Jak vzdělávat osoby se schizofrenií?

Díky reformě psychiatrické péče, za kterou vděčíme dnes již bývalému ministru zdravotnictví Leoši Hegerovi (TOP 09), se naskytla jedinečná možnost, jak pomoci lidem s chronickým duševním onemocněním (schizofrenie, maniodepresivní psychóza) a zároveň využít té „armády“ nezaměstnaných či ve svém oboru nepracujících sociálních pedagogů. Ministerstvo práce a sociálních věcí však této možnosti dosud nevyužilo a někteří nejmenovaní zákonodárci, jež se holedbají tím, jak jim je sociální problematika blízká, nad touto skutečností nanejvýš krčí rameny.

Já sám na tuto možnost opakovaně upozorňuji a k danému tématu jsem se vyjádřil prostřednictvím několika svých článků pro Britské listy (V zajetí své mysli a neschopnosti druhých, publikováno 2. 4. 2015; Politika sankcí a politika strachu z dílny MPSV, publikováno 26. 3. 2015; Jak vehnat lid do bídy aneb Konec sociálního státu v Čechách (a na Moravě a ve Slezsku), publikováno 16. 1. 2015), doufaje, že tím něčemu napomohu. Tentokrát bych se ale na zmíněný problém podíval z trochu jiného úhlu.

Coby dobrovolník jsem svého času vedl dva vzdělávací kurzy (výpočetní technika pro začátečníky, anglický jazyk pro začátečníky) určené osobám se schizofrenií, přičemž sociální situaci těchto osob jsem věnoval svoji bakalářskou (a částečně i absolventskou) práci. Co jsem se během vzdělávání lidí, kteří schizofrenií trpí, naučil? Jaké znalosti sociální pedagogiky jsem si během něj ověřil? Na tyto otázky se právě dnes pokusím odpovědět…

Každý, kdo se chce zabývat vzděláváním osob se schizofrenií (ať už profesně nebo jako dobrovolník), musí být obeznámen se symptomy daného onemocnění. Musí mít na paměti, že lidé, kteří trpí schizofrenií, mají sníženou motivaci, oslabenou koncentranci a snadno se unaví. Proto je třeba se jim přizpůsobit, zbytečně je nezahlcovat novými informacemi a probranou látku s nimi častěji opakovat. Já sám jsem to dělal tak, že první polovinu vyučovací hodiny (která trvala 60 minut) jsem věnoval spíše opakování a tu druhou probírání nové látky.

Také je třeba klást větší důraz na individuální přístup k jednotlivým žákům. U každého se totiž může schizofrenie projevovat trochu jinak a u každého může i jinak probíhat léčba. To znamená, že jeden student má výrazně větší problémy s koncentrací než druhý nebo se u něj únava dostaví daleko dříve. Proto je třeba zorganizovat si vyučování tak, aby byly co nejvíce zohledněny silné i slabé stránky všech žáků. S tím souvisí ještě jedna důležitá věc – počet žáků ve skupině by neměl být příliš vysoký, 3–5 studentů vidím jako optimální počet.

Rozhodně také doporučuji dát studentům s duševním onemocněním možnost, aby se alespoň trochu mohli podílet na organizaci výuky. Jestliže se větší část z nich tu a tam „necítí“ na novou látku, je záhodno tuto skutečnost zohlednit a věnovat hodinu opakování dříve probraného učiva. Nutit je za každou cenu do probírání nové látky by totiž mohlo mít za následek, že někteří už na další hodinu nepřijdou, protože získají pocit, že „už na to nemají“. A jak už bylo uvedeno výše, lidé, kteří trpí schizofrenií, mají často sníženou motivaci…

No a samozřejmě je třeba, aby pedagog, který takovéto lidi učí, byl empatický, trpělivý, uměl si získat důvěru žáků a měl, jak rád říkám, obě PT, tzn. pedagogický takt a pedagogický talent.

Svůj komentář uzavřu ve velmi optimistickém duchu. Díky tomu, že jsem se coby dobrovolník mohl podílet na vzdělávání osob se schizofrenií, jsem poznal hned několik úžasných lidí, kteří statečně čelili svému onemocnění, měli chuť se vzdělávat a byli odhodlaní udělat něco pro zlepšení své situace. Tato skutečnost mě motivovala k tomu, abych se svoji práci snažil dělat co nejlépe, a také výrazně napomohla k tomu, že jsem ji dělal upřímně rád. Co víc si přát?