Duté ticho je jen zřídka rozžehnáno, aneb Soustřeďme se na schopnost přehledně sdělovat a držet téma
Dcera maturuje. Ve škole už nějaký ten měsíc trénují maturitní slohy podle maturitní příručky. Ne že by v té škole nepsali průběžně a ledacos včetně poezie, v tom jsou nadprůměrní, ale maturitní sloh je zvláštní kategorie intelektuálního výkonu. Protože maturitní písemky budou už tohle pondělí, tak jsme si s dcerou sedli a společně tu příručku prolistovali. Já u toho vysvětloval, že je to především hra. Podle pravidel, která se v příručce zmiňují; v reálném světě fakticky žádné novinářské, publicistické či úřední texty nevznikají a po odevzdání maturitního slohu je to nejlepší je z větší části zapomenout. Ale na druhé straně, pochopit, co po mně chtějí, a zařídit se podle toho, není zase tak velký problém. Dcera pobaveně souhlasila a já se u toho trochu styděl.
Filipiku proti tomu, jak se u nás učí studenti psát, jsem tu vedl vícekrát, opakovat to nebudu. Jen tu základní výhradu. Ve skutečnosti až na naprosté výjimky učí školy studenty pouze napodobovat vnější znaky slohových útvarů – reportáže, líčení, motivačního dopisu, recenze a tak podobně. Důkazem toho tvrzení je sama dva roky stará příručka Český jazyk a literatura – písemná práce nebo její letošní verze na stránkách novamaturita.cz. Tam najdete vzorové práce maturantů, kteří napsali text tak, jak si zadavatelé představovali. Jaké jsou?
Často jako by si autor schválně přeháněl všechny předepsané znaky až na hranici grotesky. Pokud někomu přijde výtka příliš obecná, doporučuji nalistovat v příručce například stranu 105, kde najdete líčení na téma Město se probouzí nad ránem. Mohl tohle někdo myslet vážně? Tady student zcela jistě dodržel slohový útvar a vybral ty správné jazykové prostředky, jak to mají učitelé češtiny rádi, a byl pochválen. Ale co vzniklo? Kýč, v lepším případě parodie. Když chtějí líčení (emocionálně angažovaný popis), tak bude emoční i tečka za větou!
Nedalo by se s tím něco dělat? Komu z učitelů se tenhle jazykový cirkus ve výuce osvědčuje, ať ho klidně dál používá, ale nemohli bychom na závěr střední školy ověřovat při maturitním slohu něco, co by dávalo smysl a bylo studentům k něčemu i v budoucnosti? Protože kdo ke spokojenosti učitelů zdařile napodobí recenzi, pořád má k literárnímu či filmovému kritikovi daleko, a zdařilá nápodoba reportáže ještě z nikoho reportéra neudělala.
Navíc přes všechny metodické příručky a učebnice mají učitelé třeba o „správné reportáži“ velmi různé představy. Na to také dojelo prozatím zrušené externí hodnocení písemných prací (dnes už je neopravují hodnotitelé v centru, ale opět učitelé přímo na škole), protože shodnout se u tolika slohových útvarů na tom, jak mají správně vypadat, je skoro nemožné.
Psaní kvalitních textů vyžaduje trénink. Středoškolské osnovy předpokládají nácvik tolika slohových útvarů, že to není možné stihnout. Takže nakonec kromě těch mimořádně talentovaných studentů neumí pořádně psát skoro nikdo. Daleko účinnější než postupovat podle kanonické příručky paní Müllerové Funkční styly atd. (celý název je děsně dlouhý) je nechat studenty psát cosi jako seminární práce, argumentační eseje; prostě cokoli. Tu kratší, tu delší, ale co je založené především na tom, že někomu něco, co jsem zjistil nebo vymyslel, přehledně a strukturovaně sděluji – a ne že jen zdobím myšlenkové NIC vhodnými jazykovými prostředky.
Jak by mohla taková maturitní písemka vypadat? Jedno mají všechny texty a dobří autoři společné. Schopnost udržet téma od titulku po závěrečné shrnutí, umět myšlenku sdělovat přehledně, členit text do přesně vymezených odstavců, umět napsat výstižný titulek či mezititulek, text podle potřeby zkrátit či prodloužit, myslet na adresáta, ke kterému text směřuji a nastavit ho přesně pro něj. Tohle užije opravdu každý, a pokud by „jen“ toto byla schopna střední škola studenta naučit a maturita ověřit, bylo by to skvělé.
Navíc mnohý z těch slohových útvarů z příručky by se do tohoto zadání snadno vešel. Nebylo by možné se na tom shodnout a za čtyři pět let takovou maturitu odstartovat? Žádná zásadní organizační změna by k tomu nutná nebyla. A vykašlat se alespoň u maturity na recepty na palačinky pro časopis Velký gurmán, popis mého oblíbeného místa či líčení letní krajiny před bouřkou. K ničemu to není, pokud neumíme to základní – udržet myšlenku, případně zařídit, aby tam vůbec nějaká byla.
článek vyšel původně na respekt.cz
ilustrační foto. by by ‚Ajnagraphy (flickr.com) (CC BY-ND 2.0)