iDNES.cz: Pozice asistentů pedagoga ve školách je nejistá a stát se jim chystá hodit další klacek pod nohy

Publikujeme rozhovor Anny Brzybohaté s Alexandrou Petrů (Vzdělávácí program Varianty – Člověk v tísni) a Petrou Kovalovou (ZŠ Vinařská v Ústí nad Labem) o roli asistentek a asistentů pedagoga ve školách a potížích, se kterými se setkávají. Text vyšel 3. listopadu na zpravodajském webu iDNES.cz pod názvem Nešťastná inkluze. Někde ji sabotují, jinde zase asistenti učitele suplují.

Hyperaktivní dítě dokáže třídu ve chvíli rozložit na atomy. Zabránit tomu a pomoci ve výuce je práce asistenta pedagoga, ke kterým si děti dokážou rychle najít cestu a důvěřují jim. Ve školní hierarchii jsou ale asistenti postavení nízko, i když je jejich práce nezastupitelná. Práce netáhne a s novelou zákona můžou odcházet ještě víc.

Například dítě s ADHD potřebuje občas jen pauzu, protáhnout se a projít se po chodbě. „Bez asistenta by se výuka změnila v divadlo,“ shodují se metodička Alexandra Petrů (AP) ze vzdělávacího programu Varianty organizace Člověk v tísni a asistentka pedagoga Petra Kovalová (PK) ze ZŠ Vinařská v Ústí nad Labem.

Asistenti pedagoga mají nějakou podobu na papíře, ale realita bývá často jiná. Jaká je praxe ve školách?
AP: Je to ošetřené zákonem, jde o podpůrné opatření číslo tři, což samo o sobě zní hrozně. Asistenti jsou přidělovaní ke konkrétnímu dítěti, takže když se dítě odstěhuje a změní školu znamená to, že asistentovi pedagoga končí smlouva a odchází zároveň s dítětem. Nejhorší je nejistota pracovní pozice, nesystémovost a chybějící kontinuita práce asistenta. To, že asistent najednou odejde ze třídy, je narušení kolektivu, což může způsobit zbytečné problémy mezi dětmi. S tím je spojené i vnímání asistentů pedagoga sebe samými nebo veřejností.

Jedná se ale o asistenta pedagoga, tedy měl by pomáhat učiteli, ne jen jednomu dítěti. Pokud je ale přidělován k dítěti, tak je přeci logické, aby tam už asistent nebyl, když ho nikdo nepotřebuje.
AP: To souvisí s tou nesystémovostí. Podle nás by měl být asistent pedagoga přidělován na školu automaticky – podle počtu žáků, podle sociodemografického složení obyvatel, jestli je spádově v sociálně vyloučené lokalitě nebo ne. Ta pozice by měla být zakotvená v rámci školy, ne dítěte. Protože během školního roku může přijít dítě, které bude asistenta potřebovat a on tam nebude, protože vyřízení doporučení trvá dlouho.
PK: Asistenta dnes díky inkluzi potřebuje spousta dětí. Jsou třídy, kde je třeba šest, osm nebo dvanáct dětí s individuálním vzdělávacím plánem (IVP) a k tomu je tam ještě dítě, ke kterému je asistent pedagoga vyloženě „napsaný“. My ale pomáháme dětem v rámci třídy, ne jen jednotlivě. Proto mi přijde rozumnější přidělování v rámci školy, než jak je tomu v současné době.

To jsou školy, kde je tolik dětí s IVP?
PK: Stane se to, v i takové třídy jsou. Jsou lokality, kde se děti se speciálně vzdělávacími potřebami kumulují více a rodiče, u kterých děti asistenta nepotřebují, do jiné školy nepůjdou, protože chtějí zůstat „doma“. A co teď ředitel s tím, když dítě nemá z pedagogicko-psychologické poradny (PPP) zprávu. Asistenta jinak nedostane, ale s tím dítětem se musí pracovat.
AP: Máme školy, které jsou ve vyloučené lokalitě, jsou spádové pro žáky s odlišným mateřským jazykem. V jedné třídě se tak setkává spousta věcí, které může asistent pedagoga pomoci učitelům řešit a také to řeší. Ale bez doporučení od PPP se to nestane.

V takových školách, které popisujete, ale přeci není problém doporučení pro asistenta získat, ne?
AP: To záleží na PPP, jestli to doporučení dá, nebo ne. Aby děti asistenta dostaly, musí rodiče dojet do poradny, několikrát a opakovaně, vyplnit papíry, účastnit se diagnostiky, vyplnit papíry a další, což je pro rodiče ze sociálně vyloučených lokalit velká bariéra a často to ani neabsolvují.

Škola by i chtěla, ale rodiče nejsou schopní to vyřídit, takže žádného asistenta nedostanou. To nemůže vyřídit škola?
AP: Ne, protože asistenti se přidělují na dítě. Jde o to, že tomu rodiče ani například nerozumí, protože to nezažili a ani neví, kde si o to mají zažádat, kolik energie to stojí a tak celý proces nedokončí. V takovou chvíli nastupují sociální služby, které se snaží tu bariéru překonat.

PPP jsou ale hodně zatížené. Co můžu udělat jako rodič, který potřebuje nějaké doporučení?
PK: Musíte začít hlavně včas.
AP: To je pravda. Máme dobrou zkušenost z jedné sociálně vyloučené lokality, kde funguje takzvaný předzápis. Ten se dělá právě proto, aby se všechna doporučení stihla a mohli s nimi rodiče už přijít k zápisu. Když rodič chce asistenta pedagoga pro svoje dítě, musí si za tím systematicky jít. Což i mně přijde velmi náročné.

Je dostatek asistentů pedagoga? Chtějí to dělat?
AP: Je jich 21 tisíc a řekla bych, že to chtějí dělat, jenže i takový počet je vlastně málo. Jak už řekl Zbyněk Němec (vysokoškolský pedagog a metodik Nové školy, pozn. red.), například v rámci Velké Británie vychází tři asistenti na pět pedagogů. Ve výsledku je to tak, že v České republice jeden z pěti učitelů pracuje s asistentem, v Anglii na prvním stupni naopak jen jeden z pěti učitelů asistenta ve třídě nemá, to je obrovský rozdíl ve srovnání se západními zeměmi.

Jaká je podle vás podpora asistentů ze strany školského systému?
PK: Je tam velká nejistota, která souvisí s tím „doporučením na dítě“. Nevíme, jestli dítě neodejde a ředitel pak nebude vědět, co s námi. Většinou dostáváme smlouvy na dobu určitou. Většinou je to na rok na dva, protože zpráva z PPP má dvouletou platnost a pak je potřeba jít do poradny znovu na posudek. Pak je tu samozřejmě finanční otázka. Nejsme učitelé, ale pořád jsme pedagogové ve škole a to, co se teď připravuje, je devastující.

Myslíte reformu financování regionálního školství?
PK: Přesně tak. Pro nás je v ní problém hlavně v tom, jak jsou rozdělené hodiny. Klasický učitel má zhruba 22 hodin přímé pedagogické činnosti, tedy učení, a 18 hodin nepřímé, což je na přípravu. Pro nás jako pro asistenty by to mělo být tak že máme mát 36 hodin přímé činnosti a čtyři nepřímé. Tomu se prostě nedá vyhovět.

Proč?
PK: Jednak nestihnete během čtyř hodin s učitelem udělat pořádnou přípravu, protože řešíte jak funguje třída a problémy v ní. Současně jako pedagogičtí pracovníci držíme dozory a máme další nepřímou činnost. To prostě nejde skloubit, je to velký nepoměr, protože jiní učitelé na vás nebudou čekat, abyste s ním probral přípravu jen proto, že musíte naplnit 36 hodinovou kvótu přímé činnosti. A pak je také složité tolik hodin přímé činnosti ve škole „nasbírat“, takže se budou snižovat úvazky. Ve výsledku tady máme smlouvu na dobu určitou a nižší úvazek. To moc motivační není.

Povede to podle vás naopak k odchodu?
PK: Spíš bude velká fluktuace. Každý to bude dělat chvilku a pak od toho odejde.
AP: Navíc připravovaná novela zákona o pedagogických pracovnících chce vyšší kvalifikaci asistentů. Mají mít akreditovaný kurz, což by mělo po novele přecházet na vysoké školy v rámci celoživotního vzdělávání. Tudíž to bude pro menší města problém. Když si vezmu Ústecký kraj se svojí univerzitou, málokdo bude dojíždět například ze Šluknovského výběžku.

Vyplatí se vám to finančně?
PK: Zatím ano, ale jestli se budou snižovat úvazky, to už se lidem finančně nevyplatí. Také proto, že to těžko sladíte s nějakým jiným úvazkem. To snížení bude vypadat tak, že budete mít třeba tři hodiny v rozvrhu díru nebo tam stejně musíte být, třeba do půl třetí. To těžko vyplníte nějakou jinou placenou prací.

Můžete jako asistent pedagoga dělat ve škole v rámci svého úvazku něco jiného?
PK: Pracovní smlouva je na asistenta pedagoga, takže když odejde dítě, znamená to konec i pro mě. Z legislativního hlediska tam nemám co dělat. Proto by bylo lepší to mít na školu a věnovat se ostatním dětem, které to podle ředitele potřebují, ale nemají doporučení.

Jak vypadá váš den ve třídě a mimo ni?
PK: Pokaždé jinak. Ale abych naplnila ty požadované hodiny, začínám už v sedm pedagogickou intervencí u osmáků a deváťáků, pak jdu za dětmi do družinky, dopoledne jsem teď u prvňáčků, pak je vedu na oběd a o půl jedné je zase odevzdám do družiny. Od jedné do půl čtvrté jsem ve školní klubovně s dětmi ze čtvrté, páté třídy.

Suplujete?
AP: Asistenti ze zákona nesmí suplovat, ale běžná praxe je taková, že za nemocné pedagogy suplují. Je to nejlevnější pracovní síla a je pořád po ruce ve stylu „v té třídě stejně je, tak to odsupluje“.

Je to tak, že na papíře to je nějak sepsané, ale v praxi se to musí vymyslet jinak?
AP: V podstatě ano. Třeba ty poloviční úvazky asistentů se řeší tak, že se přidá úvazek na školního asistenta. Ten je ale placený jinak a není pedagogickým pracovníkem. Ale je to nesystémové, protože nemá stejné nároky na volno, vzdělávání a podobně.
PK: Vezměte si i to, že také mluvíme s rodiči, takže když budeme takhle rozdělení – k pedagogovi a škole, nebo budeme mít tak málo nepřímé činnosti, znamená to pro nás dvě věci. Buď nestihneme přípravu, nebo to budeme dělat ve volném čase.

A kdo to vymyslel, že to bude rozložené 36/4?
Obě: To se musíte zeptat jinde. My to nebyly.

Jsou země, kde to funguje lépe, bez problémů?
AP: Problémy jsou asi všude, ale samozřejmě jsou země, kde to funguje. Finsko a Velká Británie jsou takové přední. U nás jde také o tom, že asistenti pedagoga zabírají největší finanční položku v rámci společného vzdělávání. On vám to explicitně nikdo neřekne, ale to všechno vede k úsporám.

Proč?
AP: Inkluze je ve společnosti nepopulární a v rámci inkluze zabírají právě asistenti pedagoga největší položku. Všechno to směřuje k tomu, že se sníží počet asistentů. Funguje to tak, že některé školy nechtějí asistenty pedagoga mít. Protože v očích veřejnosti působí jako „lepší škola bez inkluzivních dětí“.

Inkluze ale už přeci nezmizí.
AP: Prakticky ne, ale školy se tak budou tvářit. Už je tlak i na PPP, aby těch doporučení nedávaly tolik. Ať to vypadá, že těch dětí, které asistenty potřebují, je méně. Ve třídě to bude vypadat líp, škola bude vypadat líp, celkově to bude vypadat líp.
PK: V praxi to bude ale třídní chaos, protože ty děti, které asistenta potřebují, dokážou rozložit celý kolektiv. Učitel není krotitel. A u dětí s hyperaktivitou ADHD to může jako krocení občas vypadat.

To je trochu Potěmkinova vesnice, ne?
AP: Je. Ale podle nás to k tomu tak směřuje a momentálně se mi zdá, že ministerstvo zvyšuje tu nepřístupnost inkluzivního vzdělávání dětí, které to potřebují. Například právě přes asistenty pedagoga, které ty změny spíš odradí.
PK: Úplně bych neřekla, že je to jen věc ministerstva školství, ale i financí. Když by byl dostatek peněz a podpory, mohlo by to také vypadat jinak.
AP: Ale to už se dostáváme k prioritám vlády a jestli jí vzdělávání je. Ukazuje se, že vzdělávání to rozhodně není.

A to podle vás jen z pohledu asistentů, nebo i jinak?
PK: Ono je hezké investovat do vysokých škol a já to kvituji, ale na tu vysokou školu se nejdřív musí studenti dostat a k tomu je potřeba dobré základní a střední školství. Takže by podle mě měly jít peníze do té základky, aby to fungovalo. Snižovat inkluzi úplně někam dolu mi nepřijde správné, protože to má dopad na celou třídu a už ten základ není dobrý. Základní škola má být pro všechny a co nejvíc kvalitní.
AP: Ještě když se vrátím k těm vládním prioritám, tak cíle Strategie 2030 jsou skvěle napsané, ale ty současné ministerské kroky jdou proti tomu. A cílem té Strategie je například srovnat rozdíly v přístupu ke vzdělávání.