Hana Kolářová: Eva měla sen

Nedávno proběhla médii zpráva o tom, že stále více českých studentů odchází předčasně ze školy a končí bez vzdělání. Ačkoliv Česká republika patřila dlouhodobě mezi země, které si v rámci Evropy v udržení žáků na školách vedou dobře, teď se zdá, že se karta obrací: podle výzkumu Agentury pro sociální začleňování čeští studenti odcházejí nyní ze škol stále více než jejich evropští vrstevníci. Výzkum naznačuje, že odchod mladých lidí ovlivňuje nástup státní maturity, podpora vzdělání v rodině nebo prostředí školy, které může být nepřátelské a rasistické.

Na základě mé zkušenosti z práce s romskými studenty mohu potvrdit, že to jsou zjištění pravdivá a závažná. V rámci své práce ve Vzdělávacím projektu Gendalos se druhým rokem věnuji podpoře romských studentů ze sociálně znevýhodněného prostředí v jejich cestě studiem. Rodiče našich studentů mají obvykle pouze základní vzdělání, což už samo o sobě zvyšuje pravděpodobnost, že ani jejich děti nedojdou dále.

Zmiňovaný výzkum mě přirozeně zaujal a při jeho čtení jsem si dávala do souvislosti různé obtíže, se kterými se naši studenti setkávají, a před očima jsem viděla některé z nich, kteří navzdory touze něco dokázat sobě i své rodině školu opustili. Někteří z nich se nevzdali a školu změnili, jiní však skončili na Úřadu práce nebo emigrovali. Nejvíce ale zabolí příběhy těch, kteří to „zabalili“ po letech učení těsně před završením studia.

Kdybych vám měla představit takovou typickou studentku, mohla by se jmenovat třeba Eva. Pokud vaši rodiče mají za jménem vysokoškolské tituly a vy sami jste absolventy gymnázií, je pro Vás naprosto nepředstavitelné, jak taková Eva studium prožívá. Tak předně je více než pravděpodobné, že už na základní škole Evě nikdo nevěřil, že by jednou byla úspěšnou právničkou nebo třeba prezidentkou. Eva se narodila v chudé brněnské čtvrti, o jejíž zašlé slávě svědčí zavřené textilní továrny a oprýskané domy. Do školy chodila Eva převážně s romskými dětmi ze sousedství. Podobně jako Evini rodiče, se i jejich rodiče obávali posměchu neromských dětí na vzdálenějších školách a trápili se všemožnými představami, co všechno se během cesty do školy může jejich dětem stát. Eva se tak ocitla ve třídě plné dětí vyžadujících citlivý přístup a pochopení pro chybějící znalosti.

Když se sejde v jedné třídě tolik dětí z chudých rodin, pravděpodobně se z nich nestane v deváté třídě parta gymnazistů. Většina Eviných spolužáků se na konci základky hlásila na obory, jako jsou kadeřnice, kuchař, číšník nebo automechanik. Eva patří ve třídě k ambicióznějším studentům a přeje si odmalička být učitelkou – k tomu ale potřebuje maturitu. Evina maminka se obává toho, že Eva školu nedodělá a přemlouvá jí, aby se přihlásila na kuchařku. Rozhodnutí Evě rozmlouvají mnozí učitelé, kteří jsou přesvědčení o tom, že pro Evu bude škola příliš těžká. Naštěstí je Eva veliká bojovnice, která se nenechá jen tak zviklat. Nakonec se na školu přihlásí, připraví a úspěšně složí přijímačky.

V září Eva začne chodit na svůj vysněný obor a má učení až nad hlavu. Ve škole musí často sedět dlouho do odpoledne a pak běžet udělat si všechny domácí úkoly.  Nová látka se na ni hrne zběsilým tempem a Eva zjišťuje, že jí chybí spousta znalostí ze základní školy. Jejím kamarádům nejasnosti v matematice nebo v angličtině doma vysvětlí rodiče, u Evy to ale nepřipadá v úvahu. Rodiče Evě chtějí pomoct, jenže jim pojmy jako rovnice nebo výroky neříkají vůbec nic. Navíc mají co dělat s péčí o Eviny tři mladší sourozence.  Eva začne tedy chodit několikrát týdně na doučování, protože jinak hrozí, že by propadla hned v prvním pololetí. Víkendy Eva tráví celé na brigádách, aby ulevila rodičům od výdajů za její školu, na které jim při životě s nízkými platy nezbývá. Díky tomu si zvládne sama zaplatit spoustu učebnic, jízdenky i obědy ve škole.

Největší strach má Eva z toho, jak bude vycházet se spolužáky. Ti jí dají hned v prvním týdnu najevo, že je jediná Romka ve třídě. Když se jí spolužačka zeptá, proč vůbec lezeš do školy a nejdeš radši na pracák, když VY to přece tak děláte… přemýšlí Eva několik týdnů o tom, že se na školu vykašle.  Nakonec převládne Evina touha stát se učitelkou a zlé řeči hodí za hlavu. Díky tomu, že se Eva nevzdá a učí se ve všední dny v podstatě od rána do večera, vytáhne známky na čtyřky a projde do dalšího ročníku. Její rodiče opouští skepse, když Eva díky svému bojovnému a usilovnému přístupu projde až do maturitního ročníku.

Eva ví od svých kamarádů moc dobře, že maturita je hodně těžká, takže se na ni začne připravovat už v září. Pravidelně si procvičuje didaktické testy, čte knížky, zkouší psát slohy. V didaktických testech naráží na slova, se kterými se nikdy nesetkala. Její rodiče tahle slova doma nikdy nepoužívali, Eva jim vůbec nerozumí. Zadání úloh si musí Eva číst několikrát, aby jim porozuměla. V únoru si Evini spolužáci podávají přihlášky na vysokou školu, Eva se ale rozhodne maximálně se soustředit na maturitu, ze které má čím dál větší strach. Když konečně přijde první maturitní zkouška, jde už Evě z toho stresu hlava kolem. Během několika týdnů chodí z testu na test a vůbec největší problém má s didaktickým testem z češtiny. Ačkoliv se snažila v průběhu roku připravovat, jak jen to šlo, ve stresu vůbec nestíhá odpovídat na zadané otázky. Test nezvládne o několik bodů, nedostává maturitní vysvědčení a čeká ji léto plné dalšího učení.

Nikdo z její rodiny nevěří moc tomu, že by maturitu zvládla. O tom, že by šla na vysokou školu, se u nich doma nemluví už vůbec. Nakonec Evě v září test znovu uteče o několik málo bodů, protože má obrovský strach a v krátkém čase začne zmatkovat. Ve složitých zadáních plných cizích slov se Eva ztrácí, bojí se, že test opět nestihne, tipuje. Na konci září stejně jako několik jejích spolužaček nemá maturitní vysvědčení a tím pádem už je vyloučené, aby se dostala na jakoukoliv vysokou školu. Její kamarádka jí včera volala, že v Lidlu nabírají prodavačky za kasu, může mít 28 tisíc hrubého, tak na co maturitu? Eva o tom přemýšlí a přikyvuje. Ještě ten den běží do Lidlu a do práce se přihlásí.

Když vychází z obchodu, potká třídního učitele, který čtyři roky sledoval, jak ztěžka prochází z ročníku do ročníku s odřenýma ušima. „Víš Evi, možná sis zvolila opravdu studium, které je nad tvoje možnosti.“ řekne jí tiše a soucitně. Evě se ta slova honí hlavou. Asi to bude pravda a ona se zkrátka na žádná velká studia nehodí. Večer vezme štosy popsaných sešitů, učebnice i cvičební sešity a vyhodí je do kontejneru za domem. Potom si jde hned lehnout. Zítra musí brzy vstávat, protože má ranní směnu a nechce si nadělat problémy se šéfovou hned na začátku.

Nabízí se otázka, jestli Eva neměla jít raději na tu kuchařku. Mnozí by řekli, že nebyla dost inteligentní, neměla dostatečné IQ, „prostě na to neměla.“ Maturitu zkrátka nemůže mít každý a studenti mají posoudit realisticky, na co mají a na co nemají.  Jenže nabízí se i další otázky a ty začínají slovy Co když? Co když by Eva, pokud by měla stejné startovací podmínky, jako její gymnaziální vrstevníci zvládla maturitu levou zadní? Co když by pak vystudovala vysokou školu a stala se báječnou učitelkou, která umí děti nadchnout a vzbudit v nich to nejlepší? A co když by se vzdělávala dál, cestovala, učila se jazyky a přinesla našemu státu spoustu peněz na daních? Bohužel na žádné co když už v takových případech nemáme šanci odpovědět. Pokud to studenti, kteří se dostanou do podobné situace, vzdají, a do školy se už nevrátí, těžko zjistíme, o kolik jsme my všichni přišli. Pravděpodobně ale přicházíme o mnohem víc, než si dokážeme představit.