Hledám učitelku či učitele. Zn: Zoufale, stačí platný diplom

Učitelé nejspíš do Saska neodejdou, ale důvod k radosti to není

Informace o tom, že v Sasku chybí dvanáct set učitelů a tamní vládě nezbylo než omezovat vyučování, přijímat lidi bez kvalifikace a lákat na lepší platy učitele z Česka a Polska, můžeme brát jako kuriózní obveselení. Že by se po lékařích, sestrách a ajťácích další profese masově vydala za lepším za hranice, nejspíš nehrozí. Ale důvody už nejsou nijak optimistické.

V severo a západočeském pohraničí totiž naprostou většinu sborů v základních školách představují dámy nad pětačtyřicet s velmi průměrnou znalostí jazyků, které těžko změní životní styl. A i kdyby, zatímco jako zdravotní sestra v Pirně můžete mluvit „hůře německy“, u učitelky to představuje zásadní problém. Mladší učitelé a absolventi fakult sice mluví obvykle anglicky, ale do škol se nehrnou tam ani tady. A když už, tak jsou to srdcaři, kteří chtějí učit doma.

Zásadním nedostatkem učitelů a učitelek především na prvním stupni navíc trpí i zdejší školství – a situace se neustále zhoršuje. Na autora tohoto blogu se nejméně jednou týdně obrátí někdo, ať už z veřejné, soukromé či „rodičovské“ školy, kdo hledá učitele na první stupeň. Ale takoví lidé nejsou. Vůbec nejsou a v dohledné době, posuzováno podle počtu studentek, studentů a jejich ochoty nastoupit do praxe, ani nebudou. Co máme udělat? Také znova povolit učitele bez kvalifikace? Nebo lákat učitelky ze Slovenska?

Byla by to hořká ironie. Před zhruba dvaceti lety jsme na tom byli stejně jako saská vláda dnes. Učitelů byl už v devadesátých letech nedostatek, lidé odcházeli do lukrativnějších profesí, takže bylo možné zaměstnávat i lidi bez kvalifikace. Pak jsme ale (v roce 2005) usoudili, že učitelství by měla být důstojná profese a k tomu patří magisterské pedagogické vzdělání. Což je srozumitelné a logické, ale realita je opravdu paradoxní.

Po letech odkladů – kdy tedy učitelé musí mít onen přesně odpovídající magisterský titul; jiný pro první stupeň, jiný pro druhý či střední školu, jiný pro speciální pedagogiku – zákon o pedagogických pracovnících už druhý rok platí. A pokud si někdo představoval, že ve školách bude radostněji a kvalifikovaněji, zmýlil se. Ředitelky a ředitelé to říkají jasně: „Dříve bylo uchazečů víc, někteří s diplomem, někteří bez. Bylo hodně lidí, kteří v sobě objevili chuť učit až později, kdy třeba vystudovali něco úplně jiného. Diplom jsem bral (a) jako bonus, ale vybíral jsem podle kvality. Dneska kvalitu vůbec neřeším. Jsem rád, když vůbec někoho najdu a má platný diplom.“

Dokonalý příklad dobrých úmyslů dláždících cestu… ne snad do pekel, ale rozhodně do problému, který nemá snadné řešení. Žádnou záložní variantu, například možnost doplnit si pedagogické vzdělání jinak než nepříliš efektivním několikaletým studiem na pedagogických fakultách, jsme si nepřipravili.

Vrátit se k přijímání nekvalifikovaných učitelů by asi bylo po všech těch řečech o nutnosti diplomu divné. Ale co řeknou politici lidem, na které žádná paní učitelka nezbyla? Že to není nereálná situace, vidíme za západní hranicí. A my se navíc ani nemůžeme utěšovat tím, že nalákáme někoho z ciziny na lepší plat.