Jak si osmák může přečíst Babičku?

Letní diskuse nad jedním vyjádřením osmáka o četbě Babičky (na Facebooku) už pohasly, tak zkusím ohledat téma pro ty, kdo usilují o nějaký odstup a nadhled.

Nemá smysl se rozohňovat nebo hořekovat nad tím, že mládež neumí číst nebo nečte starší českou literaturu. Má smysl si ujasnit, proč by mládež měla Babičku číst, a případně jak asi má vypadat cesta, po které se k ní ještě v mládí může žák a student dostat.

Jedním z vícerých poslání školství je i to, že udržuje kontinuitu kultury a vědění. Poznáním a vědomím světa starého získáváme navíc i jiný pohled na svět současný a na sebe – že také budeme jednou „to staré“, a tak lépe vidíme, co v nás vůbec je, co v nás pokračuje od předků, jestli jsme v něčem noví, a jestli to i ono je k něčemu dobré.

 Když pohlédneme díky B. Němcové do údolí Starého Bělidla, měli bychom lépe spatřit své dnešní zvyky, své postupy a názory, své hodnoty. Přestože bývá babička v díle vykládána jako obraz stabilního řádu, například bez její moudré nekonformnosti v soucitném postoji k Viktorce bychom možná byli pořád stejně tupí jako konformní vesničané, kteří v duchu starých řádů ji pro její odlišnost zavrhli a nikdy už jí nepomohli. My bychom mohli dnes podobně tupě nechápat nouzi a odmítat pomoc nešťastným uprchlíkům z divokých krajin, anebo být nechápaví k trápení i u svých nejbližších. Zrovna Babička je prózou z českého 19. století, která svým velkým uměním přesahuje dobu vlastenčení a vede čtenáře k něčemu, co platí i v jeho dnešním životě.

Jakou cestou vést mládež (i staré)?

K pohledu na sebe coby součást minulosti je třeba jak „návštěv“ v minulosti, tak i schopnosti nahlížet sebe sama a současnost. A na to si civilizace už dávno vyvinula speciální nástroj: vyprávění příběhů, a celkem nedávno i čtení (a psaní). Jestliže nemá být kontinuita přervána, musí se mládež učit slýchat a číst ta starší vyprávění. Díky emocionálnímu prožitku se čtenář beletrie sblíží s obsahem a posláním textu, v estetickém prožitku se hodnoty, na které věří, potvrdí nebo promění, a obohatí se i o zkušenost druhých (autora, spolučtenářů, se kterými o četbě hovoří). Být moudřejší se neděje tak, že nám kdosi řekl „v životě je to tak a tak, drž se toho“. Tak to mnoho rodičů i učitelů dělá, ale to nefunguje – často ani oni sami se toho nedrží. Pochopit, jak to tedy funguje, se dá jednak vlastní živou zkušeností (ta ale někdy není realizovatelná, nebo by byla smrtící), a jednak právě setkáním s uměleckým dílem – zejména s četbou beletrie. Nejen s vyprávěním příběhů, ale také s poezií, a pokud možno i s dramatickým předváděním. V kráse konkrétnosti si představujeme situace, události, postavy, světy a poznáváme a ujasňujeme si vztahy, žebříčky hodnot. Příběhy, obrazy i jazyk děl nás dojímají a díky tomu bereme za své to, co umíme z textu vyrozumět a procítit. (Neznamená to, že jen souhlasíme. Mnohdy vášnivě nebo racionálně odmítáme, anebo ponecháváme otázku otevřenou. Tak jako tak jsme díky četbě bohatší.)

Ovšem takové čtení není vrozené tak, jako je člověku vrozená řeč. Musíme se mu naučit. A to je potřeba v době, kdy se názory na svět a život i na sebe sama utvářejí. Tedy v dětství, ale ono je z valné části zaplněnou školní docházkou. Takže ve škole se nemůže nečíst. Jenže pod poučeným a čtenářsky vyspělým vedením…

 Škola civilizovanosti

I v minulosti byly mladší generace odlišné od starších. Vyprávění a čtení příběhů pomáhá překlenovat rozdíly v životním názoru a postoji a udržet kulturu pohromadě a trvale. Dalším tmelicím nástrojem, který si civilizace vytvořila, je právě školní docházka.

Možná si dospělí ani neuvědomují, že děti vstupují v jednom a témž životním období jednak do světa současného – jsou v něm nové a on je pro ně nový, jednak do světa minulosti, v němž někteří jejich současníci ještě stihli žít a který žije v paměti těch, kdo již četli, učili se, slýchali příběhy. (V starých dobách mohla většina národa mlhavě i v dětství nahlížet přes vizi posmrtného života i do budoucnosti. Dnes také, ale přes sci-fi, uto- nebo dystopie.)

Stát se dobrým čtenářem je však úkol a proces velice dlouhodobý a pomalý. Někomu matka nepředčítala ani před narozením, ani po něm. Kde má potom vzít očekávání, že četba bude něco milého? Někoho nechala škola zápasit o písmenka a bolestivě překoktávat přidělenou větu z pohádky, aniž při tom zároveň měl požitek z čteného obsahu nebo ze své rostoucí dovednosti čtenářské. Kde má pak vzít důvěru v to, že mu četba něco dá, a že stojí za to číst i delší text? Někomu škola předstírala, že literatura jsou jména autorů, názvy a data děl a vývojových směrů. Kde má pak vzít chuť si vybírat knihu a dělit se o zážitek s druhými? A někomu škola namluvila, že o literatuře se jenom píše poučka v učebnici a obsah děje do čtenářského deníku. Kde má pak brát důvěru v to, že mu někdo může k jeho vlastnímu čtení přidat něco obohacujícího, že mu stojí za to vážně s druhými o své četbě hovořit, a že se tak může ve svém čtenářství i osobnosti zlepšovat?

 To všecko (a jistě mnoho dalšího) stojí v pozadí výroků, jaké děti vynášejí o školní četbě, a jaké diskutéři přetřásají v chatech na webu. Jen málo dětí a bohužel i málo diskutérů o tom všem ale ví.

 K tomu facebookovému žákovi

Na Facebooku se na konci června 2015 rozvinula diskuse kolem provokujícího vyjádření jednoho osmáka o četbě Babičky (viz obrázek). Takových žákovských vyjádření mají učitelé hodně a není to poprvé, co se o tom diskutuje. Ale vždy se v takových diskusích dobře ukazuje, zda máme my starší o poslání starší české literatury pro dnešní mladou populaci vše dost domyšleno. Vezměme nyní ukázku žákova psaní o Babičce jako autentický výkon, nikoli jako jeho vtipnou provokaci a nikoli jako „fake“ čili podvrh. (Ten bych považoval za mistrný, vytvořený s dobrou znalostí žáků osmáků.)

 Čemu se čtenáři brání

Starší česká beletrie se nevzpírá čtení, je to naopak: mnohé děti se vzpírají ji číst. A odpuzují je hned dva rysy: zastaralost a tedy cizost života, vztahů mezi lidmi, reálií starší doby, a zároveň i staré vyjadřování (slova, tvary slov, ale i samo vypravěčské nebo básnické podání). Možná spíše podvědomě odrazuje dnešního mladého čtenáře také také to, jak nestydatě se starší díla hlásí k mravním idejím. Opravdu v nich jde o dobro, o moudrost nebo spravedlivost nebo ušlechtilost nebo hlubokou lásku, a díla se nestydí k těmto hodnotám mířit, i když to nedeklarují à la téze.

K nárazu na klasickou autorku, jaký vedl žáka v „slohu“ zveřejněném a komentovaném na Facebooku však dochází obvykle proto, že žákova cesta k setkání s Babičkou byla příliš strmá a prudká. Dokážeme si představit, že cílem hodin literární výchovy může být to, aby si žák dokázal vzít knížku od českého klasika a přečetl si ji s čtenářským požitkem, našel její krásu a díky tomu i vydobyl její smysl? K tomu by však vedla spíše jen velmi pozvolná a dlouhá cesta., která začíná na rodičovském  klíně a k cíli přivádí čtenáře nejlépe do 9. ročníku – a navíc každý víme, že nám lecjaké hodnoty starší četby dojdou, až když jsme sami taky starší… Co zmůže škola za devět let docházky?

Když ovšem nevíme, jak se autor žákovské práce z Facebooku vzdělával v čtení, bylo by pošetilé se rozohňovat nad jedním jeho výkonem. Stejně tak je marné bez důkladné informovanosti diskutovat nad „povinnou četbou“ (tady si žák směl dílo z 1. poloviny 19. století i vybrat, ale zvolil Babičku, a to vidím jako dobré, i když byla napsána až po polovině století…), nebo diskutovat nad učiteli, pokud coby rodič známe jen ty svých dětí,  nebo coby učitel známe hlavně jen svoje třídy.

 Jsou to barbaři, nebo je to děsná nuda

Pokud dnešního dospělého, včetně učitelů, postoj žáka k Babičce opravdu překvapuje či pohoršuje, měl by si sám zkusit s chutí přečíst třebas českou Alexandreidu, nebo Legendu o svaté Kateřině (ale ne tu v skvostném novočeském překladu J. Pelána, nýbrž text originální). A uvědomit si, že pro žáka osmáka je sto padesát let stejně dávná doba jako pro nás celá staletí. Jak se osmák připravoval na potíž dobýt se v starším textu i jen doslovného významu slov a vět? Když děti čtou nahlas po větách a pak jeden dva hádají význam nového slova, to není výuka. Jakou dostával žák průpravu k tomu, aby zvládl těžko uchopitelnou cizost dobových poměrů a vyznávaných hodnot… Vyslechnout učitelův výklad ani nacvičit se heslovitému shrnutí z učebnice není učení. Ale právě proto si musíme ujasnit, kde je vůbec důvod, proč bychom se měli cizostí starší české literatury prokousávat.

 Samozřejmě, pokud jsme lidé kulturní a aspoň trochu vzdělaní (za republiky byl za inteligenta považován člověk s maturitou…), víme, proč je pro jedince i pro národ tak moc důležité nejen znát i starší literaturu, ale i umět ji docenit v její kráse, v jejím kulturním významu, ale také si jí vážit za to, že její četbou zlepšujeme svou osobnost. Ale dokázali bychom to srozumitelně vysvětlit osmákovi? Ani v diskusích nad potížemi s četbou a nad výkony žáků se takové vysvětlení téměř nikdy nevyskytuje. Diskutovat o četbě Němcové, Erbena, Nerudy, Šrámka, Čapků, Halase… nemá smysl a vede jen k planým webovým přestřelkám, pokud v tomhle nemáme (společně) jasno. Nebo aspoň pokud diskuse o takové společné pochopení neusiluje a slouží jen k utvrzování již utvrzených názorů nebo domněnek.

Jenomže pochopit kulturní i osobní smysl starší literatury se nedá z jednorázového výkladu, např. psaného v učebnici. Kdo dočetl až sem, může si zkusit vybavit a nahlas shrnout, co jsem to o smyslu starší literatury vykládal v začátku této stati. Jde to? Takové výklady prostě nejsou účinné… Museli bychom se k nim společně vracet, obracet je sem tam, doplňovat, vyvracet a vylepšovat – vždy s přečtenou knihou v ruce. Takové kluby už u nás jsou, jeden takový program získal cenu Eduina! Ale kolik dospělých tak společně a pravidelně čítá? Kolika učitelům je dopřán na to čas? Na kolika učitelských fakultách se tomu věnuje část akreditovaného programu?

 Co se studenty učitelství?

Své student(k)y k pochopení toho, „proč je literatura na světě“, vedeme já i kolegyně a kolegové na fakultě po několik let – když bohužel ne v klubech. Znovu a znovu si v seminářích spolu s nimi i my sami chápání významu starší i soudobé literatury ujasňujeme, a mrzí nás, že se s tím u nich nezačalo už na základní škole a že u tolika z nich byla čtenářsky promarněna i léta středoškolská. Snad tak už začnou vyučovat literaturu oni, až nastoupí na učitelská místa… Snad je těžkopádný a zastaralý mechanismus českého školství nesemele. Snad nepodlehnou představě, že „přece každý musí…“ ani že „přece s dnešními dětmi nejde…“ Ono totiž nějaký text „pochopit“ vždy znamená, že si chápající člověk toto pochopení vytváří vlastním hledáním, snažením, autentickým čtenářským prožitkem a hojným uvažováním a sdílením s druhými čtenáři, ať už jsou více nebo méně odborně poučení.

Dneska se o čtenářské gramotnosti a rozvoji čtenářství ví mnohem více než před desítkami let, ale jen velmi pomalu se tyto poznatky dostávají do způsobu výuky a do organizace školství. Nejde to totiž jinudy než přes osobní profesní kapacitu učitele. On sám musí být čtenářem, umět modelovat dětem, co je to čtenářský prožitek i čím se mu daří porozumět náročnějším textům, musí umět vytvářet ve třídě čtenářské klima, potřebuje znát účinné postupy pro literární výchovu (nikoli hlasité čtení co žák, to řádek), ale také musí dostávat dost času na profesní vzdělávání, a dost peněz na nákup mnoha knížek pro děti. A mít čas na společné čtení a sdílení, neukrácený nácvikem všelijakých formálních znalostí….  Žádné testy, žádné státní maturity nepodávají dítěti ani učitelům potřebnou pomoc na cestě k tomu, aby žák chtěl rozšiřovat svá čtenářská území, aby od Deníků malého poseroutky chtěl popokročit k serióznější četbě pro mládež a pak dokonce přecházel i na solidní četbu dospělých. Jenom nespolehlivě pomáhají seznamy (ať doporučené, nebo povinné) četby.

 Klikavé čtení

I učitelé velmi dobře informovaní a zkušení ovšem narážejí na novodobý trend u dětí a mládeže, jejž bych nazval „klikavé čtení“. Není nic samozřejmého vypěstovat si čtenářskou výdrž, ne každý umí snadno přijmout fakt, že k pochopení kvalitního textu dochází, až když si čtenář dopřeje dost času na to, aby ho dočetl až do konce, aby neskočil hned na další text, ale aby došlo k estetickému doznívání (kdy nám postupně dojde smysl textu, jeho vliv na naše hodnoty, i jeho souvislosti s naším životem). V kterých rodinách je zvykem zhasnout televizor ihned po doběhnutí titulků zvoleného pořadu? A nenechat si do hlavy nasouvat zbytečné další plky?

S hodinami v školním rozvrhu je to podobné: Pokud trvají 45 minut a rozvrh poté žene žáka do jiného „předmětu“, a tedy do docela jiné oblasti vědění, jsou pro čtenářství spíše odpuzovacím prostředkem. Život mimoškolní a domácí obvykle žáky k soustavnému čtení také nevede, naopak je dnes učí spíše přelétavosti, klikání myškou na další a další nabídnutá pokračování, která však ve skutečnosti často nejsou pokračováním – tedy prohlubováním, ale spíše odletem od myšlenky a přeletem jinam. I pocity se pak pohybují na úrovni okamžitých dojmů, ale nejsou to prožitky – něco, co pro-žíváme. Takovým čtením si ovšem čtenář nedopřeje času k tomu, aby mu nad danou věcí došly složitější souvislosti a dobral se hlubšího poznání, aby se jeho city rozvíjely, o životním růstu k moudrosti ani nemluvě. Když se to děje od dětství, žák ani nedojde k zjištění, že se dá a má číst jinak.

 Problematika výchovy čtenářů je rozsáhlá, mnoho se o ní už ví, mnoho se v ní i u nás vyvíjí a koná, jenomže zájem o čtenářskou gramotnost a její rozvíjení je u veřejnosti i školství mělký. Politici, ale i mnozí učitelé nebo rodiče věří na rychlá a vyčíslitelná opatření a přeměření. Se vzdělaností a čtenářstvím je to však podobné jako s vášní nebo talentem – chtít to měřit je diletantské, chtít to získat skokem je nereálné.  Tak komplexní, civilizačně zakořeněný jev jako čtení a čtenářství se nedá zpřístupnit lidem, kteří chtějí a umějí přečíst maximálně dvacet řádek nebo vyslechnout tříminutový vstup v televizních zprávách nebo v povrchním mediálním pořadu.

Cenné jsou všechny pokusy o to, aby se pro čtení knih vyslovovaly osobnosti, které ke světu knih (podle mínění nečtenářů) nepatří: světový hokejista, záchranář z Nepálu, nebo dokonce i některý politik.

Slavný basketbalista LeBron James čte o pauze v utkání knihy!

Osmák na Facebooku vystihl dobře, že Viktorka je skutečně dramatická postava, a její osud je něco srozumitelného i puberťákovi. To vystihl přesně.

Nedivme se, že mu v příběhu Viktorky unikla například nemilosrdná tupost vesničanů, kteří Viktorku už dávno „odepsali“. Mnohý čtenář si také jako žák ani nevšimne, že Němcové povídka nám ukazuje i opak – v čem může spočívat a jak veliká může být životní moudrost člověka: Babička jako jediná osoba dokázala prolomit svou moudrostí vesnické odmítání, s jakým se sousedé stavěli k neřešitelnému osudu Viktorčinu. Na to všecko je žák ještě mladý. Na to, aby se učil docenit, jak se v Babičce proměňuje opovržení a odmítání v pochopení a soucit, by se měl nejprve učit číst třebas současnou autorku pro mládež Ivu Procházkovou. Pak by si třída mohla položit otázku, zda jen dnes děje takové vystrnaďování osob, které něčím atypickým narušují naše líné nebo davové postoje. A kde se vlastně bere to, že své předsudky přece jen někdo někdy dokážeme prolomit.

Osmák však jasně pochopil, že Babička je cenná pro vzpomínky na dětství, a má pravdu, že takové vzpomínání pro něj ještě není.

 Těžší je posoudit, nakolik žák nevyhověl zadání. Z toho, jaké zadání uvádí jeho učitelka na Facebooku, bych velké závěry radši nedělal: Zadání: Přečtěte knihu z 1. poloviny 19. století a napište svůj názor (v zadání je dáno několik bodů, např. oblíbená postava, citát apod.)  Nevím právě, jak se žáci na 1. polovinu 19. století chystali (Babička navíc není z té prvé poloviny, takže nevím, odkud žák provedl ten výběr, o které učitelka níže píše: Měli i jiné možnosti, že skončil u Babičky, je jeho rozhodnutí. Možná ovlivněné tím, že jsem řekla, že si ji vybrat nemusí…) To, že tradičně osnovy nebo plány učitelů obsahují pro pubertální věk i Babičku, je věc, kterou bychom měli dobře promyslit a diskutovat o ní s jasným cílem: Chceme se dobrat toho, co může taková četba v daném věku dětem dávat, co kontinuita kultury a společnost potřebuje, aby si ze setkání s Babičkou a spol. žáci odnesli, ale také čím je obojí ohrožováno, pokud se k četbě babiček děti přivádějí mechanicky, nebo necitlivě, nebo bez průpravy. Výsledkem by mohla být shoda o tom, k jakým hodnotám a jakými způsoby s dětmi a klasikou ve škole pracovat.

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10206257441049279&set=p.10206257441049279&type=1

 Na facebookové diskuse navázal článek M. Hronové v Hospodářských novinách 20. 7. 2015
http://domaci.ihned.cz/c1-64337100-da-se-babicka-jeste-dnes-cist-ptaji-se-lide-na-facebooku-kniha-budi-i-po-160-letech-bourlive-diskuze

 Jiný zajímavý text o „povinné četbě“ se zmínkou o  recepci Babičky v týchž novinách už v sobotu 18. 7. 2015 od P. Fischera, viz
http://archiv.ihned.cz/c1-64344180-petr-fischer-babicka-harry-potter