Jako velké pozitivum vidím digitální skok českého školství, říká Miroslav Hřebecký

Publikujeme rozhovor Hany Janišové s Miroslavem Hřebeckým, který reflektuje uplynulé měsíce, kdy se české školy přesunuly z lavic do onlinu. Text vyšel v časopise Pro města a obce.

Měsíce, po které musely školy fungovat v režimu, který nezažily nikdy před tím, se chýlí – jak všichni doufáme – ke konci. Domníváte se, že prvotní reakce Vlády byla správná a její nařízení dost rychlá a že měla smysl?

Na takto komplexní hodnocení se necítím kompetentní, můj názor berte jako názor jednoho občana: první reakce přišla relativně rychle, ani bych to do naší vlády neřekl. A je evidentní, že v tom hráli prim odborníci – epidemiologové, pak teprve přišlo politické krytí. Srovnejme se zeměmi, kde to bylo naopak (Velká Británie, USA nebo třeba Bělorusko). Nyní při zpětném povolování to bude již o politice, kompromisech a různých tlacích mnohem více.

Mnozí ředitelé škol si myslí opak. Nicméně školy se vynasnažily realizovat vše podle svých nejlepších sil. Myslíte, že udělaly skutečně maximum?

Každý krizový stav jakoby zjasní obrysy všeho a v boji se často ukáže skutečný potenciál každého jedince i organizace. Podobně tomu je nyní v koronakrizi. České školství trpí velkými rozdíly, opravdu není jedno, do jaké školy své dítě pošlete. Rozdíly jsou velké, byť se jedná o školy vzdálené od sebe někdy pár kilometrů, spadající klidně pod stejného zřizovatele. Za ty dva měsíce distanční výuky se jasně školy rozdělily podle schopnosti vést kvalitní distanční výuku – někde setrvávají u jednosměrného posílání zadání v podobě čísel příkladů z učebnice mailem, jinde děti dostávají v učebním digitálním prostředí úkoly kombinované se samostatnou kreativní prací a každý den mají jednu až dvě videokonferenční klasické hodiny. Znám dokonce školu, kde vychovatelé odpoledne hrají online s dětmi Člověče nezlob se, každé dítě si doma postaví svůj herní plán a posouvá si figurky spoluhráčů, zatímco rodič může aspoň chvíli vydechnout. Ten rozdíl v kvalitě veřejné služby je nepřehlédnutelný.

Co byl podle vás největší oříšek v rámci celé situace a jak se jej podařilo zvládat?

Největší pastí jsou nepodchycené děti, které se odmlčely, nebo se od počátku nepodařilo s nimi navázat kontakt pro výuku. Pokud se škola cíleně na tyto žáky nezaměřila, můžeme předpokládat, že někde jsou už dva měsíce v absolutním vakuu a nahodit je zpět do nějakého režimu bude velmi obtížné. A kolikrát to není vůbec jejich vina! Jsou případy, kdy rodina nemá techniku a škola to nijak nezohlednila, nevyšla vstříc. Opět tu máme dvojí standard. Některé ZŠ zapůjčovaly školní tablety a přes neziskové organizace zprostředkovávaly internetové připojení, jiné školy suše oznámily, že očekávají naskenované vyřešené úkoly do termínu. Bez ověření, že všichni scanner doma mají, či že ho dítě dokáže používat. Připravme se zkrátka na to, že nerovnosti ve školství nám pandemií prudce narostly a škody teprve vyplavou a budeme je objevovat postupně.

Co si například myslíte o nařízení, že bylo – ne snad přímo zakázáno, ale výrazně nedoporučeno – klasifikovat žáky známkou nedostatečná? Nebylo to důvodem, proč si někteří žáci nastalou situaci vyložili jako prodloužení prázdnin?

Mně osobně nevadí jen nedostatečné, já mám problém se známkováním, pokud k němu školy dnes přistoupí, obecně. Z hlediska pedagogické teorie známkování spadá do tzv. sumativního hodnocení, kdy poměřujete výkony žáků mezi sebou a vůči nějakému etalonu. Na to, abyste toto mohla s klidným svědomím a objektivně používat, potřebujete znát detailně podmínky, v jakých to ten který žák plnil. A to dnes nikdo z učitelů nezná. V tom případě porovnáváte neporovnatelné. Měříte čas automobilům v cíli a netušíte, zda některému z nich nedošel po cestě benzín. Vezměme příklad matky – samoživitelky, která je zdravotní sestrou v nemocnici. Má notebook, půjčila ho svým dvěma dětem na domácí učení, sourozenci se o něj musí dělit, a tak nějak to zvládají. Před třemi dny se notebook ale rozbil, máma má dvanáctihodinové směny, v práci jede na 130 %, děti nemají na čem vypracovat úkol a nemohou ani dát zprávu paní učitelce. Protože poslední úkol nedodaly splněný do termínu, dostávají nedostatečnou. Jak se budou cítit, až to zjistí? A jak motivační to bude pro matku? Kdo si tím vlastně pomůže? Slováci jsou v tomto mnohem konzistentnější a rovnou klasifikaci po dobu pandemie zrušili ministerským výnosem. Dnes jde opravdu o mnohem podstatnější věci než nějaká čísílka.

Byla podle vás distanční výuka skutečně v silách všech škol? Pokud ne, proč? Například je všude dostatečné technické vybavení?

Jak jsem již říkal, rozdíly ve vypořádání se s distanční výukou jsou velké. Mnohé školy měly dříve pocit, že techniku nepotřebují. Každodenně se venčily dokola třicet let staré přípravy na vyučování v osvědčeném režimu křída-tabule / propiska žáka-sešit. Ještě horší bylo podnítit u některých učitelů jejich další vzdělávání, aby digitální techniku ve výuce dokázali využívat. Dlužno ocenit, že mnozí se k tomu ale postavili čelem a během prvních dvou týdnů karantény to dohnali a nějaký online režim rozjeli. Chci upozornit ještě na jeden aspekt. Školství je natolik podfinancovaným resortem, že jde o poslední druh kancelářské práce, kde nenafasujete svůj počítač. Dokážete si něco takového dnes představit ve státní správě? Učitelé se v kabinetě běžně dělí čtyři o jeden starý vysloužilý počítač někde z banky. Doma nyní většina z nich učí na soukromých zařízeních a mnoho z nich si v prvních týdnech za své peníze dokupovalo nutné scannery, tiskárny, sluchátka s mikrofony atd. Pokud tomu chce zřizovatel napomoci do budoucna, může nakoupit učitelům jejich notebooky, jejich operativnost ale i chuť používat digitální technologie vzroste.

Vyjadřoval jste se pochvalně o Slovensku. Jaké jsou tedy rozdíly mezi tím, jak situaci řešíme u nás a jak ji řeší Slováci?

Slováci si v řešení školství po dobu pandemie zaslouží náš obdiv. Zvládli dříve, lépe a progresivněji podporu online výuce, zrušili pro letošek přijímačky i maturity a, jak jsem již říkal, zakázali klasifikaci kvůli již popsanému riziku velké neobjektivity a hrozícím nespravedlnostem. Uvidíte, že až krize opadne, žádná nevzdělaná generace se tam konat nebude a ukáže se, že vše jde řešit i jinak než za pomoci silových výkonových nástrojů.

Měli by mít jednotliví ředitelé větší pravomoci v rozhodování o konkrétním řešení? Pokud ano, v čem konkrétně?

Velmi vítám, že v rámci zveřejněných pravidel stát vytýčil základní body a zbytek nechal na ředitelích, kteří mohou podle místních okolností režim dotvořit. Má to tak být, ředitel zodpovídá za chod školy i v běžných dobách, tady se legislativa nemění, tak mu naštěstí tyto kompetence nejsou nyní brány shora. Je to právě ředitel, kdo zná podmínky nejlépe a má největší díl zodpovědnosti. Jejich kompetence vyplývající z ministerského manuálu považuji za dostatečné k operativním reakcím i na nepředvídatelné změny situace.

Je podle vás harmonogram otevírání škol v pořádku, nebo byste na něm něco navrhoval změnit?

Osobně ho považuji za uměřený, odpovídající situaci. Kromě přijímaček, ale k tomu se určitě ještě dostaneme zvlášť. Na návratu do škol nerozumím v rámci ministerských podmínek jenom zákazu chodit s dětmi do exteriéru. Bude krásně, pokud by se studijní skupina odebrala na výuku do lesa, epidemiologický tlak na budovu a sociální zařízení by klesl.

A ještě jedna věc: jak znám provoz škol, úzkým hrdlem bude začátek vyučování a vstup do budovy. Děti spolu jezdí do školy hromadnou dopravou, čekávají společně před budovou na vpuštění. Tam bude riziko přenosu nákazy větší než uvnitř.

Jak Covid podle vás ovlivní maturity a přijímačky – na SŠ i na VŠ? A co by se mělo udělat proto, aby negativní dopad byl co nejmenší?

U maturit si myslím, že to nebude nijak markantní rozdíl. Ale přijímací zkoušky ve stávajícím pojetí jsou jednoznačně špatně! Měli jsme se vrátit před rok 2017, kdy bylo stávající jednotné přijímací řízení zavedeno. Před tím každá škola rozhodovala o podobě přijímaček samostatně. Takto ženeme 70 procent deváťáků, ale i páťáky a sedmáky hlásící se na víceletá gymnázia, ke státním jednotným testům. Ubrali jsme jim jeden termín a zrušili možnost odvolání. Vtip je v tom, že jediný, kdo testy Cermatu reálně potřebuje, jsou gymnázia. Většina ostatních beztak přijme plus/mínus všechny, kteří se jim hlásí. Kdyby dostali možnost o tom rozhodnout ředitelé škol, gymnázia si mohla využít státní testy, na ostatních školách si mohli stres a zvýšené epidemiologické riziko ušetřit. A ještě jednu věc vypíchnu: do škol hrneme zpět jako první deváťáky právě kvůli přípravě na přijímačky. Nějak nám v tom zaniklo, co bude se 30 procenty žáků 9. ročníku, kteří se hlásí na učební obory. S těmi se prostě nepočítá, pro ně skončila výuka již v březnu a začne nejdříve v září. Díky státním přijímačkám by to ale bez pandemie nebylo o moc lepší – uslyšeli by ve škole velmi pravděpodobně: „Sedněte si někam dozadu a hlavně buďte zticha, my tady budeme trénovat na přijímačky…“. A pak se divme, jak to dnes vypadá na učilištích.

Co by podle vás bylo potřeba udělat, aby do budoucna v případě podobné situace vše fungovalo?

Lidé jsou učenliví tvorové, poprvé je vždy vše nové překvapí, ale postupně se naučí na to reagovat a pak se s tím naučí i žít. Nemyslím, že to nyní bude zásadně jiné. Co si z toho má odnést české školství? Především pracovat na všech úrovních na odstraňování nerovností a rozdílné kvalitě. Každé české dítě si zaslouží kvalitní školu.

Domníváte se, že tato situace přinesla i pozitiva? Například možnost využít zkušenosti pro budoucna?

My v EDUin vidíme jako velké pozitivum onen digitální skok českého školství. Nezbývá než si přát, aby se po skončení opatření vše nevrátilo do dřívějších zajetých kolejí a využívání digitálních technologií příliš neopadlo. Jsem ale optimista: pokud si učitel vyzkoušel, že některé věci jde s pomocí aplikace řešit mnohem efektivněji, se všemi najednou apod., bude tyto prvky zařazovat do výuky i nadále, se svobodnou možností metody kombinovat podle potřeb s ohledem na co největší dopad a efektivitu. Naopak očekávám, že se postupně vyrojí směrem ke zřizovatelům od ředitelů škol požadavky na prostředky k dovybavení učeben i kabinetů potřebnou technikou i softwarem. Pandemii nadneseně vděčíme za to, že nás v digitalizaci výuky posunula nadobro do 21. století a školství alespoň trochu srovnalo krok se společností.

Co by zde podle vás mělo zaznít, ačkoli jsem se na to nezeptala?

Rád bych využil příležitosti, že prostřednictvím vašeho časopisu mluvím směrem ke zřizovatelům, a upozornil ještě na jeden velmi bolestný problém. Tím jsou pozastavené programy na obědy zdarma! Jsme vyspělý a bohatý stát, zakládáme si na kvalitě sociálního zabezpečení, a přitom máme 50 tisíc dětí, které neměly v běžné době před pandemií od svých rodin dostatečně zajištěnou stravu, byly hladové a čerpaly podporu ve formě bezplatných obědů v jednom ze dvou podpůrných programů. Oba tyto programy jsou nyní pozastaveny, protože se přerušilo školní stravování. Přitom i od mnoha středostavovských rodin běžně slýcháme, jak se potomci doma najednou prodražují s jejich věčně hladovými krky. Můžeme si být jistí, že děti ze sociálně slabých rodin jsou na tom ještě hůře než v době před pandemií, navíc mnozí rodiče mezitím mohli přijít o zaměstnání.

Snažme se naše školní jídelny rozjet co nejdříve a obnovme tyto podpůrné programy. Pokud je ve vaší obci nemáte, myslete na tyto děti prosím jinak, třeba s využitím charity. Manuál znovuotevření škol výslovně zmiňuje jako jednu z forem školního stravování studené obědové balíčky, ty by jistě byly provozně průchozí v téměř každé situaci a podpůrné programy Obědy zdarma se mohou opět rozeběhnout.