← Články

Hana Košťálová: Čtení tříbí smysl pro nuance

8. 4. 2020

EDUin

Expertka na čtenářství Hana Košťálová mluvila s Jitkou Polanskou o významu knih a kritickém myšlení nejen v době pandemie. Rozhovor vyšel 7. dubna v příloze Akademie Lidových novin.

Její jméno zná ve vzdělávacích kruzích snad každý. Hana Košťálová se věnuje hlavně rozvoji čtenářství a čtenářské gramotnosti. Řadu let působila jako lektorka programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. I ona sama logicky hodně čte. Téma rozhovoru proto bylo jasné. „Dětem radíme, aby teď doma hodně četly, ale knihkupectví a knihovny jsou zavřené a knihy už jim docházejí,“ říká.

K tomuto rozhovoru jsme se poprvé sešly ještě v době před pandemií koronaviru. Tehdy jste mi říkala, že dystopie je momentálně v literatuře pro dospívající oblíbený žánr, který vy sama čtete z profesního zájmu. Napadá vás teď, v souvislosti s nemocí covid-19: To už jsem přece někde četla?

Vlastně moc ne. Já dystopie asi vnímám spíš obrazně. I když člověku se samozřejmě vybaví, že v Příběhu služebnice od Margaret Atwoodové figuruje totalitní stát Gilead, což je zároveň název firmy, která vyvinula antivirotikum Remdesivir. A lidé v ochranných skafandrech mi taky připomínají postavy z nějakého filmu, i když tam na mě tehdy působili hrozivěji než teď ve skutečnosti. Je to možná tím, že jsem jako kategorie „téměř senior“ ode všeho poměrně chráněná. Kdybych teď pracovala ve špitále, asi by to na mě doléhalo víc.

Nejdřív to vypadalo, že všeobecná karanténa bude příležitost pro usebrání, zpomalení, čtení… Ale já ve svém životě zažívám spíš opak, pracuji víc a jsem komunikačně předávkovaná. Jak to máte vy?

Je to zvláštní, můj pracovní život taky nepolevil, ale naopak zhektičtěl. S kolegy jsme se shodli na tom, že nechápeme, kam mizí čas, který předtím padl na cestování do práce, kde jsou ty dvě hodiny denně navíc. Jedeme od rána do večera a jako by nebyla rezerva. Něčím se ta práce prodlužuje – možná tím, že se víc píše.

Zůstal vám přesto čas na čtení krásné literatury? Nebo spíš čtete články s různými prognózami vývoje nemoci a společenských dopadů?

Zprávy konzumuji, ale spíš uměřeně, na sociálních sítích nejsem. A večer si čtu – je to pořád stejně dobré, jako to bylo předtím. Co mi ale chybí, je možnost občas nahlédnout do knihkupectví po cestě do práce. Mám vnučku ve druhé třídě a ta taky pomalu dočítá dostupné knížky, brzy nebude mít co číst. To mi vlastně přijde jako problém. Nabádáme rodiče, ať s dětmi doma čtou, učitelé zadávají úkoly ke čtení, je to jeden ze způsobů, jak lépe snášet nouzový režim, ale přitom je teď přístup ke knihám omezený. Školní i veřejné knihovny jsou zavřené a knihkupectví taky. Knihy jsou asi považované za zbytné, ale tak to rozhodně není. To by se mělo přehodnotit.

V mezinárodních průzkumech jsou Češi jakožto čtenáři na horních příčkách. Máme hustou síť knihoven, vydáváme spoustu knih, i obyčejná rodina má doma několik polic s knížkami, včetně klasiků. V testech čtenářské gramotnosti PISA jsou ale české děti průměrné. V čem je problém?

Čteme dost, hlavně dospělá populace, ale jde o to, nakolik kvalitně, jak náročné texty a s jakým porozuměním. V průzkumech se sleduje, kolik knih člověk přečte a započítává se jakákoli kniha. Každá kniha dobrá, to je jisté, ale není kniha jako kniha. Jsme nadprůměrní v počtu přečtených knih nebo v počtu knih na domácnost. Ale testy čtenářské gramotnosti zkoumají, jak si s daným textem poradíte, jak mu rozumíte. Existují nějaké standardy čtenářské gramotnosti. Pokud žák nedosahuje určité úrovně, brání mu to pak v dospělosti normálně fungovat. A my máme v kategorii funkční negramotnosti poměrně velké procento žáků. To nás dostává na průměrnou celkovou pozici. Zvyky v rodinách se proměnily a nastoupila éra mobilů a útržkovitého čtení. Škola tohle musí reflektovat. Ale leckde je výuka zakonzervovaná a neumí tuhle situaci řešit. V západních zemích, které na rozdíl od nás nezbrzdil socialismus, pokročili víc.

Náskok západních zemí ve vzdělávání ale na jejich voličích zas tolik vidět není, například trend populismu jde napříč zeměmi. Paralelní svět konspiračních teorií je globální. Naučit někoho kriticky myslet asi není tak snadné. Nebo není snadné kriticky myslet v dnešní době?

To určitě není. Technologicko-komunikační vývoj je tak rychlý a účinky nových komunikačních kanálů tak mocné, že vzdělání s tím nedokáže úplně držet krok. Hrají v tom roli ekonomické a politické pochody a zájmy. Nedávno jsem četla román Sedmá funkce jazyka od francouzského autora Laurenta Bineta. Popisuje, jak lze ovládnutím jazyka získat moc. Jde to za hranice naší běžné představivosti. Žijeme v době, která zesiluje manipulaci jazykem, skrze sdělení s určitými cíli, politickými nebo ekonomickými. Škola by s tím měla pracovat, a je dost pozadu.

Je to asi pro učitele složité. Když se začtu do dobře napsaných konspiračních článků, za chvíli taky nevím, čí jsem. A to tomu dopředu nechci věřit…

Máte pravdu, že se nás to týká do jisté míry všech. Kritická gramotnost je v jádru schopnost dešifrovat autorský záměr. A nejde jen o to vyznat se v textu, jde i o znalosti, o všeobecné vzdělání.

Je opravdu nějak prokázáno, že díky čtení člověk světu porozumí lépe než někdo, kdo nečte? Dříve se četly psané návody, dnes se každý raději podívá na instruktážní video. Přicházíme o něco?

Tady v tom případě je asi náhrada textu videem funkční a nijak mě neuráží. Možná při tom člověk ale méně zapojuje představivost. To je důležitá kognitivní funkce. Čtení obecně a čtení krásné literatury zvlášť podporuje myšlení, představivost a taky smysl pro nejednoznačnost a nuance. Schopnost vyskočit ze svých bot a podívat se na svět z různých stran. To je ostatně základ kritického myšlení.

Nedávno jsem se dozvěděla, že studenti literatury na některých západních univerzitách mohou místo předepsané knihy zhlédnout filmové zpracování. Co si o tom myslíte?

Film podle mě beletrii plnohodnotně nahradit nedokáže. Docela často, když si přečtu knihu, hledám, jestli nebyla zfilmovaná, a ten film si pustím. A prakticky nikdy není film výmluvnější než kniha. Nedávno jsem přečetla románový cyklus Patrick Melrose. Autor líčí tragický život současné britské aristokracie. Musím říct, že jsem díky těm knihám pochopila, jak je možné, že došlo k brexitu. Natočili podle nich i seriál, přičemž do hlavní role obsadili Benedicta Cumberbatche, což je velmi expresivní herec. Ale i tak mi ten seriál ani zdaleka nenavodil stav vnímavosti a chápání srovnatelně s knihou. Film na knížku prostě nemá.

A audioknihy?

Je to samozřejmě často hezký zážitek, ale interpret už vám knihu nějak podává. A mě to dost často ruší.

Proč se specificky zaměřujete na čtenářství? A jak to vypadá v praxi?

Protože to školní vzdělávací programy nepokrývaly, nebo málo. Vybrali jsme v rámci projektu Pomáháme školám k úspěchu čtrnáct takzvaných čtenářských škol, vždy několik blízko sebe ve čtyřech „hnízdech“ po České republice. Školám velmi pomáhá kolegiální spolupráce mezi učiteli, tu se snažíme posílit. Učitelé „čtenářských“ škol se navštěvují, radí, společně rozebírají a posuzují výuku. Platíme jim externího čtenářského mentora. Dáváme jim peníze na nákup knih. Předáváme know-how a facilitujeme setkávání učitelské komunity, která se zabývá čtenářstvím a kde si učitelé vyměňují zkušenosti a podporují se.

Jaké konkrétní aktivity pro rozvoj čtenářství tyto školy provozují?

Jednak prožitkové čtení, což jsou různé formy čtenářských dílen. To je prostor pro volné čtení knih, které si děti samy vybraly. Dílna má dětem umožnit pozitivní zážitky spojené s četbou a vytvoření čtenářského návyku. Když se to povede a děti získají ke čtení vztah, dají se s nimi dělat takzvané čtenářské lekce, při nich se pracuje s jedním textem, na kterém si děti pilují čtenářské dovednosti. To je ale dobré dělat opravdu až v okamžiku, kdy děti čtou rády a dobře samy, protože jinak by jim učitel čtenářskými lekcemi mohl naopak čtení zprotivit. S těmi se nemá začínat. A pak se taky hodně zabýváme čtením i v těch předmětech, kde se automaticky se čtením nepočítá, jako je třeba fyzika, zeměpis nebo chemie.

Už máte nějaké výsledky?

V roce 2017 projekt začal, je to první běh a skončí 30. června letošního roku. Projekt sám bude ale trvat ještě dalších šest let. Od září začne nová etapa. Máme jakousi pomyslnou metu zapojit až sto škol a na tom teď s kolegy intenzivně pracujeme. Z domova.

Jak se učitelé, se kterými pracujete, sžívají s aktuálním režimem distančního vzdělávání?

V kontaktu s nimi jsou především naši pedagogičtí konzultanti, což je jeden z benefitů programu, poskytovat školám živou radu a pomoc. Já osobně vidím, že se na internetu, sociálních sítích vyrojilo strašně moc užitečných rad a tipů na to, co vše se dá dělat na dálku. Učitelé jsou jimi skoro až zavalení a mohou zažívat rozhodovací paralýzu, co vybrat, kam dřív skočit. Mít možnost se s někým osobně poradit je, myslím, dnes hodně užitečné.

Jak se stalo, že jste se na několik let stala hlavní koordinátorkou programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení?

K tomu jsem se taky přichomýtla více méně náhodou. V roce 1997 jsem jako dobrovolnice seděla v kanceláři PAU, což byla organizace aktivních učitelů Přátelé angažovaného učení, a přišla tam nabídka z Open Society Fund pro učitele češtiny zúčastnit se na Balatonu setkání s nejasným obsahem. Účastníci museli umět anglicky. Zkusila jsem několik lidí z adresáře PAU obvolat, ale nikdo nemohl nebo se na to se svou angličtinou necítil. Tak jsem si řekla, no tak pojedu já, češtinář jsem a anglicky taky umím. Při nejhorším, když to bude blbé, seberu se a odjedu. No a akce byla setkání s americkými autory metody Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Ti nám ji týden prezentovali a pak se zeptali, jestli bychom chtěli něco takového zavést i u nás. A my jsme řekli ano.

Ještě se chci zeptat na tu medaili, kterou jste loni dostala od ministra školství…

To tam nepište. Nechci to nějak snižovat, ale já na takové věci moc nejsem. Takových lidí, co něco dělají, je hodně. Oceňovat se mají hlavně učitelé, ti, co pracují v první linii.