Jak se hledá ministr školství mezi mimoni aneb důvody k optimismu

Fořtík, Gazdík, Himl, Klaus, Semelová, Vácha, Valachová. Kdo bude příštím šéfem resortu?

o si myslíte o standardech ve vzdělávání?“ Politik se zamyslí. „To máte jako ve zdravotnictví. Stát vám garantuje standard. Za nadstandard si musíte připlatit.“ Kupodivu se nikdo tomu pánovi v tyrkysově modré košili s bílým límečkem, který si právě plete hodinky a holinky, nesměje nahlas. Jmenuje se Josef Dobeš a za dva měsíce se stane ministrem školství.

Tahle historka je z května 2010 z předvolební debaty politických stran, kde dotyčný zastupoval Věci veřejné. Popravdě řečeno ani úroveň ostatních diskutujících nebyla bůhvíjaká. Tehdy se politické debaty o vzdělávání vyznačovaly hlavně mimořádnou dezorientovaností diskutujících, kteří většinově nebyli schopni ani pojmenovat, co je ve vzdělávání opravdu problém: opakovali jen věty o úpadku znalostí a řešení viděli v nejasně definovaném návratu k tradičnímu kvalitnímu školství.

O tři roky později (zoufalého Josefa Dobeše vystřídal po dvaceti měsících podstatně schopnější Petr Fiala z ODS) se politici v diskusi posunuli, debata byla kvalifikovanější, mluvilo se o nutnosti kariérního řádu a vyšších investicích do vzdělávání. A dokonce i o tom, že je důležité, aby existoval sdílený konsensus, co by se mělo v horizontu deseti patnácti let v téhle oblasti stát, aby každý ministr nepádloval jiným směrem.

S čímž vřele souhlasil i pán, který tu mával publikací vytištěnou v oranžových stranických barvách. Pojednávala o finském školství. Jmenoval se Marcel Chládek, za čtyři měsíce se stal ministrem, tu knížku strčil do spodního šuplíku a začal prosazovat především jednotné přijímačky na střední školy, které měly přesunout podstatně větší část žákovské populace na učiliště. Což je v zemi, kam chodí na učňáky třetina populace, v čemž držíme přinejmenším evropský primát, opravdu zvláštní nápad. Ale jeho ohlas byl mimořádný. Politici zleva zprava říkali, že maturantů a vysokoškoláků máme moc a děcka mají jít dělat rukama, protože velké firmy to potřebují. Pocit kvalifikované politické debaty se rozplynul v nenávratnu.

O čtyři roky později (zoufalého Marcela Chládka vystřídala po šestnácti měsících podstatně schopnější Kateřina Valachová, také z ČSSD) už jednotné přijímačky máme, žádný přesun mezi maturitními a nematuritními obory nezpůsobily – a čekají nás další volby. Sledovat v České televizi dvouhodinovou debatu krajských lídrů o vzdělávání je na jednu stranu zážitek pro trpělivé, na druhou je nutné konstatovat, že se tam aspoň místy mluví o důležitých věcech a padají rozumné názory a návrhy.

Samozřejmě, že řeči o návratu k ponkům a osnovám, rušení inkluze a zbytečně velkém počtu maturantů tu také slyšíte, ale obvykle z úst komunistů, případně nově vznikajících populistických stran, mezi něž bohužel nenápadně směřuje i ODS. Ostatní diskutují přece jen kompetentněji.

Ať už se řeší inkluze, povinná maturita z matematiky, jednotné přijímačky, platby vysokým školám, padají i rozumné návrhy a poučené komentáře. Pokud se tedy chceme na svět dívat optimisticky, dá se konstatovat, že za těch osm let se informovanost a kvalifikovanost politiků přinejmenším v téhle oblasti výrazně zlepšila.

A kromě jiného vyrostla nová generace rodičů – voličů, kteří mají do značné míry jasno, jaké školy pro své děti chtějí, a jsou stále více slyšet. Jenže to také znamená, že od zmateného blábolení k věcnější debatě a poučenější veřejnosti vedla osmiletá cesta. Což není zrovna málo, zvláště s ohledem na to, jak rychle se mění svět, na který mají školy děti připravovat.

Zatímco v ČT diskutovali krajští lídři, v debatě, která se odehraje tento týden v Pražském kreativním centru, budou mluvit ti, kteří skutečně mohou na ministerský post pomýšlet. Kdo z nich bude ministrem či ministryní školství? Pokud bychom předpokládali podobný mechanismus výběru jako v předchozích dvou případech, pak hledejme mezi diskutujícími největšího mimoně a zoufalce; ten má podle zkušeností z minulosti dost velké šance. A pokud se ani tohle pravidlo nenaplní, přece jen se něco posunulo k lepšímu.

Debatu potenciálních kandidátů na post ministra si můžete poslechnout ZDE.

Předvolební debatu ze září 2013 si můžete poslechnout ZDE.

Letošní předvolební debatu České televize si pusťte ZDE.

Text byl původně psán pro web Týdeníku Respekt.