David Yilma: Jak změnit naše školy po Covid-19

Celý svět řeší podobný problém. Jak uspořádat školy na konci pandemie. Vzdálená výuka byla nutnou volbou číslo jedna posledních pár měsíců, ale se zpomalením šíření viru se situace mění a školy se znovu otevírají. Co bychom si měli odnést z této výjimečné příležitosti pro běžné školní dny? Proč je tak důležité získat z efektu dnešních dní co nejvíce?

Věřím, že na mnoha místech učitelé u některých studentů pocítili změnu přístupu k učení. Žáci měli možnost si zvolit, kdy budou pracovat na zadané práci a mohli se tématům věnovat vlastním tempem. Mnoho z nich něco takového poznalo úplně poprvé a bylo by dobré aby to nebylo naposledy.

Naši studenti jsou v mnoha případech velmi závislí na pokynech a velmi přísných pravidlech předepsaných školou nebo zákony. To samozřejmě má svá pozitiva, ale také to ubírá velkou část naší svobody. Hodiny organizované v rozvrzích a děsivé množství témat k probrání vše dělají jen horší. Naštěstí mnoho překážek je pouze v našich hlavách. Tradiční pohled a zvyk uzamkly naší schopnost myslet mimo rámec a představit si jiné způsoby organizace školy. Nyní je ta šance z toho rohu vystoupit.

Pojďme se oprostit od starých schémat a představit si, jak by škola mohla vypadat, pokud bychom využili nově nabyté zkušenosti, které právě zažíváme. Škola by se stala méně strnulou. Čas by nebyl plánován tak těsně a byla by to hlavně nabídka a pozvání pro studenty přijít do hodiny. Byly by tam cíle pro každého, a každý by měl zodpovědnost za své výsledky. Učitelé by pomáhali těm, co by o to požádali, nebo tam, kde by viděli, že někdo na něco nestačí nebo je ztracen.

Měli by na to čas, protože nepotřebují lidi testovat, známkovat a známky vyhodnocovat. Učitelé jsou v naší škole pro povídání si s žáky, dávání zpětné vazby a směrování, pokud je třeba. Oni nesoudí a nemají škatulky.

Všichni zaměstnanci, dokonce rodiče, mají možnost se zapojit a nabídnout hodinu nebo kurz. Je pouze třeba to prodiskutovat a naplánovat na poradách učitelů a propagovat mezi studenty. Ti by pravděpodobně takovou hodinu navštívili, pokud by vysvětlovala cíle a výstupy, a naši studenti by viděli účel takového kurzu pro jejich učební plán. Vsadím se, že by mnoho z nich dokonce vyžadovalo více času a další úkoly.

Naše skvělá škola by šla dokonce dále, protože hodiny od studentů by byly částí našeho školního vzdělávacího plánu. Studenti by mohli pozvat účastníky formou oznámení na setkáních, které by se konaly dvakrát týdně. To by bylo to místo, kde má každý svůj hlas a skutečný dopad na dění ve škole. Čas, kde se mladí lidí zapojí, naučí odpovědnosti a důsledků jejich vlastních činů na společenství kolem.

Vím, vypadá to trochu nedosažitelně. Dokonce i ve vašich nejdivočejších snech si neumíte představit, jak to bude fungovat. Chápu to. Co když použijeme jen něco z nově nabytých zkušeností? Co když uděláme pouze jeden den v týdnů svobodným dnem? Děti přijdou do školy a budou si moci vybrat, co budou chtít dělat. Učitelé budou mít jejich plánované hodiny připraveny pro případ, že se někdo zastaví. Ovšem, pokud se někdo rozhodne strávit čas s kamarády, hrát hry, nebo dělat nějaký sport, to vše bude v pořádku. Nesoudíme, vzpomínáte?

Co když rozpustíme celý tenhle pokus ještě více, protože my „vážně musíme“ nějaké věci odučit. V tomto případě můžeme dát ráno pouze pokyny, cíle a očekávání pro každý předmět toho dne a to je vše. Nic víc. Zbytek dne by byl jen v rukou studentů. Učitelé budou kolem, budou pomáhat, pokud budou požádání, nebo někdo bude mít velký problém. Nicméně hlavní role je poradce a průvodce. Na žácích bude vyřešit kde a kdy svou práci udělají. Zvonění, a časový plán dne by zůstal pro orientaci v čase. Takový den by skončil dalším setkáním, kde by všichni mohli sdělit, co si myslí, jak se cítí nebo co se dozvěděli. Není třeba se doptávat, není třeba mluvit, pokud někdo nechce. To důležité je mít tu šanci.

I přes všechny nástrahy, které asi každý vidí, by takový koncentrovaný den svobody byl prospěšný pro všechny strany. Děti by zjistily, jak se starat o jejich vlastní povinnosti jejich způsobem. Učitelé by měli volnější ruce a viděli by žáky z jiné perspektivy. A nakonec pro školu, protože děti by si užily společný čas s přáteli a dospělými.

Je důležité zmínit, že to vše, v nějaké podobě, skutečně existuje. Dobrá zpráva! Někteří učitelé mohou zažívat krásné a naplňující pedagogické zázraky každý den, ale co ti ostatní? Naštěstí mnoho učitelů zažilo, že není třeba příliš mnoho a každý, v jakékoli škole, může mít stejné štěstí. Stačí udělat ten první krok ve správný čas.