I předškoláci dokážou soustředěně poslouchat celou hodinu, stavíme na příbězích a hodně se ptáme, říká galerijní edukátorka

Stále více muzeí a galerií zaměstnává edukátory, kteří jsou prostředníkem mezi uměleckým obsahem svých institucí a návštěvníkem. Jednou z hlavních cílových skupin jsou školáci. „Za rok máme stovky programů pro školy všech stupňů a děti a mladé lidi všech věkových kategorií, od předškoláků po vysokoškolské studenty. Řeklo by se, že tyto generace napojené na virtuální svět již nic nepřekvapí, ale když je vezmu do Trojského zámku a ukážu jim monumentální schodiště nebo velkolepé nástropní malby, hledí na ně s úžasem,“ říká Lucie Haškovcová z Galerie hlavního města Prahy.

Vaše nabídka je z velké části určená školám. Jak ji využívají?

Naše galerie má asi devět set programů zaměřených na školy i veřejnost ročně. Z toho je přibližně osm set návštěv škol. Přes rok jsou hlavně z Prahy a okolí, ale ke konci školního roku a kolem Vánoc nastává období exkurzí, a to k nám jezdí třídy z celé České republiky. Zbytek našeho programu jsou sobotní workshopy, kroužky a prázdninový program.

Je poměrně hodně pedagogů, kteří tomuto typu vzdělávacích aktivit fandí a považují za přínosné vzít děti na komentovanou prohlídku nebo workshop mimo školu. Musí si to pak u ředitele umět obhájit a umět to zorganizovat, najít si na to čas. To není úplně snadné.

Ale je to podle mě obrovsky důležité. Učitelé by neměli spoléhat jen na zušky, které jsou samozřejmě skvělé a je to něco, co bychom si měli hýčkat, ale není to tak, že každé dítě po škole se jde zabývat nějakou zájmovou činností, natož kulturou. Jsou sociálně slabší rodiny, které dětem zájmové kroužky nemohou platit, a je naprosto zásadní, aby seznámení s kulturou poskytovala škola. Proto vždy s neklidem sledujeme, když hrozí redukce prostoru pro kulturu a umění ve škole.

Máte představu, jak často se s podobnou události setká žák běžné školy, kolikrát za školní docházku?

Jsou osvícení pedagogové, kteří k nám vodí děti i několikrát za rok, rekord je i šestkrát za pololetí.

Rekord je rekord, nikoli průměr. Šest dopolední, to je víc než týden. Nemohl by někdo namítnout, že ten čas bude pak někde chybět?

Nejde většinou o celý projektový den, ale o dvouhodinový program. Dvě až tři prohlídky – workshopy za rok mi přijdou velmi smysluplné a realizovatelné. Zdaleka ne všechny děti ale tuto možnost dostanou, i když do muzea se školou chodí i v jiných předmětech. Jsem přesvědčená, že i jen jedna vydařená a dobře připravená návštěva může školáka hodně inspirovat. Je ale opravdu důležité, aby program, který jim nabídneme, byl dobrý, kvalitní. Nemůžeme si dovolit, aby to děti zklamalo.

Trochu se jako galerijní edukátoři obáváme, že ne všechny projekty mají laťku takto vysoko. Děti se potkávají i s méně odbornou a kvalitní nabídkou různých putovních kulturních workshopů a akcí, o kterých si nemyslím, že by je nějak obohatily.

Proč je důraz na kvalitu tak zásadní?

Jedině tak splníme jeden z hlavních cílů, kterým je, aby děti získaly pozitivní vztah ke kulturním a paměťovým institucím, aby se tam cítily dobře a chtěly tam chodit. Pak když jedou na výlet, cestují do zahraničí, kde je běžné navštívit nějaké památky, nedělají to s nechutí, jsou tomu více otevření. Setkání s uměleckým originálem a jeho aurou je něco, co lidem zprostředkovávají právě galerie a muzea, tomu prostě hodina výtvarky ze třídy, třeba i se sledováním videí, nedokáže konkurovat.

Jaké výstavy nebo akce s největším edukačním potenciálem byste vyzdvihla?

Školy hodně navštěvovaly například Slovanskou epopej. Tam jsme viděli, jak celé třídy ztichly a zíraly. Naše galerie spravuje i Trojský zámek, a i tam se často stává, že dětem vyrazí dech pohled na obří exponáty nebo nádherné malby jak někde v Sixtinské kapli, v provedení 3D (směje se). Děti jsou zvyklé na virtuální prostředí a nemají rozhodně nedostatek smyslových podnětů z obrazovek, ale když se setkají s něčím monumentálním a strhujícím ve fyzickém světě, zasáhne je to.

Nedávno jsem vzala do Trojského zámku osmou třídu zaměřenou sportovně, a když ti fotbalisté viděli obří barokní schodiště a nástropní malby, zůstali užasle stát, připadali si jak někde ve Vatikánu.

Jak taková edukační dvouhodinka u vás vypadá, pro lepší představu?

Nejdříve je vezmeme do výstavních prostor. Klíčová je práce v expozicích. Nejdřív máme takový mikroúvod o naší galerii a při tom děti seznamujeme s pojmy jako exponát, depozitář… Záleží také na věkové skupině. Malých dětí se ptáme, zda vědí, co znamená slovo galerie nebo ateliér. My interní edukátoři musíme být zdatní v komunikaci s návštěvníky od nejmenších po nejstarší. Běžně se mi stává, že mám ráno workshop s mateřskou školou a pak mám vysokoškoláky a musím okamžitě přepnout do jiného rejstříku. S malými dětmi hodně zařazujeme příběhy a pohádky, aby to bylo napínavé. Děti z mateřské školy krásně dokáží dávat pozor, klidně i hodinu. Pořád se jich taky na něco vyptáváme, o něčem diskutujeme.

A učíme je dívat se na obrazy, na umělecké objekty. My výtvarkáři jsme na škole měli předměty jako analýza obrazu. Snažíme se děti vést k obsahové a formální analýze uměleckého díla, úměrně k jejich věku. Sedneme si kolem nějakého klíčového díla a ptáme se jich, co jim to připomíná, co to podle nich znamená, co se jim líbí. Oni pak jdou k dalšímu dílu a ten postup opakují. Když to výstava umožňuje, máme i nějaké drobné výtvarné aktivity již během té prohlídky, jinak se asi po hodině odebereme do ateliéru, který je v objektu, a druhou hodinu tvoříme v návaznosti na to, co jsme předtím viděli. Nebo tvoříme přímo v expozici. Využíváme různé výtvarné techniky, ale i foto experimenty a konceptuální postupy. V Trojském zámku bývají výstavy soch, tam třeba děláme hodně prostorovou tvorbu. Máme keramickou hlínu, pracujeme i se sádrou a jinými tvrdnoucími hmotami. Nebo děláme asambláže, prostorové objekty z různých předmětů. Dětem necháváme volnost, takže se stávají spolutvůrci programu, a často nás překvapí a inspirují. Někdy zapojí fantazii a téma tak zajímavě rozvinou, že to pak používám v dalších skupinách.

Máte nějaká doporučení, ohledně práce s dětmi nebo nějaké zkušenosti, která byste chtěla sdílet?

Je třeba aktivity vymyslet tak, aby byly pro děti zvládnutelné, a nevytvořilo jim to místo pozitivního zážitku trauma. Aby se nebály, že někdo něco zkazí, nebo se nerozvinula nějaká soutěživost a komplex z toho, že se třeba někomu nedaří. Zároveň ty postupy nemají být šablonovité, jak se to dělávalo dřív, my současní pedagogové nemáme úplně rádi, že by všechny děti musely něco napodobovat, všichni přesně to samé, tomu se vyhýbáme. Je nějaké zadání, ale necháme ho děti rozvíjet. Musíme výtvarné techniky ovládat tak, aby to byl pevný základ, ale musíme nechat i prostor pro fantazii.

Jsou děti, které potkáváte, kreativní, nápadité, nebo je musíte rozdýchávat?

Většina skupin je fajn a je to jistě dané i tím, jací učitelé je k nám přivedou. Rozdíly samozřejmě vidíme. V různých směrech. Týká se to například i chování v expozici. Některé třídy se umí chovat krásně a jsou zvyklé komunikovat, těší se na konci na reflexi, je úplně vidět, jak je učitel dobře vede. Ale sem tam chodí i třídy, se kterými je to obrovsky náročné. Jsou to často experimentální, alternativní školy. Děti jsou divoké a učitelé si toho nevšímají a my nemůžeme moc zasáhnout, neznáme ani jména dětí. Ne moc dobrou zkušenost máme také s domácími školami, vedenými rodiči. Děti z těchto škol nejsou zvyklé na socializaci, normální, klidnou prohlídku nezvládají, jednotlivé děti neustále strhávají pozornost na sebe, jsou rozptýlené. Skoro je mi jich líto. Neměla jsem o tom dřív žádnou představu, ale tady to srovnání mám.

Zmínila jste, že k vám chodí i vysokoškoláci. Z jakých oborů?

Z různých, chodí k nám nejen pedagogické školy, ale i studenti dějin umění, historie, bohemistiky, i studenti soukromých škol, i ze zahraničí, všechno možné. A dále k nám jezdí i zušky. To bývá komunikačně náročné, protože skupina je většinou věkově smíšená a musíme najít takovou polohu, aby to menší děti pochopily, ale starší se nenudily. Praxí jsme zjistili, že nejlepší je komunikovat tak, aby tomu rozuměli malí, a když to je poutavé, tak to je zajímavé i pro ty velké, příběhy baví každého.

Říkáte, že muzejní a galerijní edukace je u nás na vysoké úrovni a má tradici. Jak dlouhou tradici?

Česká galerijní edukace má opravdu vysoký standard, budovat se začala po sametové revoluci, na počátku devadesátých let. Do té doby existovaly kulturně-výchovné programy, lektorské prohlídky, ale ne přímo to, co teď nazýváme galerijní edukací. Z Komory edukačních pracovníků Rady galerií znám edukátory, kteří v této oblasti působí už přes třicet let.

Výtvarná pedagogika je ideálním vzděláním pro pracovníky výtvarně zaměřených muzeí a galerií obecně. Nestačí umět dějiny výtvarného umění, zásadní je praktická znalost výtvarných technik a schopnost pracovat s návštěvníky těchto institucí, tedy hlavně s dětmi. Když jsem studovala, galerijní edukace se ještě na vysokých školách neetablovala jako obor, teď už v nabídce některých škol je.

Jak jste se stala galerijní edukátorkou vy?

S Galerií hlavního města Prahy jsem spolupracovala již za studií, chodila jsem sem na různé stáže, a poté, když jsem studium dokončila, jsem se přihlásila do výběrového řízení. Hledali někoho právě na galerijní edukaci, ale ta tu ještě nebyla nějak systematicky rozjetá. Během dvou měsíců mi změnili poloviční úvazek na plný, protože se okamžitě zjistilo, že práce je hodně. Původní představa byla zřídit při galerii pravidelný výtvarný kroužek, ale podařilo se mi přesvědčit vedení, že těžiště naší edukační činnosti má být v programech pro školy.

Od roku 2005, kdy jsem nastoupila, do roku 2012, jsem jako edukátorka působila v rámci oddělení, které zahrnovalo i marketing a PR. V roce 2012 se ředitelkou galerie stala Magdalena Juříková a ta erudovaně rozhodla, že edukační oddělení bude samostatné. Rozdělila galerii na dvě sekce, odbornou a ekonomicko-provozní a správní. Odborná sekce zahrnuje oddělení sbírek, restaurátorské oddělení, oddělení umění ve veřejném prostoru a nás – edukační oddělení. Druhá sekce zahrnuje správu budov, ale i marketing a PR. To, že vzdělávací oddělení GHMP tak perfektně funguje, je zásluhou vedení galerie i celého edukačního týmu – všech mých opravdu velmi schopných kolegyň a kolegů z našeho oddělení.

Kolik galerií v ČR má edukační oddělení?

Zatím pouze pár největších. Poměrně rozšířená jsou edukační centra, samostatné pozice edukátorů ale již existují ve velkém počtu státních, krajských a městských muzeí a galerií. Často je to ale kumulovaná funkce, ten člověk má kromě edukace na starosti ještě další věci. Ale obecně je naše síť galerijních edukátorů opravdu hustá a jsou propojeni do různých asociací.

Jak edukační infrastruktura těchto institucí vypadá?

Máme Radu galerií, ta sdružuje asi třicet galerií výtvarného umění zaměřených především na současné umění. Patří tam krajské, městské a státní galerie, které vlastní sbírky zapsané v centrální evidenci sbírek. Podle těchto stanov tedy členem nemůže být třeba pražská galerie DOX nebo Rudolfinum, to jsou kunsthalle, nemají vlastní sbírky, pořádají výstavy. Všech třicet galerií sdružených v Radě má své edukátory, případně edukační pracoviště, a jsme všichni v intenzivním kontaktu, víme, co kdo dělá, vzájemně se inspirujeme a sledujeme i zahraniční trendy. Další významnou platformou je Asociace muzeí a galerií, ta je mnohem větší a širší, zahrnuje všechny typy muzeí, technická, přírodovědná a další, i kdejaké malé muzeum v malém městě, poštovní, „hasičská” muzea a tak podobně, výtvarná muzea jsou jen menší částí. Celkově jde o asi tři sta třicet muzeí – členů této asociace. V Česku je asi čtyři sta muzeí a galerií. Je to opravdu tak, že máme unikátní síť muzeí a knihoven rozptýlenou po celé zemi. Což znamená, že jsou velmi dostupné, v každém regionu jsou instituce, které školám mohou nabídnout zajímavý program.

Ve svých prezentacích mluvíte i o bariérách, na které může edukace v oblasti kultury a umění narazit. Jednou z nich je to, že „výchovám” se ve školách přisuzuje stále menší význam, jejich váha klesá, stejně jako počet hodin v rozvrhu. 

Jsem členkou pracovní skupiny při MŠMT, která se zabývá propojováním formálního a neformálního vzdělávání. Je to místo, kde se setkáváme i se šéfy revizí Rámcového vzdělávacího plánu a s náměstky ministra školství. Tam se o různých bariérách mluví. Časová dotace je zásadním faktorem, který má na dopad této edukace vliv. Pokud by se při současné revizi redukoval počet hodin pro oblast Umění a kultura, bylo by to velmi špatně.

„Mou oblíbenou destinací je Bienále v Benátkách, to město a tu výstavu miluju a trávím v něm dva týdny každé druhé prázdniny.“ Foto: archiv Lucie Haškovcové

To hrozí?

Ano, máme obavy, že to stále hrozí. Už v takzvané malé revizi, která předcházela, se hledal prostor pro informatiku na úkor krácení v uměnovýchovné oblasti. Týkalo se to i jiných předmětů, jako je dějepis nebo občanská výchova a chemie. Nás ale samozřejmě zajímaly hodiny určené pro výchovy, protože právě v nich se nejčastěji návštěvy muzeí uskutečňují. Už teď nám učitelé říkají, že by rádi chodili častěji a že vidí, jaký to má na děti dobrý vliv, ale že to je komplikované. Nerada bych, aby se pod tlakem okolností podmínky ještě zhoršily.

Ředitelé škol jsou často orientovaní spíš ekonomicky, provozně, technicky, a bojím se, že bude ještě těžší u nich pak obhájit návštěvu muzea nebo galerie, pokud by stát dal signál, že kultura a umění je druhořadá a musí ustoupit něčemu jinému. Ještě tak takový ředitel uzná, že je dobré jít do technického muzea nebo do planetária, ale do nějaké galerie současného umění? Myslím si, že mnoho ředitelů pochybuje, že by tam byl nějaký vzdělávací obsah. Ale opak je pravdou! Současné umění dává obrovský prostor interdisciplinaritě. Naše výstavy mají různé přesahy, k ekologii, sociologii, filozofii, politologii… Konceptuální umění a videoart jsou pro děti zajímavé a právě přes moderní umění mohou navázat vztah k různým společenským tématům.

K formálnímu a neformálnímu vzdělávání a jejich propojování. Myslím, že hodně lidí nemá ponětí, co se tím myslí.

Vše, co probíhá ve škole, v rámci výuky, se definuje jako formální vzdělávání, a ten zbytek, řekněme zájmová činnost, je vzdělávání neformální. Když tedy škola přijde na komentovanou prohlídku a workshop k nám do galerie, je to v rámci formálního vzdělávání. Pokud k nám ale přijede zuška, je to neformální vzdělávání. My usilujeme o to, aby v rámcových vzdělávacích programech bylo zakotveno, že je žádoucí, aby se žák základní školy setkal s muzejní a galerijní edukací a ideálně několikrát. V jiných zemích to v kurikulu je zmíněno jako doporučení, někdy i přímo jako povinnost. Co se propojování formálního a neformálního vzdělávání týče, často si lidé představují jiné aktivity než muzejní edukaci a my usilujeme o to, aby se v metodikách vždy explicitně zmiňovala i naše oblast, aby tam nebyly jmenované pořád jen školní družiny a kluby. Požadovali jsme, aby kulturní a paměťové instituce a projekty živého umění byly zahrnuty i ve strategickém dokumentu Hlavní směry RVP. Protože jsou v edukaci nenahraditelné. Pokud jim nepřisoudíme hodnotu, může se stát, že pracně vybudovaná edukační centra při muzeích a galeriích začnou zanikat. V menších městech to opravdu hrozí.

Spolupracujete i se zahraničními kolegy. Jakým směrem se edukace v muzeích a galeriích ubírá v jiných evropských zemích?

Zahraničí sledujeme neustále. Nedávno jsme se účastnili jednoho velkého mezinárodního projektu v rámci Erasmus +. Nazýval se App Your School. Koordinátorem byla italská organizace Zaffiria z Rimini, která se velmi sympaticky a vyváženě zabývá zapojením nových médií do vzdělávání, ve spolupráci s univerzitou v Boloni, účastnili se i edukátoři z osmi zemí, Česká republika, Finsko, Polsko, Litva, Portugalsko, Řecko, Turecko. Bylo to o zapojení nových médií do edukace, digitalizace a virtuální svět v edukaci. Z každé země se účastnilo asi pět lidí, absolvovali jsme spolu šestihodinový workshop, kde každý navrhl svůj virtuální ateliér. Podmínkou bylo kombinovat klasickou výuku s novými médii při zajištění finanční dostupnosti těch řešení, aby to šlo realizovat s chytrým telefonem. Vznikla z toho i příručka s video tutoriály, aby jiní učitelé i žáci věděli, jak postupovat. A tenhle projekt nám pak ohromně přišel vhod během covidu. Zakončili jsme ho v roce 2019 a hned během prvního lockdownu jsme ho jako galerie začali nabízet učitelům. Učitelé tohle mohli dělat se žáky i na dálku, děti si to mohly zkoušet doma.

Jezdíte zkoumat edukaci do zahraničních galerií?

Neustále, i v rámci volného času. Navštěvujeme významné galerie v zahraničních metropolích, zajímáme se o tamní pojetí edukace. Mou oblíbenou destinací je Bienále v Benátkách, to město a tu výstavu miluju a trávím v něm dva týdny každé druhé prázdniny. Sledujeme také výstupy z různých akcí a vzdělávacích projektů. A online edukaci.

Jsou projekty v zahraničí, které byste vyzdvihla?

Právě třeba to, co jsme viděli v Itálii, mi přišlo skvělé. Nebylo to přemrštěně nadbíhající trendům, ale šlo o velmi inteligentní snahu přiblížit dětem kvalitní obsah způsobem, který je jim blízký. Měla jsem dojem, že jsou v tomto ohledu dál než my, že to začali řešit dříve. Inspirují se odkazem dvou v Itálii velmi známých osobností, populárního edukátora Alberta Manziho a vynálezce Bruna Munariho.

Je váš letní program volnější než ten, který nabízíte během školního roku?

Ani bych neřekla, je velmi intenzivní. Od tak velké galerie, jako je ta naše, se očekává, že veřejnosti nabídne program i v létě a využije potenciál letních prázdnin. Loni v létě jsme moc dobře posloužili mnoha ukrajinským rodinám. Když skončila škola, ukrajinští rodiče museli řešit program pro děti při omezených finančních možnostech. Jsme v kontaktu se spoustou organizací, které pomáhají uprchlíkům a zabývají se integrací cizinců a získali jsme finanční podporu od UNICEF, takže jsme mohli nabídnout non stop letní výtvarné dílny pro veřejnost. Kromě rodin k nám chodilo i hodně příměstských táborů pro ukrajinské děti. Máme šest vyškolených ukrajinských lektorek, které se o ně staraly. Někdy bylo návštěvníků tolik, že se nám do ateliéru nevešli. Jeden den, to si vybavuji, přišlo osm příměstských táborů a děti jsme museli usadit i do zahrady pod stromy, kde si pak kreslily. Organizátoři příměstských táborů velmi kvitovali, že mohli využít našeho programu – a programu jiných muzeí a galerií. Myslíme si, jako galerijní a muzejní edukátoři, že by si ministerstvo školství mělo institucí, jako je ta naše, vážit a hýčkat si je.

Na letošní léto jsme opět připravili program v Trojském zámku, který má obří zahradu. V bývalé oranžérii jsme před několika lety vybudovali eko-ateliér. Tam jsou denně kromě pondělí osmihodinové workshopy na několika stanovištích. Studenti vysokých škol, hlavně budoucí výtvarní pedagogové, si tam po zaškolení plní své stáže jako edukátoři a lektoři. Proudí tam rodinky s dětmi a příměstské tábory, ale i zahraniční návštěvníci.