Jak se odrazit od pedagogického dna

V předposledním blogu jsem sliboval, že po kritice státní maturity, plošného testování a nesouhlasu se všeobecným nadšením, že víc nevzdělaných náctiletých skončí na učňácích, napíšu i něco pozitivního. Pokusím se zjistit, jak to dělají v zemích, kde se na rozdíl od nás výsledky studentů nezhoršují, ale zlepšují. Tady to je.

Nepřijde mi pravděpodobné, že by česká populace byla jaksi obecně tupější a nevzdělavatelnější, než jsou lidé jinde v Evropě. Stejně tak si nemyslím, že by správný směr příštího vývoje spočíval v tom, že omezíme počet dětí se všeobecným vzděláním a naopak více jich pošleme na učiliště (podrobněji ve starším blogu ZDE). Takže mě zajímalo, jak to udělali v zemích, kde se podařilo třeba v šetření PISA otočit trend. Z toho, co jsem se dozvěděl, jsem zformuloval tato základní pravidla:

Netřiďte děti na chytré a hloupé. Například v Polsku prodloužili společné vzdělávání „chytrých a hloupých“ o dva roky, z jedenácti let na třináct, a přineslo jim to jasné zlepšení v mezinárodních srovnáních. Třídit děti už na prvním stupni (třeba do škol s výukou jazyků) je chyba a čím déle je udržíte v jedné třídě, tím lépe. Že náš systém je příliš selektivní a že po odchodu často až třetiny třídy na víceletá gymnázia je se zbytkem třídy opravdu těžké pořízení, není žádná novinka. Jenže co s tím? Zrušit víceletá gymnázia? To je u nás velmi brizantní téma.

Dejte školám autonomii učit podle svého. Další velmi konfliktní téma, protože naše veřejnost včetně té pedagogické si většinově myslí, že autonomie je až moc a naopak by se měly školám utáhnout šrouby. Jenže cizí zkušenosti z většiny Evropy říkají, že to demotivuje učitele a snímá to z nich zodpovědnost za vlastní práci. Cítí se pak pouze pasivními vyplňovači státní koncepce a kvalita jejich práce klesá. A právě kvalita učitelů nejvíce rozhoduje o možném zlepšení.

Pomáhejte slabým se co nejvíce zlepšovat. Například v Německu či Finsku se soustřeďují hlavně na ty, kterým učení moc nejde a snaží se je vytáhnout co nejvýše k průměru. My naopak patříme k zemím, kde je rozdíl mezi „slabými“ a „vzornými“ největší. A co je horší, nepřipadá nám to špatně. Naopak do budoucna plánujeme, že prostě děti roztřídíme pomocí plošných testů a ty slabé pošleme na učňák. Přesný opak toho, co by nám v mezinárodním srovnání a ekonomické soutěži pomohlo.

Dejte učitelům nástroje, jak pomáhat slabým. Testuje se nejrůznějším způsobem skoro po celém vyspělém světě, ale v mnoha zemích – třeba na Novém Zélandu či ve Finsku má kromě toho učitel k dispozici úlohy s podrobnými návody na vyhodnocení, podle nichž přesně pozná, na jaké úrovni to které problematické dítě je a co by mu pomohlo. Je to daleko přesnější a efektivnější nástroj, než kdy může být plošný test, který často způsobí víc škody než užitku. Ale bohužel, zatímco jinde od tradičních plošných testů ustupují, my je zavádíme a žádná metodická podpora učitelů se na obzoru nerýsuje.

Zvyšte prestiž učitelství. V tomhle směru je nejpodivuhodnější země Finsko, kde je učitel mimořádně prestižní povolání (a není to jen platem, který je jen lehce nadprůměrný), takže učitelské místo získají jen ti opravdu nejlepší absolventi pedagogických fakult. Údajně tak jeden z deseti. Jak to tam dělají, nevím a ani po mnohých dotazech mi to nikdo srozumitelně nevysvětlil.

Nechci v tuhle chvíli polemizovat, co u nás je či není realizovatelné a co je či není správné. Ale je fakt, že takto postupovaly země, které svůj vzdělávací systém v posledním dvacetiletí výrazně zlepšily. My jsme se naopak propadli. Všimněte si, že v prvních třech z pěti bodů jdeme zcela opačným směrem a ve zbývajících dvou si nevíme rady. Možná to s tím potápěním českého školství k pedagogickému dnu nějak souvisí.