Jak číst postoje Václava Klause ml.

Pan Václav Klaus mladší se vložil do aktuální nešťastné debaty o inkluzi s vervou jádrového pravicového konzervativce. Navíc dostál svého postoje zcela vrchovatě. Jediné co mu jaksi chybí, je profesní přehled. Ale pěkně popořadě s vysvětlivkami.

První tři odstavce není třeba vůbec brát v úvahu. Jde jen o pokus v disciplíně kazuisticky demagogického vyprávění a nedozvíme se v něm žádnou relevantní informaci. Čtvrtý odstavce již odkrývá míru sympatie k aktivním (společně s V.K. ml. „aktivistickým“) rodičům, které automaticky nálepkuje jako „agresivní“. Jinak to ani nejde, vzhledem k tomu, že se pohybujeme v českém konzervativně pravicovém spektru myšlení, kde je jakýkoli aktivní občan, nedejbože organizovaný, považován za nepřátele státu. Jinak opět nic podstatného.

Střih. Tentokrát z nějakého důvodu začíná vyprávění z pohledu učitele v páté třídě. Překvapení od této mírně zmatené dějové linie nečekejme. Dozvíme se, že máme nového žáka, který je dyskalkulik a učitel jej dostane „za trest“, jelikož je úspěšný.

Řekněme, pochopitelná strategie, nejen ve školách. Proč taky přidělávat starosti někomu, kdo je nový, nebo méně šikovný. Zvláště, když je zde naděje, že odborník dokáže skutečně žáku pomoci. Jenže, co čert nechtěl,  to se v tomto případě nepředpokládá. A to i přesto, že skutečně schopný pedagog musí zvládnout jednoho žáka s potížemi, v jinak bezvadné třídě, zcela s přehledem i bez asistenta.

Sedmý odstavec se dotýká problematiky hodnocení. Konečně se dostáváme k něčemu odborně zajímavému, chtělo by se říct. Jenže ani tentokrát se ničeho odborně zdatného nedočkáme. Slovy pana ex-ředitele se ze „šerého dávnověku“ k němu ještě nedostal jiný způsob hodnocení než tabulka s čísly na papíře A4. Nelze než souhlasit. V takovém případě je učitel vážně v pasti a musí konstruovat nesmysly. A to snad ani nedomýšlet, co by byl nucen dělat, kdyby měl ve třídě ještě navíc jednoho nadaného žáka.

Naštěstí řešení máme a je báječné. Nadaného žáka pošleme na prestižní gymnázium a dyskalkulika, který je jinak výborný na psaní slohů a kreslení, do praktické (dříve zvláštní – i po 10 letech je třeba připomínat) školy. Zbytek „průměrné“ třídy už v pohodě narveme do škály 1-5, protože nám to tak hezky zprůměrovaně vychází v žákovských knížkách. Že jednička z gymnázia, základky i praktické školy jsou jiné? To je jedno. Ti holky a kluci se stejně nikdy nepotkají a pokus o spravedlnost je naplněn. Učitelská pohoda a konec příběhu.

V osmém a devátém odstavci je čtenář poučen o tom, že existují specialisté a speciální místa, které pomáhají těm, co už nemohou. Následuje povinná pasáž každého pravicového fundamentalisty o zlém Bruselu a navíc strašení plošným rušením tradiční a historické pýchy českého školství – speciálních škol.

Logika usuzování je v tomto odstavci zvláště skvělá. Vede k závěru, že kvůli zajištění existence tradičního Jedličkova ústavu pro těžce postižené, nelze děti vůbec integrovat. Kde se toto lze dočíst, autor neuvádí a navíc úspěšně míchá dohromady školy praktické a speciální, které slouží právě těm dětem, které mají opravdu zásadní potřeby.

Návrat k vycucaným případům už nestojí za řeč. Závěry telegraficky. Asistent pedagoga je méněcenné povolání, které přeci nikdo nechce dělat celý život, je to nákladné a platí to daňový poplatník (opět neutuchající hlas pravice). To, že se z daní platí celé budovy takových speciálních pedagogů se pomíjí a to že, asistent pedagoga může být poměrně intenzivní, naplňující a zajímavé povolání autor komentáře asi dohlédnout nedokáže. Podivuhodná konstrukce o „plíživém vzniku Speciálních škol“, když to „někdo dělá dobře“, je jen další skrytou touhou po průměrnosti a nevybočování. Přitom školy, které mají kvalitního ředitele, sbor a koncepci práce, se mohou pyšnit tím, že dokážou pracovat s kýmkoli. Podmínkou je, aby dokázali prostředí rozumě vyvažovat.

Naštěstí vůbec nejlepší část k polemice, která se netýká školství, si pan Klaus ml. nechal na konec. Zpochybňuje Listinu základních práv a svobod a zmiňuje princip tzv. „negativního práva“. Koncept to je zajímavý, ale jeho podstata je pouze v rétorické rovině. Příklad blízký škole. „Mám právo na vzdělání.“ Podle kritiky se automaticky předpokládá, že je po někom (typicky stát) vyžadováno zajištění toho práva. Což je vždy na úkor někoho (minimálně zdrojů) a předpokládá se konflikt.

Jenže taková univerzální kauzalita je mylná a to, i když v Základní listině práv a svobod je toto právo zaručeno dokonce bezplatně. Mít na něco právo neznamená, že se musí automaticky u všech naplnit. Jen mi v jeho případném naplnění nesmí být bráněno, čímž se dostáváme k negativní verzi. Je to něco jako „nesmí mi být bráněno ve vzdělávání“. Jde o totéž, jen se znaménkem mínus.

I v negativním pojetí má každý člověk právo na co nejvyšší a nejkvalitnější vzdělání, v jehož získání by mu nemělo být bráněno. Jakým způsobem jej získá, je osobní problém každého. Lidé by se jen měli starat o to, aby systém, jehož jsme klienti, nebránil i těm, co zrovna nejsou v životní formě v dosažení svého maxima s možností uplatnění ve společnosti. A toho se nejlépe dosahuje společně a sdílením od školních lavic.