Já, elita

Trendy v českém školství je třeba otočit, pod ministrem Dobešem se ale utvrzují

Příštích sedm let by mohla mít česká vláda každoroční přísun až sedmi miliard korun. Stačí jen chtít. Přesněji řečeno, rozhodnout, že čeští výrobci elektřiny a tepla zaplatí za emisní povolenky tak, jak za ně budou platit energetici na západ od našich hranic. Mělo by to punc logiky rozumných hospodářů – vláda by tím od vysoce ziskových a ekologicky problematických firem inkasovala peníze, které by mohla použít k obecně prospěšným účelům. Zatím je však blíž varianta, že kabinet emisní povolenky rozdá lacino nebo i zadarmo, což vysvětluje obavou o přežití energetických firem. Proč to zmiňovat? Příběh s emisními povolenkami ukazuje, jak velké možnosti má vláda podpořit konečně to, o čem všichni rádi mluví jako o spáse 21. století – a sice vzdělání. Takže znovu – stačí jen chtít.

Udělej si maturitu

Máloco podléhá takové inflaci jako politické řeči o podpoře vzdělávání. Před každou volební kampaní nás jimi obšťastňují všechny relevantní politické strany, o investicích do vzdělání a s tím souvisejícího zaklínadla dnešní doby – konkurenceschopnosti – se zmiňuje i každá zpráva vládních ekonomických poradců NERV. Po každých volbách je ale všechno jinak. Peníze dávané do českého školství jsou pod průměrem Evropské unie i OECD. Navíc v dlouhodobém srovnání klesají. V roce 1993 jsme do školství dávali 5,3 % hrubého domácího produktu, vloni jen 4,4 %. Tento téměř procentní rozdíl nyní dělá nějakých 35 miliard korun ročně, což jsou zhruba peníze, které jdou každý rok na zaplacení všech středních škol. Platy učitelů na základních a středních školách jsou pod republikovým průměrem a ostře kontrastují s důležitostí, jakou rodiny s dětmi této profesi přisuzují.

Nejde však jen o peníze. České školství nabralo v posledních deseti letech další špatné trendy, jež se dál prohlubují. Tím nejdůležitějším je záliba v elitářství a nedostatečné vytváření šancí na dobré vzdělání pro maximální počet dětí. Dobře je to vidět na existenci osmiletých gymnázií. Ta vznikala v devadesátých letech jako doplněk k existujícímu schématu základní škola a čtyřleté gymnázium. Dnes jsou osmiletá gymnázia hlavním proudem českého středoškolského vzdělávání. Dopad na celý systém přitom není dobrý: každý učitel na základní škole ví, jak špatný vliv na kvalitu výuky má fakt, že do šesté třídy nenastoupí nejchytřejší a z rodin obvykle nejmotivovanější děti. Osmiletá gymnázia pro rodiny fungují jako úniková možnost ze „špatných“ základních škol, které tím ale na své kvalitě akorát dál ztrácejí.

V české školské debatě se dále usídlila nebezpečná představa, že minimálně třetina dětí by měla jít na učiliště a být tak poddajnou, manipulovatelnou pracovní silou k dispozici průmyslovým podnikům. Dokonce se to vydává za náš státní zájem, jako by naším zájmem bylo to, aby plná třetina dětí neuměla cizí jazyky, neorientovala se dobře v komplikovaném světě kolem nás a nedokázala si co nejsnáze najít jinou práci, pokud jejich montovna zkrachuje. Přesně to jsou totiž dovednosti, k nimž obvykle vede střední škola s maturitou.

Je tedy naopak žádoucí co nejdéle držet slušnou úroveň všeobecného vzdělání a děti k němu povzbuzovat (například v USA stát čas od času platí reklamní kampaň – Udělej si maturitu). Místo vybízení k odchodu na učiliště by měli politici deklarovat, že nenecháme promarnit žádný talent a nebudeme plýtvat tím nejcennějším, co v téhle zemi existuje, tedy kapitálem našich dětí. Měli by to říkat už jen z poctivosti: každý, včetně politiků a kapitánů průmyslu, hledí dát své vlastní děti do co nejlepší školy, ne na učiliště.

A konečně – k dokonání obrazu elitářského školství je třeba zmínit existenci zvláštních škol, skutečně ostudného segmentu zdejšího vzdělávání. Zvláštní školy, alibisticky a trapně přejmenované na praktické, produkují doživotní konzumenty sociálních dávek bez šance sehnat si jen trochu slušnou práci. Zvláštní školy jdou zcela proti duchu moderního trendu umožnit vzdělání všem, což ve slušné společnosti nejde obhájit hlavně za situace, kdy do zvláštních škol za přímé asistence školních psychologů a pedagogických poradců prokazatelně nastupují normálně inteligentní romské děti, které by v jiné zemi mohly studovat.

Hloupým méně peněz

Nezdravě elitářské tendence českého školství jsou přitom dobře známé a řada expertů před nimi každoročně varuje. Problém ale je, že stále sílí. Ministr školství Josef Dobeš plánuje dvě akce, které nepříznivé trendy dál posílí. Školství je nepřehledný moloch s dvěma miliony žáky či studenty a téměř třemi sty tisíci zaměstnanci. Ke sledování trendů je důležité mít dobrá čísla a analýzy. Ty by měl dodávat Ústav pro informace ve vzdělávání. Dobeš ho však plánuje zrušit jako nepotřebný, místo aby ho modernizoval a nutil k výkonům.

Hlavní problém pak spočívá v druhém Dobešově plánu – zavést testování žáků v pátých a devátých třídách. Samo testování nevadí, naopak stát může dostat informaci, které školy mají problémy, a pomoci jim. Ministr ale zvažuje přesný opak: školám se špatným výsledkem snížit tzv. normativy, tedy peníze na jednoho žáka. Efekt by byl pro sociální soudržnost a životní šance dětí devastující. Školy v zájmu přežití by měly tendenci bránit se přijímat děti, které neslibují potřebné výsledky. Znamenalo by to jejich vytlačování dál na okraj, do zvláštních nebo nějakých podobných „praktických“ škol, odkud v lepším případě vede cesta na sociální úřad.