Hospodářské noviny: Diskuse kolem karikatury Horákové je nepochopení badatelské metody

Vystudoval češtinu a dějepis, ale po prvním roce učení to vzdal. Nedokázal si zjednat pořádek, měl pocit, že žáky nic nenaučí. Odešel, vybudoval fitcentrum a za katedru se vrátil až po 12 letech. Letos získal cenu pro inspirativní pedagogy Global Teacher Prize Czech Republic. Mimo jiné za to, jak pro historii dokáže nadchnout i studenty, pro něž není hlavním předmětem studia. „Učím tak, aby se téma týkalo každého žáka. Pak ho bude i bavit,“ prozrazuje v rozhovoru s HN svůj recept Roman Göttlicher, učitel dějepisu a občanské nauky z frýdecko-místecké Střední průmyslové školy, Obchodní akademie a Jazykové školy.

Co vás po 12 letech vedlo k návratu do školy?

Vyhoření. Začal jsem nesnášet lidi. Říkal jsem si: Musím z oboru pryč. Do fitka chodil i můj současný ředitel a pár učitelů ze střední školy. Ředitel mě k nim lákal, ale já si říkal: To určitě! Tohle už je za mnou. Škola se mi ale líbila, protože v ní dělají spoustu projektů, studentské firmy, seberozvojové programy, Erasmus. A v tu chvíli mě napadlo, že by mě učení vlastně mohlo bavit. Tak jsem fitko prodal, půl roku jsem odpočíval a pak jsem se zkusil vrátit do školy. A je to boží.

Myslíte, že vaše zkušenosti mimo školu z vás udělaly učitele, který vyhrál cenu pro inspirativní pedagogy?

Doopravdy učit jsem se naučil až ve fitku. Jednat s lidmi, nastavovat cíle, hodnotit, motivovat, individualizovat. Během působení ve fitku jsem si dělal psychoterapeutický výcvik, fyzioterapeutické školení. Líbí se mi, když lidi vzdělávám, vidím výsledky a funguje to. Myslím, že kdybych předtím ze školy neodešel, určitě bych Global Teacher Prize Czech Republic nevyhrál, protože bych byl úplně vyhořelý. Podnikání mi dalo úplně jinou perspektivu. Za těch 12 let jsem vyzrál i osobnostně. Je to doba, za kterou se člověk změní, a jsem strašně rád, že jsem mohl být mimo školu a vyzkoušet si něco úplně jiného, protože to má spoustu výhod.

Je těžší nadchnout žáky pro dějepis na obchodní akademii, kde se vyučuje spíše jako okrajový předmět?

Určitě. Musíte je zaujmout, protože výhrůžky typu: musíš se to naučit, protože vás z toho budou zkoušet při maturitě, nezaberou. O to víc i já promýšlím, proč by se danou látku vlastně měli učit.

Učíte badatelskou metodou. Co to znamená?

Nepřednáším 45 minut v monologu, ale na začátku hodiny položím badatelskou otázku. Například: Proč ve 20. a 30. letech 20. století spousta lidí volila fašismus a nacismus? Žáci pak dostanou různé materiály – třeba úryvky z deníků, filmové záznamy, rozhlasové pořady, dobové karikatury, obrazy – a pomocí nich se snaží na otázku odpovědět. Konkrétně v hodině o fašismu a nacismu můžeme mít grafy nezaměstnanosti, ekonomického vývoje a produktivity v Německu. Nebo výsledky voleb, vzpomínky pamětníků. Žáci se mohou podívat, jak souvisí počet nezaměstnaných s počtem voličů Hitlera.

Jak vypadá ideální hodina?

Porota soutěže Global Teacher Prize Czech Republic ocenila hodinu, v níž jsme řešili otázku, o co v minulosti šlo teroristům. Žáci přes mobil napsali asociace, které se jim vybaví, když se řekne terorismus. Většinou se objevovaly pojmy jako islamisté, Arabové, 11. září, bombové útoky. Víme, že zpětná vazba je nejsilnější tehdy, když si myslíte, že máte pravdu, ale ukáže se opak. Tak jsem jim řekl: Jenže před 40 lety to bylo úplně jinak a za 20 let to nejspíš bude zase úplně jinak. Nic z toho, co jste napsali, asi nebude pravda. Rozdal jsem čtyři sady textů, z nichž každá reprezentovala jednu vlnu terorismu. Žáci z nich měli vypreparovat, jak by je nazvali, o co těm lidem šlo, jaké útoky byly typické.

Jak na takový přístup žáci reagují?

Přemýšlejí o tématu. Hodina se odučí, ale pořád zbude hodně otázek, které zůstaly nezodpovězené. Zeptal jsem se, jak si myslí, že bude vypadat pátá vlna terorismu. Začne jim to vrtat hlavou, tím si je zaháčkuju a mám vyhráno. Budu se k tomu s nimi vracet a třeba si k tématu i sami něco vyhledají, když je zaujme.

Jak jste přišel na takto zajímavé hodiny? Předpokládám, že tohle se před 20 lety na fakultě neučilo?

Mám hrozně rád vědu a líbí se mi jednoduchá definice, že učení je vlastně změna v dlouhodobé paměti. Tedy já se nejlépe učím, když o tom přemýšlím. Jak to, že děti, které z cizího jazyka sotva prolézají, si dokážou zapamatovat tisíce kartiček z karetních her, jako je Magic the Gathering nebo Pokémon? Je to proto, že je pořád používají, přemýšlí o nich. A to je jeden z principů badatelské výuky.

S tou jste začal už před pěti lety, když jste se vrátil do školy?

Experimentoval jsem, šel jsem po vlastní ose, ale vytvořit takovou hodinu je náročné. Pak jsem se dostal do projektu Dějepis+. Ten propojuje učitele, kteří chtějí učit badatelsky a vzájemně spolu mohou sdílet zkušenosti a dobrou praxi. V komunitě máte najednou spoustu materiálu, kolegů, s nimiž se pravidelně setkáváte. Každý je z jiné školy, má odlišnou zkušenost. A to je boží.

Není škoda, že Dějepis+ končí?

Projekt měl trvat dva roky a po dvou letech se uzavře. Do konce roku se ještě bude vyhodnocovat. Je škoda, že se neprodloužil o další rok. Ale já doufám, že sítě, které jsme si s ostatními učiteli vytvořili, budou pokračovat dál. Věřím, že se to povede přes projekt Kurikulum, který teď startuje.

V čem může být badatelská výuka lepší než ta tradiční?

Jsou to události zasazené do kontextu. Pokud se budeme bavit o velké hospodářské krizi, tak je pro mě zbytečné vědět, ve kterém roce začala, když nevím, proč a co to znamenalo. Ale pokud budeme debatovat o tom, jak se dostávaly k moci totalitní či autoritářské režimy v meziválečném období, tak je tato informace nesmírně cenná.

Vyhovuje tento typ výuky všem žákům?

Při zpětné vazbě se pravidelně ukazuje, že ne každý je s ním spokojený, i když je to menšina žáků. Někdo se z podstaty své osobnosti snaží vyhnout neúspěchu a potřebuje jistotu, že když se naučí 150 dat, nemůže pohořet. Je důležité říct, že i badatelská metoda může být nudná a opakující se a není to žádný svatý grál. Také je problém s časem: ideální badatelská lekce je aspoň na dvě vyučovací hodiny. Já se snažím občas zařadit i hodinu, kdy přednáším. Nebo máme zážitkové aktivity, hraní rolí, kvízy. Vždycky ale musím mít na paměti, co chci, aby se žáci naučili. A podle toho volím strategii a metody.

Už několik měsíců probíhá vyhrocená debata o nové badatelské učebnici dějepisu od nakladatelství Fraus. Když ponecháme stranou hádky o personální stránku věci, historikové z Ústavu pro studium totalitních režimů se obávají, že učebnice podsouvá žákům „komunistické myšlenky“ a některým důležitým událostem – jako jsou třeba norimberské procesy nebo smrt Jana Palacha – nevěnuje dostatečnou pozornost. Viděl jste učebnici? Co si o tom myslíte?

My jsme učebnici používali v prvním roce projektu Dějepis+, takže ji znám. Kritika mě překvapila a myslím, že se v ní mísí dohromady několik různých hledisek – debata o badatelské metodě a jejím vztahu k tradiční výuce, dále spor o výklad dějin a ještě osobní antipatie. Z toho vznikají nedorozumění. Podle mě je učebnice úžasná v tom, že přinesla badatelství do škol. Pokud jí někdo vyčítá chybějící látku, měl by to brát v kontextu – je učebnice, pracovní sešit, příručka pro učitele a odkazy na nepočítaně zdrojů na internetu.

Může tato diskuse v důsledku výuce dějepisu pomoci?

Určitě je dobré, aby se debatovalo tom, jaké lekce mít a co by v nich nemělo chybět. Co máme učit, nám říká Rámcový vzdělávací program, ale ten je hodně obecný. Učebnice jsou vlastně pokusem autorů to co nejlépe naplnit. Jenže je omezený počet hodin, a když chceme probrat témata, která v dějepise tradičně nebyla, například problematiku uprchlíků či ženského hnutí, musíme ubrat jinde. Je to těžká diskuse.

Je vůbec možné, aby mezi dějepisáři a historiky došlo ke shodě na tom, co se za žádnou cenu nesmí vynechat a bez čeho se obejdeme?

No, je to sci-fi. Za pár let určitě přijde další učebnice, která to zase pojme trochu jinak. Učebnice přece není žádná Bible. Pokud se v ní zrovna o nějaké události nepíše, neznamená to, že se o ní děti nikdy nedozvědí. Neznám učitele, který by jel jen podle učebnice. Když jsme s knihou od Frause pracovali v Dějepise+, bylo to tak, že každý si témata upravoval podle sebe a svých žáků. Jinak bude k tématu přistupovat učitel na gymnáziu a jinak na učilišti. Myslím, že kritici učebnice mají strach, že útočí na určité hodnoty, a když o nich budeme diskutovat, někdo by je mohl zpochybnit.

Nebylo to tady vždycky, že se historikové přeli o výklad dějin?

Ano. Podle mě je ale důležité vést diskusi a zapojit do ní i žáky. Měli by vědět, že historie už v sobě vždy nese nějaké hodnocení minulosti a vyvíjí se s tím, jak se vyvíjíme my lidé. Konsenzus není ani mezi historiky. Ale vadí mi, když se o autorech učebnice mluví jako o jakýchsi zakuklených komunistech. Je to tak, že pokud chceme vychovávat odpovědné občany, tak potřebujeme debatovat. My jim nemůžeme říkat, co si mají myslet. Potřebujeme kontroverzi a být připraveni na to, že někteří žáci budou mít jiné názory.

Stalo se vám, že si nějaký rodič stěžoval, co to dětem vykládáte?

Rodič ne. Ale běžně žáci mluví o tom, jak na minulou dobu vzpomínají jejich prarodiče, a ty vzpomínky se dost liší. Dostaneme se do hodně rozdílných kruhů, ale myslím si, že to je strašně cenné.

Když žáci mezi sebou diskutují, vstoupíte do debaty?

Je to situace od situace. Ale přijde mi to jako skvělá ilustrace, že na stejnou událost existuje víc úhlů pohledu a že historie je vlastně živá. Při doktorátu jsem řešil střet maximalismu a minimalismu. Debata probíhající od konce 20. století, v níž se střetli zastánci názoru, že události ze Starého zákona jsou z velké části historicky nepřesné, či přímo nehistorické. Proti nim se kromě historiků s jiným pohledem postavili i lidé, kteří takové názory brali jako útok na křesťanské hodnoty a snahu zbortit základy evropské civilizace.

Jedna z kritik nové učebnice míří právě na karikaturu Milady Horákové visící na oprátce. Patří do výuky karikatury, nebo je takové vyobrazení už za hranou?

Zrovna diskuse kolem karikatury Milady Horákové považuji za úplné nepochopení badatelské metody.

Podle mé zkušenosti karikatura připomínající obrázek Josefa Lady dnešní děti opravdu nepobouří – mnohdy Ladu vůbec neznají. I tak ji ale beru jako příležitost pobavit se o tom, proč někomu vadí a jinému ne. Nebo jak funguje umění.

Je mezi dějepisáři spíše více příznivců badatelské výuky, nebo té tradiční s jasnými fakty?

Pokud učitelé neučí badatelsky, obvykle to není proto, že by se takové výuky báli nebo ji vnímali jako ohrožení demokratických principů. Obávají se toho, že děti budou dělat maturitu či přijímací zkoušky a k těm je potřeba znát určité penzum informací. Samozřejmě je to také hodně práce, připravit dobrou badatelskou hodinu.

Co je důležité, aby si studenti z hodiny dějepisu odnesli?

Žáci se často ptají, proč bychom se to měli učit. Já bych vždycky chtěl, aby se jich to nějak týkalo. Když jsem začal učit, tak mi jeden kolega řekl: Když to bude o nich, tak je to bude bavit. A to se moc hezky ilustruje na totalitních režimech, proto o nich tak rád učím. Můžeme se bavit o tom, jak se různí lidé podíleli na vyvražďování Židů v Polsku. Vidíme mnohdy úplně obyčejné muže ve středním věku, zařazené do záložních policejních praporů. Prostě dostali rozkaz a většinou ho šli vykonat. Můžeme si položit otázku, jak bychom se zachovali my. Připomenout si výzkumy sociální psychologie, jako byl slavný stanfordský vězeňský experiment Philipa Zimbarda či neméně slavný Milgramův experiment s elektrickými šoky. Chtěl bych, aby žáci více poznali, co je lidstvo zač, jak se chováme.

Text vyšel v Hospodářských novinách.