Fondy EU (ne)směřujte do škol

Minulý týden jsem se účastnil setkání lidí kolem školství a vzdělávání, na kterém Ondřej Šteffl přednesl zajímavou myšlenku, která zapadá do jím dlouhodobě hlásaných názorů na posílení mimoškolního vzdělávacího prostoru. Pan Šteffl tvrdí, že relativně dobrých, až mírně nadprůměrných výsledků v oblasti řešení problémů v prostředí informačních technologií (viz výsledky mezinárodního výzkumu PIAAC) dosáhla naše mládež navzdory špatné situaci s vybavením a využíváním digitálních technologií ve školách a navzdory nedostatečným digitálním dovednostem našich učitelů. S tímto konstatováním asi nelze nesouhlasit.

Ondřej Šteffl z toho dále vyvozuje, že za zmíněné dobré výsledky tedy nemůže škola (nemá na to vybavení ani kompetentní učitele), ale aktivity a vzdělávací prostor mimo školu (po škole), kde se to všechno žáci sami naučili. Proto by finance, které nám mají přijít v následujících letech z EU, směroval do tohoto prostoru, který by se měl stát ještě více vzdělávacím. Snad jsem myšlenky Ondřeje Šteffla nepokroutil a popsal správně.

Na první pohled zní tento návrh logicky. Když nad tím ale přemýšlím, docházím k několika důvodům, proč by to tak být nemuselo.

1. Skutečnost, že něco dobře nefunguje by neměla automaticky vyústit v to, že daný nedobře fungující systém zrušíme nebo daný stav nebudeme řešit. Podobně se vyjadřují někteří politici, kteří tvrdí, že některé ministerstvo/úřad/instituce nefunguje dobře, plýtvá majetkem a že je třeba jej zásadně změnit a zeštíhlit. Místo, aby byla provedena analýza a do takové instituce se dosadili nejlepší odborníci na řízení, kteří pomohou kritizovanou záležitost napravit, hovoří se rovnou o zeštíhlování, rušení. V politice poměrně častý jev.

Je pravda, že rozmotat problémy škol a školství je extrémně složité, samotné přidání peněz z EU to jistě nevyřeší. Naše snahy by ale měly směrovat ke zlepšování práce učitelů a škol. Ignorování současného stavu – to by směrování evropských peněz mimo školy vlastně bylo – situaci ještě více zhorší.

2. Pokud by byla pravda, že se děti vzhledem k materiálním, personálním a dalším podmínkám ve školách pracovat s technologiemi příliš nenaučí a potřebné dovednosti získávají až po škole, pak by se vlastně také jednalo asi o jedno z nejlepších vysvědčení pro náš vzdělávací systém. Muselo by to znamenat, že škola sice není schopna některé oblasti dovedností u žáků rozvíjet, připravila je ale pro život dostatečně: absolventi se umí učit nové věci, které v životě potřebují. Škola je naučila učit se. Kdyby toto měl být hlavní výstup základní školy (umět se učit), byl bych spokojený.

3. Pokud mládež dosahuje evropsky průměrných výsledků a nemůže za to škola, ale jejich aktivity mimo školu, dovedete si představit, kde by mohla naše země být, kdyby se škola zlepšila? Kde by pak mohli naši absolventi v mezinárodních žebříčcích končit? Ostatně, proč jsou všichni spokojeni s tím, když nějaké mezinárodní srovnání ukáže, že jsme dopadli průměrně nebo těsně nad průměrem? Proč nemáme mnohem vyšší ambice? Například být v první pětce? Copak je nějaký důvod, proč bychom na to neměli mít? Máme přece mnoho předpokladů, proč bychom mohli mít mnohem, ale mnohem lepší výsledky. Proč tak malé aspirace? Stále slyším, jak jsou mladí troufalí a asertivní. Zdá se, že jde o opak nás samotných.

Ondřej Šteffl je v mnoha ohledech inspirativní a má pravdu v tom, že vzdělávání se stále více přesouvá i mimo školu, děti mají možnost se dozvídat stále více z digitálních médií jako je Wikipedie, sociální sítě, Khanova škola… Je velmi správné přemýšlet o tom, jak tyto aktivity podporovat, kultivovat a využívat ku prospěchu všech. A byla by škoda, kdybychom to při nastavování evropských penězovodů neviděli nebo nechtěli vidět. Bohaté možnosti získávání informací mohou výuku ve školách skvěle doplňovat, ta se nemusí věnovat tolik předávání faktů, ale soustředit se na probouzení zájmu v dětech. Ty si pak to, co potřebují a chtějí budou schopny najít samy.