalšími neziskovými organizacemi, ale především s vládními sektory či se samotnými sponzory a donory. Nesmím také opomenout, že prezident Clinton byl blízký přítel prezidenta Václava Havla a České republiky, což přispělo k tomu, že jsem zde byla velmi vlídně přijata. Bylo mi nesmírnou ctí být historicky první Češkou, která v této nadaci působila. Skutečnost, která mě na této stáži nejvíce fascinovala, byl způsob, jak efektivně kolegové spolupracovali, způsob vedení porad či prezentace dat. Interní komunikace v rámci firmy i externí komunikace s partnery fungovala naprosto dokonale. Nesmírně si cením důvěry, kterou nadace vkládala do stážistů a rovnocenného přístupu, s jakým nadace k nim přistupovala. Každý internista měl svého supervizora, který monitoroval jeho vývoj a poskytoval konstruktivní feedback. Velice jsem oceňovala i to, že internisté byli vnímáni jako rovnocenní partneři, kteří měli stejnou zodpovědnost za odvedenou práci jako zaměstnanci, kteří zde pracovali na plný úvazek. Nedokážu ani slovy popsat, jak tato zkušenost byla vzácná a jaké pocity jsem měla, když byla ve mě vložená tak velká důvěra. Každý den pro mě představoval velkou výzvu a zkoušku, jak obstojím v náročném a high-paced prostředí. Odměnou za tuto tvrdou a kvalitně odvedenou práci byl pak osobní rozhovor se samotným prezidentem Clintonem, který se mnou sdílel své osobní a životní zkušenosti. Cítila jsem, jak mě tato úžasná zkušenost nabíjela a uvědomila jsem si, že čím dál se v životě dostávám, tím dále chci jít. Tento růst se stal přirozenou součástí mého života a chutí na sobě neustále pracovat. Tam, kde ostatní hledají problémy, já hledám řešení a možnosti, jak je řešit a tím měním i svůj osobní postoj k životním těžkostem. Když na svém životě nechcete dnes nic měnit a poprat se s nesnázemi, kdy jindy?