Hendikepované děti naráží na bariéry. Jejich rodiče také

Přinášíme rozhovor s Klárou Laurenčíkovou o projektu Podpora rodičovských iniciativ, jednom z těch, které uspěly v Eduíně 2014 za přínos inovacím ve vzdělávání (ZDE). Projekt realizuje Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) a je zaměřen na podporu vzdělávání znevýhodněných a hendikepovaných dětí. Cílem je zlepšit a zrovnoprávnit postavení rodičů ve vzdělávacím systému. Projekt vrcholí ustavením aliance Rodiče za inkluzi.

„Rodiče hendikepovaných dětí z naší zkušenosti potřebují velmi podpořit v odvaze vstupovat do pater systému, kde je možné nějak ovlivnit to, jak vzdělávací systém funguje, kde je možné nějakým způsobem připomínkovat chystané systémové změny,“ říká Klára Laurenčíková, předsedkyně ČOSIV o projektu Podpora rodičovských iniciativ. Ve vzdělávacím systému vidí některé zásadní nedostatky: nedostatečná péče o děti se sociálním znevýhodněním, podpora vzdělávání pedagogů, kteří si s dětmi, jež vyžadují podpůrná opatření, často neumí poradit, a v neposlední řadě poradenský a podpůrný servis pro školy.

Váš projekt je zaměřen na podporu rodičů. Všech rodičů, nebo nějakých konkrétních skupin?

Projekt je zaměřen na podporu rodičů dětí s nějakým typem znevýhodnění ve vzdělávání. Začali jsme pracovat se skupinami nebo se sdruženími rodičů, kteří mají děti se zdravotním hendikepem, ale do budoucna bychom rádi síť rodičů za inkluzi rozšířili i o zástupce rodičů dětí s odlišným mateřským jazykem či zástupce rodičů dětí, které vyrůstají v nějakém sociálně znevýhodněném prostředí typu sociálně vyloučených lokalit.

Jaká je role rodičů hendikepovaných dětí ve vzdělávání? Někdy mám dojem, jakoby byli poněkud nechtění, vykazovaní mimo hranice školy. Mýlím se?

Role rodičů hendikepovaných dětí ve vzdělávání je naprosto zásadní nebo by měla být naprosto zásadní. Potřebovali bychom samozřejmě, aby rodiče ve školách více cítili bezpečí, přijetí a aby zde nacházeli porozumění pro specifika svých dětí.

Z práce s rodiči máme zkušenosti s tím, že velká část rodičů se necítí být partnery pro učitele, ředitele škol, kde se jejich děti vzdělávají, a leckdy jen velmi komplikovaně shánějí školu, která by byla ochotná přijmout do vzdělávání jejich dítě, školu hlavního vzdělávacího proudu. Jsou to rodiče dětí například s Aspergerovým syndromem, s autismem, ale třeba také rodiče dětí s nějakým dietním omezením, i tyto poměrně dobře řešitelné situace jsou někdy zdrojem velkých problémů při nalézání dobré vzdělávací instituce. Celá řada rodičů by své dítě ráda dávala do spádové školy tak, jak toto právo ošetřuje a deklaruje školský zákon, avšak právě narážejí na bariéry, které jsou buď materiálně architektonické nebo určité postojové nebo možná i v oblasti metodické nepřipravenosti škol, odborné nepřipravenosti škol na práci s dětmi s různými potřebami, které přicházejí z různého sociálního a kulturního prostředí.

V čem myslíte, že potřebují rodiče hendikepovaných dětí podpořit ve vztahu ke vzdělávání jejich dětí? Respektive, v čem vzdělávací systém vykazuje nedostatky?

Rodiče hendikepovaných dětí z naší zkušenosti potřebují velmi podpořit v odvaze vstupovat do pater systému, kde je možné nějak ovlivnit to, jak vzdělávací systém funguje, kde je možné nějakým způsobem připomínkovat chystané systémové změny. Máme zkušenost, že je velmi užitečné, když se propojují jednotlivá rodičovská sdružení, právě například v širší funkční alianci, kde se ty síly jednotlivých rodičů mohou násobit a kde i jejich možnost věci ovlivnit je potom větší. Takováto platforma nebo aliance je i dobrým zdrojem podpory, takové nějaké obyčejné lidské, kde mohu slyšet, že s podobnými systémovými nedostatky bojoval i někdo jiný, nejsem v té složité situaci sám a můžu se také nechat inspirovat tím, jak se celá řada potíží podařila vyřešit, jakými cestami, opřít se o zkušenosti těch, kteří nesou stejné téma, jako nesu já skrze svou vlastní zkušenost jako rodiče dítěte s nějakým typem zdravotního postižení či znevýhodnění či sociálního znevýhodnění.

Vzdělávací systém vykazuje celou řadu nedostatků, jednak nám velmi chybí nějaké funkční služby rané a včasné péče právě třeba o skupinu dětí se sociálním znevýhodněním a také bychom potřebovali více těchto dětí dostat do předškolního vzdělávání, ideálně do běžných mateřských škol. Leckde je vidět poměrně nízká míra spolupráce mezi mateřskými a základními školami při vstupu dítěte do základního vzdělávání a určitou promarněnou příležitostí jsou zápisy do prvních tříd, které leckdy probíhají velmi formálně a nejsou příležitostí, jak dobře zmapovat vzdělávací potřeby toho daného konkrétního dítěte a dobře se připravit na to, aby takové dítě mohlo začít v co nejlépe připraveném prostředí a aby případně hendikep, se kterým do vzdělávání vstupuje, mohl být co nejdříve nějakým způsobem sanován, vyrovnáván právě třeba konkrétním podpůrným opatřením, konkrétní vhodně zvolenou výukovou metodou či dalšími nástroji potřebnými pro dobrý progres, vzdělávací progres, vývoj daného žáka.

Rozhodně bychom dále potřebovali více zkvalitnit přípravu budoucích pedagogů, obzvláště v té oblasti práce s heterogenní skupinou tak, aby budoucí pedagogové přicházeli do škol dobře připraveni na práci s dětmi s různými vzdělávacími potřebami a dokázali dobře variovat své výukové přístupy a metody, používat dejme tomu formativní hodnocení, nástroje jako třeba kooperativní učení a aby také dokázali pracovat se vztahy a s klimatem ve třídě, které by v ideálním případě mělo vycházet z nějakého principu bezpečí a přijetí rozmanitosti jako něčeho normálního, ne něčeho, čeho je třeba se obávat či to dokonce odmítat.

Dalšími potřebnými změnami by byly více dostupné nástroje jako je třeba mentoring nebo školní supervize nebo další vzdělávání pedagogických pracovníků šité na míru potřebám konkrétních učitelů, konkrétních škol, které by probíhalo přímo na půdě školy, učitelé by za ním nemuseli cestovat. A také bychom velmi potřebovali, v duchu nově vznikající legislativy, která již bude hovořit o žákovi s potřebou podpůrných opatření namísto současné kategorizace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, aby s touto novou legislativou byl vhodně provázán i nový systém financování podpůrných opatření, pokud konkrétní žák potřebuje konkrétní podporu, tak aby tato podpora byla zafinancovatelná opravdu kdekoliv v systému, od předškolního až po terciální vzdělávání, aby tyto zvýšené finance šly adresně s tím konkrétním žákem, ať je vzděláván v běžné škole či ve škole speciální, pakliže má nějaký opravdu těžký zdravotní hendikep.

To jsou možná jen nějaké základní změny. Ještě je potřeba podotknout, že změnou by měl projít také poradenský segment, potřebovali bychom velmi intenzivně navýšit na školách služby školních psychologů, speciálních pedagogů a v ideálním případě také sociálních pedagogů a sociálních pracovníků. Škola by do budoucna také měla mít možnost více se opírat o služby dalších specialistů, externích, jako jsou například sociální pracovníci připraveni dělat terénní sociální práci v ohrožených rodinách či rodinou asistenci, sanaci rodiny a další třeba i specializované zdravotnické služby.

Jaký typ pomoci rodičovským iniciativám nabízíte? A čeho se v rámci projektu už podařilo dosáhnout?

Tou konkrétní podporou rodičovským iniciativám je propojení jednotlivých sdružení do opravdu funkční aliance, uspořádali jsme několik facilitovaných setkání, kde se nám sešli zástupci rodičovských sdružení opravdu z celé České republiky a kde si pomocí určité naší facilitace zmapovali zdroje, se kterými mohou pracovat při formování takovéto aliance a také si vytyčili určité cíle, ke kterým chtějí směřovat, rozdělili si úkoly při formalizaci takovéto aliance, nastavili si nějakou strukturu rozhodování, dělení potřebných pravomocí, sdílení informací, a aliance se počátkem tohoto roku už rozběhla poměrně samostatně, pouze s podporou České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) a Nadace Open Society Fund Praha, a její oficiální start, tedy start její práce byl na konci ledna tohoto roku vyhlášen v rámci tiskové konference 28. 1. Tou podporou není jen pomoc vůbec se lépe koordinovat, setkávat, postupně se tedy zformovat do nějaké samostatné aliance, je to také podpora ve sdílení informací, které se týkají inkluzivního vzdělávání, podpora při vzájemných advokačních aktivitách a vůbec i nějaká pomoc se vstupem do chystaných systémových změn tak, aby hlas rodičů a jejich dětí byl opravdu dobře slyšet a abychom posílili nějakou možnost participace těchto skupin právě na chystaných systémových změnách.

Řekněme, že budu rodič, který by se rád zapojil. Co pro to udělat?

Pokud byste se jako rodič chtěl zapojit, stačí se na nás obrátit přes náš webový portál www.cosiv.cz, moc rádi vás pozveme na nějakou z příštích akcí.

A když jsem rodič, který je v nesnázích, na koho se nejlépe obrátit? Poskytujete i takové rady?

ČOSIV není primárně zacílen na konkrétní poradenství pro jednotlivé kazuistiky řešené v terénu, snažíme se spíš ovlivňovat systémové změny, opravdu propojovat odborníky z řad akademiků, nevládních organizací, ale právě i samotných ředitelů škol, učitelů, rodičů, bývalých absolventů, ať už inkluzivního vzdělávání či speciálních škol, a rodiče, kteří potřebují nějakou pomoc, se snažíme síťovat na další služby a další experty, kteří jim mohou být k ruce při jejich konkrétních problémech a pomoci jim s jejich řešením.

Dokázali byste z vašich zkušeností říct, které skupiny hendikepovaných dětí a jejich rodičů pociťují ze strany vzdělávacího systému největší míru nezájmu?

Velká část rodičů právě například dětí s autismem či dětí s aspergerovým syndromem naráží ve vzdělávání na opravdu zásadní bariéry. Tato skupina rodičů je také poměrně velmi aktivní právě v oblasti advokačních aktivit, celá řada úspěchů už se jim podařila, nyní se například díky jejich iniciativě vytváří pracovní skupina při vládním výboru pro zdravotně postižené na Úřadu vlády, která bude mapovat nejhlavnější bariéry systému vzdělávání pro tu skupinu dětí a bude se snažit navrhnout konkrétní opatření a konkrétní řešení.

Ale problémy ve vzdělávání zažívají i další skupiny rodičů jako jsou třeba rodiče dětí s psychiatrickým onemocněním, s určitými chronickými chorobami nebo také rodiče dětí s odlišným mateřským jazykem. I tato skupina dětí naráží v systému na poměrně významné překážky a opět, i v této oblasti bychom potřebovali systém lépe připravit na potřeby právě dětí příchozích z jiných zemí, z jiných kultur.

Vaším přirozeným cílem je podpora inkluze. Panuje mezi rodiči hendikepovaných dětí shoda v tom, že je inkluze správný směr? V ČR se o tom vede často velmi vyhrocená diskuse…

Rodičovské iniciativy, zapojené do spolupráce s námi, sdružují rodiče, kteří se ke konceptu inkluzivního vzdělávání aktivně hlásí a snaží se v této oblasti o spolupráci na potřebných systémových změnách.

Vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu tito rodiče vnímají jako důležitou přípravu dětí na budoucí dospělý život v běžné společnosti.

S novelou školského zákona se tato diskuse přiostřuje, zvláště s ohledem na definici diagnostiky speciálních vzdělávacích potřeb dětí. Co podle vás brání větší míře inkluze dětí v českém vzdělávacím systému? 

Větší míře inkluze dětí v českém vzdělávacím systému brání zejména nedostatky českého vzdělávacího systému, o kterých jsem se zmiňovala výše. Patří mezi ně například otázka připravenosti pedagogických pracovníků, přítomnosti externích a interních odborníků, systému financování, a mimo jiné také metody či přístupy, jak dobře zmapovat vzdělávací potřeby toho daného konkrétního dítěte a dobře se na jeho potřeby připravit, vhodným přístupem k diagnostice dětí je, podle našeho názoru, systém dynamické diagnostiky.

Co v blízké budoucnosti? Kam má projekt nakročeno?

Aliance směřuje k samostatnému fungování s podporou České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání a Nadace Open Society Fund Praha. Aliance si vytyčila cíle na rok 2015, mezi které patří například posilování odborných kapacit rodičů v inkluzivním vzdělávání, vzájemná podpora při řešení kazuistik, společná spolupráce v oblasti advokačních aktivit, snaha o postupné rozšiřování členů sítě a další aktivity, na které se v roce 2015 i v následujících letech velmi těšíme.