Studenti jsou jako kmen, musím umět jejich jazyk a zároveň jim potřebuji i naslouchat, říká Karel Gamba

Porotu Karel Gamba zaujal především tím, že vytváří prostor pro sebereflexi žáků a vede je k vyhodnocování různých situací a ke kritickému nahlížení na chování ostatních. V letošním ročníku získal vůbec nejvíc nominací ze všech přihlášených učitelů, všechny navíc dostal od studentů. Sám začínal jako volnočasový pedagog ve vyloučených lokalitách. „Mezi děcky z ulice a z gymnázia není vlastně žádný rozdíl. Všichni nosí takové masky, a když se dostaneme pod ně, tak jsou stejní. Jen si musíme dát čas na to, abychom vytvořili tak bezpečné prostředí, že si tu masku dovolí sundat,“ říká oceněný středoškolský učitel. 

Jaké máte pocity ze svojí účasti v ceně GTP CZ?

Pro mě to byl čas, kdy jsem si mohl spoustu věcí uvědomit. Mimo jiné jsem si uvědomil i to, jak velká je to zodpovědnost, což jsem myslím ani při pohovoru s porotci dostatečně nezdůraznil. Oni se mě ptali, jestli chci vyhrát. Asi bych si lhal do kapsy, kdybych řekl, že ne – ale ten nejdůležitější důvod je, že vnímám velkou zodpovědnost vůči lidem, kteří mě nominovali. 

Do poslední chvíle jsem se rozhodoval, jestli nominaci přijmu, nebo ne. Protože upřímně, nejsem povahou člověk, který by usiloval o nějaká ocenění. Jenže pak se blížila uzávěrka, a já jsem si řekl, že to musím udělat. Kdybych tu nominaci nepřijal, měl bych pocit, že jsem studenty podtrhl a neukázal jsem dostatek vděčnosti, protože oni si tu práci dali, sedli a něco o mně napsali. 

Taky jsem si říkal, že se určitě účastní jen nějací učitelé z Prahy, z výběrových škol, a co já jako učitel z církevní školy na Moravě tam budu strašit? A když jsem viděl, kolik je přihlášených, nikdy bych si nepomyslel, že se můžu dostat až tak daleko. Říkal jsem si, že jsem splnil povinnost vůči studentům, ale tím jsem rozhodně skončil. Je to pro mě hodně nečekané. 

Jaký je to pocit?

Dobrý, ale mám takovou zkušenost, která mě docela uzemnila. Chodívám v neděli na mši do kaple, která je v hospici. A tak si říkám, že ceny jsou super, ale vlastně nakonec je nejdůležitější, aby člověka na vozíčku měl kdo odvézt do kostela. Takové věci mě drží hodně nohama na zemi. Člověk si uvědomí, že není zase taková hvězda, a má příležitost si ty podstatné věci porovnat v hlavě.

V nominacích vaši studenti psali, že vám na nich záleží a že vždycky, když se ve škole něco děje, tak vy tam s nimi jste. To je hezké, ne?

Je to příjemná zpětná vazba, že něco děláte a má to smysl. Člověka to potěší. Už jsem ale asi překonal to období, kdy jsem si myslel, že mám vždycky pravdu a tak. Teď už jsem v bodě, kdy je pro mě důležité, aby bylo lidem spolu dobře. V dnešní době musejí učitelé stavět na vztahu, protože my nemůžeme konkurovat Googlu. To, co můžeme dělat, je naučit studenty pracovat s informacemi a dokázat je filtrovat. A také jim můžeme ukázat, že i když nejsou třeba skvělí v chemii nebo matematice, tak to vlastně nevadí, pokud si dokážou vytvořit vztahovou síť, o kterou se mohou opřít. 

Jako maminka, která se zastaví, skloní a vysvětluje věci dítěti jeho jazykem, tak to musím dělat i já. Studenti jsou jako kmen a já musím pochopit jejich jazyk. Teprve potom je můžu začít něco učit, předávat jim informace. Protože k čemu to je, když jim něco řeknete, oni si to zapíší, ale vlastně vůbec netuší, o čem mluvíte. Když učím psychologii, tak je to ještě celkem snadné, protože si hodně hrajeme, ale když učím filosofii, musíme společně přemýšlet, a k tomu opravdu musím mluvit jejich jazykem. I to se asi do těch nominací promítlo. 

Záleží vám na vašich studentech?

No stoprocentně, jinak bych tu práci nedělal. Cítím se být pedagogem v tom smyslu, že jsem člověk, který někoho provádí určitou životní etapou. Když někoho provázíte, můžete to vzít prostě jako byznys – kus cesty s ním jdete, on vám zaplatí a rozejdete se. Nebo to můžete vnímat jako povolání, a potom už se tím člověkem zaobíráte víc. A já pořád říkám, že kantořina je povolání, ne zaměstnání. Nezavřete dveře a nejdete domů s čistou hlavou. Možná to někdo dokáže, ale spíš si myslím, že pokud se studenty opravdu jsme, tak je pořád tak trochu máme v hlavě, pořád na ně tak trochu myslíme. Takže já tu svou práci beru spíš tímto způsobem.  

„Je to příjemná zpětná vazba, že něco děláte a má to smysl.“ (c) Kateřina Lánská

V přihlášce do ceny GTP jste psal, že po zkušenostech z dětství jste nikdy nechtěl být učitelem. Jaké zkušenosti jste jako mladý Karel ve škole měl, že vás to tak otrávilo?

Spíš jako malý Karel, protože ten mladý Karel potom, už na vysoké škole, měl právě ohromné štěstí na učitele, kteří ho dokázali inspirovat a posunout hodně dopředu. Jako malý kluk na základní škole jsem ale měl štěstí tak možná na jednu učitelku, zatímco ty ostatní byly dost odtažité a pochopitelně v té době převažovala hlavně frontální výuka. Ještě jsme jim tehdy říkali „souško učitelko“ a já jsem z nich vnímal hlavně nezájem o nás. Na základě této zkušenosti jsem si myslel, že učitel se nemůže dětem přiblížit, že takto je to normální, a proto jsem nechtěl být učitelem. Chtěl jsem pracovat s dětmi, ale na úplně jiné úrovni. A učitelství mi nepřipadalo jako profese, kde bych se mohl k dětem přiblížit. 

Nakonec jste ale stejně skončil u učení, i když jste začínal jako volnočasový pedagog u dětí z vyloučených lokalit. Nenudíte se teď mezi gymnazisty?

Ne, opravdu se nenudím, věřte mi. Jako svou první vysokou školu jsem studoval v Českých Budějovicích na Teologické fakultě pedagogiku volného času. Začal jsem spolupracovat se salesiány, kteří pracovali na sídlišti Máj a na Čtyřech dvorech. Tam jsem čichl k této práci a myslím, že to byly nejšťastnější roky mého života, protože jsem potkal skvělou partu lidí, kteří mě oslovili, inspirovali a v životě hodně posunuli. Skutečně to pro mě byla velká škola. 

Pak jsem odešel z Budějovic, pracoval jsem například tři roky v rádiu, a potom jsem se pomaličku dostával k učení. Přitom jsem si doplňoval další vzdělání a tak nějak jsem začínal s učením. Po prvním roce mi ředitel školy, kde jsem tehdy učil, řekl – vy nebudete nikdy dobrý učitel, nejde vám to, běžte dělat něco jiného. Tak jsem si říkal, že tudy asi cesta nevede, ale pak mi zavolal kamarád z Arcibiskupského gymnázia, začal jsem tady na malý úvazek, a postupně se z něj stal úvazek plný. Věřte mi, že se nenudím, jenom si říkám, že bych se ještě jednou chtěl vrátit k učení na vysoké škole.

Je ale trochu rozdíl mezi dětmi ulice a studenty katolické střední školy, ne?

Vlastně ani ne. Všichni nosí takové masky, a když se dostaneme pod ně, tak jsou vlastně stejní. Jen si musíme dát čas na to, abychom vytvořili tak bezpečné prostředí, že si tu masku dovolí sundat. Samozřejmě inteligenčně jsou moji současní studenti úplně jinde, a nemyslím to nijak ve zlém. Děcka, o která jsme se starali se salesiány, měla třeba dvouleté učební obory, takže s nimi nebudete rozebírat Heideggera, ale půjdete někam na zeď sprejovat. Ale nakonec s nimi řešíte podobné nebo stejné problémy. Dokonce bych řekl, že u děcek na ulici byla větší férovost a soudržnost, protože byly víc odkázány na tu svoji partu. Všude potkáte křiváky i férové lidi, ale přijde mi, že dostat se blíž k těm „normálním“ dětem je těžší, mají víc masek a zdí kolem sebe. Cesta k nim je delší. 

Ve vaší přihlášce jsem si přečetla, že chcete ve studentech podporovat kritické myšlení na úkor memorování faktů. Jak to jde dohromady s výukou na gymnáziu, která bývá hodně založená právě na faktech?

Je to o tom, abychom rozlišili, co je opravdu důležité. Musíme studentům ukázat, že informace musejí propojovat, že nemůžou říct, teď mám matematiku, tak budu myslet jako matematik, teď mám češtinu, tak budu myslet češtinářsky, a teď mám psychologii, tak budu psycholog, a ještě budu mluvit tak, jak to Gamba chce, abych měl od něj pokoj. Chci, aby viděli, že svět je krásnější a složitější, když si věci propojí a začnou nad nimi přemýšlet. Takže někdy třeba řeknu, děcka, myslíte si, že jsem vám třeba teď nekecal? Říkám vám pravdu? Najděte si to, ověřte si to. To, že má někdo autoritu, ještě neznamená, že se nemůže mýlit, že je nemůže někam zavádět. Pracujeme hodně ve skupinách a snažím se s nimi debatovat o různých tématech. Mám štěstí, že učím společenské vědy a mediální výchovu, což jsou oblasti, kde můžu kritické myšlení rozvíjet, aniž by to byla křeč. 

To zní moc hezky, ale jak se srovnáváte s tím, že chcete dělat věci „jinak“, ale přitom máte narvaný tematický plán a nestíháte?

Pořád hledám, jak to dělat jinak. Navíc na to neexistuje jeden mustr, protože každá třída je jiná. Někde máte hodně studentů opravdu nadaných a jinde jich je nadaných pár a několik jich tam trpí, protože se jejich rodiče rozhodli, že syn nebo dcera musí mít gymnázium, ačkoliv by jim bylo lépe někde na umělecké škole nebo na automechanikovi. A protože my jsme všeobecné gymnázium, tak jim musíme tlačit do hlavy věci, ve kterých oni nevidí smysl, protože jejich vlohy jsou úplně někde jinde. 

Myslím si, že základem je, aby studenti pochopili, že je potřeba si věci propojovat a chápat jejich logiku, protože pak jim učení půjde mnohem jednodušeji a učitel ušetří strašně moc energie. Když oni pochopí, že učení může mít smysl, tak si pak můžete dovolit takové věci, jako je debata. Samozřejmě jsou věci a předměty, které se musejí nadrtit, protože je čekají přijímačky na vysokou. Ale jde o to, aby neměli pocit, že celá škola je jen o tom, že to do nich hustíme. Už Aristoteles říká, že šťastný člověk žije zlatou střední cestu. To si myslím, že jsme se zatím moc nenaučili.

A není to také tím, že se toho na střední musejí naučit tolik, že nemají prostor přemýšlet o tom, kdo vlastně jsou a co by v životě chtěli dělat?

Vídám zodpovědné studentky, kterým rodiče řeknou „z tebe bude doktorka“, a ačkoliv třeba holka natáčí krásné věci, tak nepůjde na filmařinu, protože má být lékařkou. A pak k nám přijdou na besedu z úřadu práce a řeknou, že je sice fajn, když vás něco baví, ale trh teď potřebuje stavební inženýry a ajťáky. Zasévají ve studentech strach, že když půjdou studovat filosofii, tak se neuživí. 

Já jim na to říkám – když tě to baví, budeš to dělat skvěle a mnohem líp než ostatní, a už jen tím se uživíš, protože budeš prostě lepší a skutečně něco vymyslíš. Samozřejmě se musí taky učit i to, co jim nejde, protože v životě to tak je a oni se musejí trochu obouchat, ale zase není naším úkolem je zlomit. Měli bychom je vést k tomu, aby věděli, v čem jsou dobří, z čeho mají radost, kde je to jejich nadání. To rozvíjet, a jestli z ostatního mají trojky, na tom nesejde. 

Učíte také osobnostně-sociální výchovu. Co si pod tím můžu představit?

Takzvaná prosociální výchova je u nás v prvním ročníku v prvním pololetí a navazuje na adaptační kurz, kterým všichni studenti procházejí. Většinou z něj mají spoustu hezkých zážitků, takže pak už se naskočí na tu vlnu, že jsou ve škole rádi. Během půlroku se snažíme, aby si osvojili komunikační dovednosti, přemýšlíme s nimi o autoritě, sebeúctě, sebehodnotě, což je v dnešní době myslím opravdu důležité. A potom pracujeme hodně na vztazích ve třídě, aby spolu vycházeli a uměli spolu komunikovat. Nebudou se všichni milovat, budou tam vznikat skupinky, ale je důležité, aby i ty skupinky táhly za jeden provaz. Tím je pak i práce kantora lehčí. 

V přihlášce do GTP jste také několikrát zmínil projekt zvaný Doprovázení. Řekněte mi o něm prosím víc.

Ten projekt u nás jede tuším čtvrtým rokem, je povinný a přejali jsme ho z jednoho gymnázia na Slovensku. Jde o to, že projdete školením nebo výcvikem, pak své jméno napíšete na seznam kantorů se stručným seznamem toho, co od projektu čekáte, a každý student si pak vybere, s kým chce pracovat. Vždycky je to na půl roku, a během té doby se pravidelně scházíte a řešíte různé věci. Někdo s vámi řeší školu, někdo nějaké srdeční problémy, někdo to bere jako otravnou povinnost a povídáte si o módě nebo o počasí. Jste tam od toho, abyste studenta nebo studentku vyslechli a zkusili ho někam posunout dál. Oni vidí, že jste taky člověk a že máte za sebou nějakou životní zkušenost. Vznikají zase jiné vztahy, jiné klima, větší důvěra. 

Nevadí vám, když se student rozhodne, že ten program víceméně profláká? A s jakými tématy typově chodí studenti zrovna za vámi?

Vy mu dáte tu zodpovědnost, můžeš to proflákat a je to tvoje volba, nebo z toho můžeš dostat něco, co tě může posunout dál, a je to taky tvoje volba. Naštěstí ke mně se většinou zapisují děcka, která se právě posunout chtějí. Oni vědí, co jsme zač, mají nás přečtené. Já používám techniky z mentoringu, koučinku a kariérového poradenství, takže se mnou často řeší, k čemu mají předpoklady, co by mohli studovat na vysoké škole a jaké semináře si zapsat, aby se tam dostali. Nebo chodí řešit první lásky, problémy doma, že to třeba neklape mezi rodiči a tak. Je to široká škála problémů, o kterých si spolu povídáme. Někdy si říkám, když je poslouchám, že ta střední škola je skvělý čas v životě člověka.  

Vaše škola je školou církevní. Jak se to projevuje v jejím běžném životě, a máte většinu studentů věřících?

Já sám jsem věřící a vnímám to jako kotvu, protože podle mě člověk musí být v něčem ukotvený, a každý, ať si vybere, co mu sedí. To je jeho věc. Já mám křesťanství, které mi pomáhá dávat smysl všemu, co se kolem děje. U nás se náboženství vyučuje po celou dobu studia, ale není to tak, že bychom do dětí tlačili katechismus. Nabízíme křesťanství jako možnou cestu, a když studenti nechtějí, můžou si žít, jak uznají za vhodné. Přitom tam ale jsou prvky, které jsou křesťanské, a přitom by měly být i obecně lidské, jako důstojnost, solidarita. Dělá mi radost, když se bavím se studenty, že jim to studium nejde a jestli by nebyli šťastnější jinde, a oni řeknou – ááále, škola sice na pytel, ale je tady dobře. A to si myslím, že je hrozně důležité.

Jak se jako škola stavíte k různým tématům, jako je třeba LGBTQ nebo lidská a ženská práva a podobně?

Jeden důležitý člověk v mém životě mi říkal: dej si velkého bacha na to, když ti někdo řekne, že přesně ví, jak má co být, protože ti tím bere svobodu najít si svou vlastní cestu. Když někoho zařadím do nějaké škatulky a řeknu mu, že takto to musí dělat, tak jsem si zadělal na průšvih, protože až mu jeho životní zkušenost ukáže něco jiného, bude mě mít za lháře. Já mu musím dát veškeré možné informace, aby si mohl udělat svůj názor, a musím říct „dávej si pozor, protože žádný extrém není správný“.

Nemám rád ani nátlak konzervativních kruhů, ani například ze strany LGBTQ. Používám při výuce i materiály, se kterými sám za sebe obzvlášť nesouhlasím. Ale beru to tak, že musím být otevřený dialogu, protože jestli v něčem bývalo křesťanství silné, tak právě v tom, že dokázalo vést dialog. A když lidé přestanou vést dialog a začnou si rozbíjet hlavu, tak se nikam nedostaneme – jenže mluvit můžete jen s tím, kdo s vámi mluvit chce, to je taková trochu slabina celé té věci. Nicméně věřím, že děcka se musejí naučit přemýšlet a musejí se o to pokusit, než si vyhrnou rukávy a půjdou se někde mlátit. 

Obecně se říká, že dospívající lidí jsou vlastně dost nešťastní a trpí všelijakými psychickými problémy. Co vy konkrétně děláte pro to, aby studentům bylo dobře?

Co pro to dělám já, nebo co pro to dělá škola? Snažím se poslouchat. To si myslím, že je asi nejvíc, co můžu v tomto věku udělat. Že budu zticha a nebudu si myslet, že mám na všecko odpověď, a budu prostě poslouchat, co mi ta děcka říkají. Myslím, že opravdové naslouchání dnes hodně chybí. Občas, když chci naštvat kolegy, tak jim říkám, že prý nejhorší je učit lékaře, faráře a učitele, protože ti vždycky vědí, jak má všechno být, a rádi to všem řeknou. Tak já myslím na to, abych méně mluvil, a víc naslouchal.