Haló, je tu ještě někdo, kdo nechce přidat učitelům?

Politici by si měli ujasnit, co pedagogům slibují a jestli jsou schopni to splnit

Debata o platech se dostala do komické fáze. O tom, že učitelům a obecně na vzdělávání je nutné přidat, mluví v tuhle chvíli prakticky všichni. Včetně politiků v předvolební fázi. Zároveň se však koalice aktuálně nebyla schopna shodnout ani na patnáctiprocentním zvýšení v listopadu, protože „na to nejsou v rozpočtu peníze“. A v předvolebních mediálních debatách i vcelku úctyhodní lidé říkají takové nesmysly, jako že na vzdělávání jejich případná vláda ušetří omezením byrokracie. Vědí politici, co to vlastně slibují a jak vypadá situace, kterou se (konečně!) rozhodli řešit?

Historka první. Minulý týden jsem v rámci přípravného týdne vyprávěl o tom, co proměnilo svět vzdělávání, sborovně velké střední školy z Mladé Boleslavi. Objednali si mě. Odhadem padesát lidí, věkový průměr okolo padesátky, výjimkou nebyli učitelé nad šedesát i sedmdesát. Ředitel mi pak u kafe vysvětloval, že sehnat inženýra nebo jiného odborníka, který by chtěl učit, je pro něj prakticky neřešitelné a sháněním učitelů tráví prázdniny.

Ve městě, kde dělník na pásu v automobilce má zaručeno pětatřicet tisíc, o platu inženýra ani nemluvě, může on nabídnout tak dvacet čtyři. S ohledem na to byli učitelé vůči mně vcelku vstřícní. Sice měli pocit, že jim vykládám hraběcí rady, ale ani mě nezbili, ani se nesmáli nahlas. Z té historky plyne, že situace je opravdu vážná. Do deseti let odejde pětina českých učitelů do důchodu, a zvláště v některých místech mladí opravdu zájem nemají. Kolaps učitelské profese nehrozí, právě probíhá.

Historka druhá. Tři týdny zpátky jsme s kolegyní debatovali s paní, která šestnáct let dělá dvojjazyčnou školní asistentku v Cardiffu, hlavním městě Wallesu. Ano, i ona si stěžovala, že tamní asistentské platy jsou mizerné, ale zároveň líčila vzdělávací systém jako z jiné planety. Ve veřejné škole, kam chodily její dcery, jsou děti 37 národností a jazyků. Ve třídě se kromě učitele docela běžně vyskytují podle potřeby dva tři asistenti.

Ti pracují i v rodinách a existují týmy, které si škola může přivolat v případě výchovných či jiných problémů dítěte. Asistentů je na školách stejně jako učitelů. O profesi učitelů i asistentů je velký zájem, přeškolují se do ní zcela běžně lidé z jiných profesí a často to trvá několik let, než se jim podaří získat stálé místo. Z té historky plyne, že změna a náraz, které nás čekají, opravdu nebudou malé.

Pro veřejnost není snad otravnější téma než zvyšování platu učitelů. Poslouchá stejné řeči víc než pětadvacet let. Jenže za tu dobu se učitelské platy posunuly minimálně, od absurdních po mizerné. A pokud se budeme pořád bavit jen o tom, jestli aktuální zvýšení bude osm procent nebo deset, zda patnáct lze zvládnout příští rok… nikam se neposuneme.

Tady se bavíme opravdu o desítkách miliard, které je třeba v nebližších letech do vzdělávání přidat – a hlavně počítat s tím, že tuto sumu musíme ve veřejných rozpočtech rezervovat dlouhodobě a že částka dál poroste, protože vzdělávací systém opravdu čeká razantní proměna a nedá se jí vyhnout. Otázka, kde na to vezmeme, je zcela legitimní. A máme chtít odpověď. Včetně přiznání, že se zvýšení státního dluhu nevyhneme.

text vyšel původně na stránkách Týdeníku Respekt.