iHned.cz: Covid vzal dětem školu i kroužky. Teď jsou apatické a chybí jim vidina konce

Publikujeme text Markéty Hronové, která popisuje, jak dlouhodobá nedostupnost školních a volnočasových aktivit dopadá na děti a dospívající. V dúsledku dlouhodobé izolace začínají být děti demotivované a apatické. Skupina odborníků a organizací, které pomáhají ohroženým dětem a rodinám, proto vydala minulý týden Apel na vládu ČR: Děti jako vládní priorita. Text vyšel 15. února v Hospodářských novinách.

Robin chodí do čtvrté třídy. Od podzimního uzavření škol kvůli koronavirové pandemii ho jeho máma učí doma společně se dvěma spolužáky. „Možná někdo řekne, že je to nebezpečné, ale když byl sám, nefungovalo to a já nehodlám odepsat své děti,“ říká účetní Jitka z malé obce na Mladoboleslavsku.

Vzdala se kvůli tomu svého osobního života, do práce jezdí až v poledne a vrací se kolem osmé večer. Syny má ale dva, sedmákovi Kryštofovi už tolik pomáhat nezvládá. „Robin je díky výuce se spolužáky relativně v pohodě, Kryštof to zvládá mnohem hůř,“ popsala situaci.

O několik hodin později však mění názor. „Jak jsem si myslela, že to na Robina nemá takový vliv, tak mě vyvedl z omylu. Dostal takovou úzkost, že nepomohlo nic. Jen brečel a opakoval, že se bojí, že umře. Několik hodin.“

České děti jsou bez školy s letní pauzou už skoro rok. Což je nejdelší uzavření škol mezi evropskými státy. Zhruba stejně dlouho jsou omezené i veškeré sportovní a zájmové aktivity. To vše má podle rodičů a odborníků oslovených HN dopad na děti. Rodiče pozorují změny v chování dětí, od vzteku až po apatii, která přichází zejména u těch starších. A psychologům se plní ordinace. „Je to logický důsledek. Značná část života dětí přestala existovat. Nemají podněty, nemůžou se rozvíjet. Dá se říct, že vlastně zamrzají,“ vysvětluje dětská psychiatrička Lucie Vašková.

Na podzim vnímaly děti podle rodičů situaci lépe, protože nebyla taková zima a mohly se s kamarády scházet alespoň venku. „Kluky chytlo kolo, skákali na něm v parcích, učili se nové triky, ale to přešlo. Starší Kryštof ven už skoro nechodí, vlastně se mu nechce. Jde do puberty, je evidentně v depresi ze samoty a já nevím, jak mu pomoci,“ vypráví Jitka. Mladší si aspoň teď užívá sněhu − bobování a další zimní radovánky jsou záchranou pro více rodičů, s kterými HN mluvily.

Rozdíly mezi dětmi jsou obrovské

Podobně hovoří Martina z Prahy. Její syn je v 8. třídě a chybí mu spolužáci, ale i když se s některými potkává venku, je na něm vidět lhostejnost. S učivem problém nemá, výuka pokračuje on-line ve všech předmětech na dobré úrovni. „Ale nudí se a hlavně nemá ‚záchytný bod‘, světlo na konci tunelu, kdy to skončí. Už ani tolik nehraje hry. Začal péct a vařit. A sleduje Netflix. Nečekala bych, že od osmáka tak často uslyším větu: Mami, já se tak těším do školy,“ popisuje.

Podle psychiatričky Vaškové se rodiče musí snažit děti aktivizovat, nejlépe tím, co měly rády. Nemají je nechat v letargii. „Vytáhnout je ven, i když se jim nechce, zavést pravidelně procházky, a až bude tepleji, jít si společně zasportovat,“ radí Vašková.

Pravidelný režim pomáhá Robinovi. Každé ráno se venku schází s kamarády na společnou rozcvičku, následně spolu pečou. „Třeba citronovou babetu, předtím šneky z listového těsta. Už se naučili i palačinky a moučníky z kynutého těsta,“ popisuje Jitka. Následuje učení, kdy počítají, píšou diktáty či plní úkoly ze školy. On-line hodin mají jen několik v pondělí a ve středu.

Zatímco Jitka si může čas na děti v práci zařídit, jiné rodiny takové možnosti nemají. „Vidím, že se mezi dětmi vytvořily obrovské rozdíly. Učitelka říkala, že už v září bylo znát, kdo se v prvním pololetí učil a kdo ne,“ říká Jiří Beneš z Prahy. Stejně situaci vidí i Michaela Koblížková z Pardubic. Některé děti na hodiny ani nepřijdou, nevzbudí se nebo vůbec nesledují výklad.

Problém je to hlavně v sociálně slabých či jinak problémových rodinách, v nichž děti nemají takové zázemí a rodiče jim s výukou nemohou pomoct. „U dětí se prohlubují deprese a úzkosti, roste riziko sebepoškozování a sebevražd, především u náctiletých,“ uvádí Petra Wünschová, ředitelka Centra Locika, které nabízí pomoc dětem, jimž hrozí domácí násilí. Od ledna se jim častěji stává, že si k nim děti samy přicházejí pro pomoc. Situaci doma už nezvládají a nevědí, co mají dělat.

Třicítka organizací zabývajících se péčí o děti poslala koncem minulého týdne vládě apel, v němž ji vyzývají ke zlepšení situace ohrožených dětí. Například požadují, aby každá škola vytipovala skupinku nejohroženějších dětí a té umožnila prezenční výuku za dodržení hygienických opatření. Děti by také měly mít možnost účastnit se venkovních mimoškolních aktivit, jako je skaut, nebo individuálně absolvovat výuku v základních uměleckých školách.

Vláda chce zařídit návrat do škol pro maturitní ročníky od začátku března, podmínkou by ale bylo testování na koronavirus. Není však jasné, jestli se to stihne. Další na řadě mají být třídy s praktickou výukou. Kdy přijdou na řadu základní školy, zatím ministerstvo školství neuvedlo.

Sport chybí, zbyla jen obrazovka

Rodiče často mnohem víc než zavřená škola trápí, že děti přišly o všechno další vyžití − sport, kroužky, oddílové schůzky. „Moje skoro dvanáctiletá dcera měla mít volejbal čtyřikrát týdně a o víkendu zápasy a turnaje, teď nemá nic. A procházky ji už opravdu neberou,“ říká Kamila Nešporová. Obě její dcery jsou už naštvané. „Mají pocit, že nikoho nezajímají a všichni je hodili přes palubu,“ popisuje Nešporová.

„Dcera chodila na balet a tenis − dostali jsme možnost dělat balet on-line, ale to bylo úplně o ničem,“ líčí podobnou situaci i Michaela Koblížková z Pardubic. Možnost absolvovat sportovní kroužky on-line formou videí se rodičům většinou nelíbí, protože je to jen další čas strávený před obrazovkou. Spousta dětí ale během pandemie ztratila o sport zájem, chybí jim motivace.

Podle psychologa Jana Kulhánka z Psychoterapie Anděl si rodiče musí uvědomit, že je teď děti potřebují víc než kdy dřív, a nemají je v tom nechat samotné. „Možná jsme si příliš zvykli na to, že zábavu pro děti nám zajišťují instituce. Ty ale teď nefungují, tak si musíme najít čas, věnovat se jim a snažit se jim to vynahradit,“ míní.

Podle Kulhánka se ale rodiče nemusí bát, že by současná omezení zanechala na dětech nějaké dlouhodobé psychické následky. „Pokud mladý člověk nemá vyloženě problém se seznamovat, tak věřím v pružnost a schopnost regenerace. Myslím, že se z toho vzpamatují a nebude to ztracená generace,“ uklidňuje.