Filmová gramotnost? Neusilujme o audiovizuální výchovu na školách

Schopnost rozumět a vyjadřovat se jazykem filmu je stále důležitější. Přesto Tomáš Feřtek nepovažuje za dobrý nápad, aby se audiovizuální výchova stala povinným předmětem. Proč?

Patří filmová gramotnost k všeobecnému vzdělání? Odpověď jen těžko může znít jinak než ano. Už během uplynulých dvaceti let se audiovizuální gramotnost důležitostí začala vyrovnávat té literární a dnes její význam nejspíš převážil. Schopnost vnímat vizuální jazyk, mít alespoň rámcové povědomí o dějinách filmu a televize, nebo dokonce umět něco krátkého natočit a sestříhat, je srovnatelná se schopností číst s porozuměním, znát dějiny literatury a umět napsat text přesahující svým záměrem školní referát či motivační dopis.

Takže to vypadá na logický závěr: Zaveďme do škol filmovou výchovu, jako tam už máme tu literární či výtvarnou. Ostatně zájmových skupin, které o implementaci filmové výchovy do vyučování usilují, přibývá. Každá má trochu jinou představu – někdo je spíš pro estetické a teoretické pojetí, jiný dává přednost filmařské praxi. Ale v nutnosti vstupu vizuálního jazyka do škol se shodnou. Jen na to zatím nemají dostatečnou politickou sílu. Takže se nenašlo dostatek poslanců, kteří by zasáhli a přinutili Ministerstvo školství změnit v tomto smyslu třeba rámcové vzdělávací programy pro základní a střední školy. Naštěstí. Protože to je mimořádně nešťastný nápad.

Důvody jsou dva. Za prvé tohle napadne každého druhého. Má pocit, že dospělí něco neumí a umět by měli. Takže šup s tím do základní školy. A tak máme finanční gramotnost a výchovu, výchovu ke zdraví, environmentální a mediální výchovu, demokratickou a etickou výchovu. A to jsem určitě ještě tak dvě tři zapomněl. Jenže škola a rozvrh nejsou nafukovací, učitelé nové předměty až příliš často upřímně nesnáší, berou je jako další nesmyslné nařízení, nemá je kdo učit a tak se to nakonec spláchne zapisováním do výkazů a rezignací. Je evidentní, že vzdělávání obecně nemůže jít dál cestou přidávání dalších a dalších „předmětů“. Cesta vede opačným směrem. Rušit předměty, propojovat je a provázat to, co žáci dělají, s realitou mimo školu.

Druhý důvod je ještě podstatnější. Výuka literárního dějepisu a psaní je zavedená věc po desítky let. Že bychom tímto způsobem dosahovali nějakých oslnivých výsledků? Stačí zajít zrovna teď na pár středních škol, podívat se na ústní maturitu, přečíst pár maturitních písemek, aby bylo jasné, že sám fakt povinného předmětu neznamená pro skutečnou dovednost prakticky nic. Schopnost psát, stejně jako něco natočit, vzniká dnes nejčastěji mimo školu, v rámci takzvaného neformálního vzdělávání, v  blogosféře a na youtube. A ti, kteří díky tomu rádi píší nebo točí, bývají i ochotnější se něco dozvědět z literární či filmové historie či analýzy a zapamatovat si to déle než do nejbližšího testu.

Pravidelně už několik let chodím do poroty na jednom pražském gymnáziu, kde studenti středních škol prezentují své projekty. V posledních dvou ročnících je stále častější součástí studentského projektu film. Třeba hraný kraťas, jehož scénář napsali anglicky španělští studenti a čeští ho natočili. Vědecké video o tání ledu, „expediční“ dokument o výzkumné prázdninové výpravě. Že technika je stále dostupnější a vizuální sdělení se stalo samozřejmou součástí komunikace, to vědí jak studenti, tak osvícenější učitelé. Tak je nechme, aby si sami rozhodli, jak schopnost vnímat, analyzovat a vytvářet filmy do školy vtáhnou. Konec konců, každá škola, která bude chtít, si něco takového do svého školního vzdělávacího programu může napsat už dnes. Jít cestou povinného zařazení do výuky je ta nejhorší cesta z možných.

—

text vyšel původně na webu Dokrevue (ZDE).