Hospodářské noviny: Plošně i odměny, platy učitelů potřebují obojí

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 4. 10. v Hospodářských novinách a věnuje se aktuální diskusi kolem navyšování učitelským platů. Stanovisko EDUin si můžete přečíst v tiskové zprávě.

Současná debata o navyšování učitelských platů způsobuje pocit marnosti. Asi jako když se snažíte postavit mrakodrap z cihel holýma rukama a přete se o to, zda je klást naležato, nebo nastojato.

Spor mezi ministerským návrhem na rozdělení části navýšení platů do tarifní složky (všem stejně) a do nadtarifní, nenárokové části, určené k odměňování dle kvality odvedené práce, lze vnímat dvojím způsobem. Oba požadavky jsou opodstatněné. Platy učitelů v Česku jsou dlouhodobě velmi nízké, což odrazuje řadu kvalifikovaných učitelů od práce ve školách a velmi pravděpodobně to vede k volbě jiné profesní dráhy už při rozhodování o studiu na vysoké škole.

Učitelství je vysoce náročná práce, k jejímuž dlouhodobému vykonávání potřebujete nutně vysokou míru motivace, a i když peníze nejsou všechno, těžko si představit ambiciózní a schopné učitele žijící v podpalubí životního standardu.

Plošné navýšení platů může z dlouhodobého hlediska změnit rozhodování stávajících i budoucích lidí s pedagogickou kvalifikací a přitáhnout je k profesi. Nezajistí ale to, aby se už v současných školách začalo výrazněji odlišovat v odměňování dle odvedené práce. Bez toho, aniž by bylo možné ve školství diferencovat dle kvality, se však velmi pravděpodobně nepodaří dosáhnout zvýšení kvality školního vzdělávání. Celá debata se tak odehrává na příliš malém hřišti. Přesněji řečeno, nehraje se zdaleka na celé ploše, jako když se dva fotbalové týmy přetahují uprostřed hřiště a ani jeden nemá ambici dojít k bráně soupeře. Výsledkem bude nudný zápas s nulovým skóre.

Ekonom Eric Hanushek, jenž se dekády věnuje analýze faktorů ovlivňujících úroveň vzdělávacích výsledků, v našem rozhovoru před pár lety uvedl zajímavý příklad. V Indonésii se před lety rozhodli, že v zájmu zvýšení kvality vzdělávání významně zvýší platy učitelů, do té doby nízké. V očekávání, že se peníze na výplatních páskách pedagogů zhmotní v lepší výsledky v testech. Ejhle, nestalo se.

Samotné zvýšení platů neslibuje nutně to, že české školství bude v přímé úměře nabývat na kvalitě. Přesto je zvyšování platů důležité. Není možné dekády pečlivě střádaný dluh umořit dílčí splátkou. Notabene za situace, kdy rostou platy všude okolo, v soukromé i veřejné sféře, a učitelé tak zůstávají relativně stejně „chudí“. Česká společnost by měla vzít v potaz, že investice do vzdělávání znamená primárně investici do lidí (tedy učitelů) a že bude trvat nějakou dobu, než vytvoří dostatečnou bázi pro motivaci těch ambiciózních a schopných k cestě za učitelstvím. Při této stavbě je nutno počítat s tím, že základy spolknou hodně „hmoty“, na které teprve bude moci vyrůst, metaforicky řečeno, škola budoucnosti.

Není rozumné domnívat se, že každou vynaloženou korunu promění současné školství v přidanou hodnotu. Naopak, pro takové investice do příštích dekád je nutné brát v potaz, že si na lepší přijdou i ti učitelé, kteří si to nezaslouží. Taková je realita systémové změny. Je ale rozumné hledat cestu k tomu, jak zamezit naprosté nivelizaci rozdílů v úrovni odvedené práce, pro jejíž ­vyjádření zatím homo economicus nenašel lepšího prostředku, než jsou peníze.

A zde je nutné hájit principiálně postoj Roberta Plagy, aby už současné navyšování umožnilo prostředky určené k odměňování učitelů alespoň částečně využít k motivaci těch dobrých učitelů.

Je ale potřeba uvědomit si dvě důležitá fakta. Zaprvé, tempo plošného růstu by nemělo zpomalit. A zadruhé k tomu, aby ředitelé dokázali s větší přesností odměňovat na základě míry učitelské excelence, musí mít poměrně dobrou představu, jak takovou excelenci rozpoznat.

A to není tak triviální, jak by se mohlo na první pohled zdát, neboť v systému, který nevede klíčové manažery (ředitele) k dovednosti sledovat-vést-hodnotit-odměňovat, nelze spoléhat, že se takto vynaložené prostředky dostanou na ty správné výplatní listy. Inu, mít kariérní řád, bylo by leccos jednodušší. Fakt, že není, lze připsat na vrub představě, že v českých školách jsou všichni učitelé stejně dobří nebo špatní. Přes tento omyl je třeba se co nejdříve dostat.