Jan Kršňák: Zkusme se v září ve škole zeptat, jestli by nemohli přestat naše děti lajkovat

Lajk na Facebooku vymysleli za účelem vytvoření závislosti uživatelů této sociální sítě. Když dostanete lajk, máte potvrzení, že váš post má hodnotu, takže jej mělo smysl dělat. Váš mozek začne produkovat dopamin, hormon, který navozuje spokojenost z dobře odvedené práce. Díky tomu získáte motivaci a energii pustit se do toho příště znovu. Chcete další dopamin. Po čase jste za další dopaminovou lázeň ochotni udělat cokoli. Pokud za další post nedostanete očekávaný přísun lajků, tedy dopaminu, budete cítit frustraci a vaše sebevědomí klesne.

Podobně fungují i známky ve škole. Existuje představa, že jsou nutné pro motivaci žáků. Ale možná je to spíš naopak. Možná dítě kvůli známkám přestává mít chuť učit se něco, za co známku nedostane, což před tím, než nastoupilo do školy, běžně dělalo. Vždyť se naučilo chodit, mluvit, jíst příborem…

Jak píše Gabor Maté v knize V říši hladových duchů:

„Když je mozek zaplavován uměle vysokou hladinou dopaminu vytvářenou působením látek z vnějšku, vlastní mechanismy mozku pro jeho vylučování ‚zleniví‘. Přestanou správně fungovat a místo toho začnou spoléhat na tyto umělé vzpruhy.“

Udělám si selfie a vidím, že jsem krásná. Ale dostala jsem jenom třicet lajků, takže krásná nejsem. Byla bych, kdyby jich bylo sto nebo tisíc. Lajky určují, jaká jsem. Stejně jako známky.

Usilováním o známky nám „leniví“ naše vlastní mozkové buňky. Vycvičili jsme je, že úsilí má smysl, jen je-li mu zvnějšku přiznána hodnota, pokud je „olajkováno“ paní učitelkou. Nezáleží na tom, jestli se nám chce něco dělat, jestli nám to dává smysl a cítíme se při tom dobře. Důležité je to, co je na známky. A jestli dostaneme jedničku. Horší známka má motivovat ke snaze o známku lepší. Ale z hlediska lpění na vnějším hodnocení je stejně škodlivá jednička jako pětka.

Známkování způsobuje závislost. Mozek, který v dětství uvěří na důležitost školního hodnocení, začne mít narušenou přirozenou produkci dopaminu a stává se náchylnějším k jeho „těžení“ z kyberprostoru (anebo z nakupování, přejídání, workoholismu…). Ztrácíme schopnost těšit se a cítit se spokojeně na bázi vlastního rozhodnutí. To proto, že dopamin neslouží jen jako odměna. Je důležitý také v mozkových centrech, kde se odehrává sebekontrola a sebehodnota.

Kdyby se ve školách neznámkovalo, dětský mozek by na vnější zdroje impulzů k produkci životodárných hormonů nenajel. Děti by přirozeně procházely objevováním světa a společnosti a jejich dospívající mozek by nezapomínal, jak tělu zajistit motivaci a energii k dalšímu učení. Sám by si dával uspokojující odměny a zpětnou vazbu. Člověk může vědět, že myslí správně, i bez vnějšího potvrzení.

Zkusme se v září ve škole zeptat, jestli by nemohli přestat naše děti lajkovat. Některé školy už to dělají, jinde tomu brání učitelé, ale ještě častěji rodiče, navyklí na představu, že známkování je nutné. Není. A připravuje půdu pro pozdější závislost na lajcích a srdíčkách.

Jan Kršňák se zabývá inovativním školstvím, intuitivní pedagogikou a tématem digitalizace společnosti (digideti.cz). Vede zklidňující besedy a semináře pro rodiče a učitele. Je spoluautorem knih Jak se učí živě? (2018) a Kdyby lidi byli stromy (2020).