Jak jsem zkoušel napsat maturitní písemku

Mám poslední dva týdny oblíbenou zábavu. Otevřu si knížku z Cermatu, která se jmenuje Český jazyk a literatura – slohové útvary, metodika hodnocení, příklady hodnocení písemných prací a listuji bizarními žánry, jejichž zpracování by měl dnešní úspěšný maturant ovládat. Tak třeba… víte, co je to líčení?

Pro ty, kteří to už zapomněli, nebo to jako já nikdy nevěděli, tak líčení je subjektivně zabarvený popis a je tedy žádoucí, abyste používali co nejvíce obrazných pojmenování, protože pak dostanete jedničku. Když je téma maturitní písemky (vyšší úroveň) například Město se probouzí nad ránem, líčení města v časných ranních hodinách, navrhuji kdekoli v textu použít floskule typu: den se rodí v bolestech sevřených klínů střech(metafora), ráno hebké jak novorozenec (básnické přirovnání), pěšáci noci se vracejí z barů (pokus o metonymii), káva tmy se rozplývá po střechách (metafora), tma se miluje se šerem, než ji přistihne přísné světlo dne (to radši ani nechci vědět)…

Určitě bych vymyslel i další příšernosti, nad kterými by musela centralizovaná hodnotitelka mé práce ržát blahem. A i kdyby neržála a přišlo by jí to oprávněně blbé a kýčovité, měla by smůlu, stejně by mě musela ocenit, protože podstatné je, jestli tam ta obrazná pojmenování jsou, ne jestli jsou či nejsou pitomá. Taková jsou maturitní pravidla.

Ptal jsem se kdysi kamarádky, která pracuje v Cermatu, k čemu taková věc jako líčení je, a ona mi vysvětlila, že si na tom cvičím vhodný výběr jazykových prostředků. A to je věc, kterou hodnotitelé maturitních písemek sledují zvláště přísně.

Podobně zábavné je zadání maturitní písemky – reportáže. Zní například: Blízká setkání třetího druhu. Zpracuj jako fiktivní reportáž z příletu mimozemšťanů do České republiky určenou pro celostátní nebulvární deník.

S tím bych se vyrovnal dramatickým popisem typu: Zaskřípění kol. Náraz. Duhové chapadlo proráží čelní sklo. Nevidím nic, slyším smrtelné chroptění řidiče a jeho poslední slova: „Nandej jim to za mě, zmetkům venušanskejm!“ Vykulím se ven bočními dveřmi, a když se prach rozptýlí, zahlédnu proti světlu obrys opalizujícího mnohorukého Venušana typu B, který právě ukousl hlavu bronzové soše Bedřicha Smetany na vltavském nábřeží a spokojeně ji žvýká. Tasím diktafon, toho se ty obludy obzvláště děsí.

Dovolil by si snad nějaký hodnotitel říct, že to není dobře? Grafomani si určitě musí novou státní maturitu moc užít. Ve skutečnosti to tak zábavné není, protože naprostá většina studentů si zvolila základní úroveň maturity a vybírají vhodné jazykové prostředky leda tak pro popis prostý nebo vyprávění.

Jiná věc je, že dobrý reportér v novinách se pozná podle toho, čeho si umí na místě události všimnout, jak přesně je to schopen přenést do textu a rozhodující je, nakolik dokáže doplnit související informace důležité pro pochopení a vhled do problému.

To všechno samozřejmě student, který si vybere tohle téma maturitní písemky, osvědčit nemůže, protože reportáž píše v uzavřené třídě, zadání se dozvěděl před pár minutami, na zpracování má hodinu a půl, internet mu zakázali a navíc jde o mimozemšťany, co tu zatím nejspíš nepřistáli. Takže student nepíše reportáž, ale povídku, která se tváří, že je reportáž. A jedničku dostane, když bude umět přijatelně předstírat reportážní text. Proč něco takového vůbec na závěr maturitního studia požadujeme, to vážně nevím.

Je fakt, že Cermat si tohle pitomé pojetí maturitních písemek nevymyslel. Jeho návrh byl před lety jiný, ale nakonec ustoupil školám. Ty to prý chtěly takhle, protože tak se u nás psaní a slohové útvary učí. Alespoň mně to přijde ztráta času a jeden z důvodů, proč ubývá lidí, kteří umějí psát jasně, srozumitelně a věcně. To se totiž v českých školách až na výjimky ani neučí ani u maturity neověřuje. Tam se vybírají vhodné jazykové prostředky.