Jana Nováčková: Cesta k lepší škole nevede přes omezování různosti

Přinášíme rozhovor s Janou Nováčkovou, členkou a lektorkou Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání, nestorkou české psychologie a poradenství v oblasti dalšího vzdělávání učitelů. Činíme tak u příležitosti jejího včerejšího uvedení do Auly slávy v rámci 2. ročníku cen Eduína za inovace ve vzdělání.

„Na školách, které se už posunuly, učitelé spíš hledali pomoc pro žáka, chtěli dítěti porozumět. Na tradičních školách převažovaly spíš žádosti o radu, jak dítě „zmáknout“, ne jak mu porozumět, učitelé vlastně hledali pomoc pro sebe, aby jim dítě už nedělalo problémy,“ říká o svých dlouholetých zkušenostech psycholožka Jana Nováčková. Vzájemně respektující vztah je tím, co ze své zkušenosti vidí jako základ školního vzdělávání. Budoucnost školy vidí v utváření společenství dětí a dospělých, kde se realizuje demokratické soužití a současně individuální rozvoj vrozených dispozic, talentů. Vzhledem k přáním rodičů a vedení českého školství to ale vidí spíše skepticky…

V českém vzdělávání jste pojem. A nejen v něm. Když jsem ve vyhledávači hledal váš kurz Respektovat a být respektován, nedopsal jsem ani první slovo a byl mi automaticky nabídnut. Vnímáte nějak respekt, který jste si mezi lidmi ve vzdělávání získala?

Především bych chtěla říct, že Respektovat a být respektován není jen můj kurz – kurz i stejnojmennou knihu jsme psali společně s dr. Nevolovou a manželi Kopřivovými. Vůbec velmi intenzivně vnímám, že nejsem nějaký osamělý hráč, ale že jsem měla vždy štěstí na spolupráci s lidmi, kde byla vzájemná inspirace a ovlivňování. Ráda bych vzpomněla dr. Miluši Havlínovou, zakladatelku NEMES (Nezávislé mezioborové skupiny pro transformaci vzdělávání) a spolu s ní řadu dalších, s nimiž jsme napsali projekt Svoboda ve vzdělávání a česká škola a od nichž jsem se mnohé naučila. Mimochodem, ten projekt je stále velmi aktuální. A k té otázce, zda vnímám respekt – ano, u lidí stejně naladěných. Ovšem setkala jsem se samozřejmě i s opačným postojem. Většinou to byli lidé, kteří byli ztotožněni s mocenským modelem vztahů mezi lidmi, kteří se báli svobody nebo kteří nerozuměli podstatě respektujícího postoje k dětem a zaměňovali ho za anarchii.

Vaše celoživotní práce je zaměřena na mezilidské vztahy, také na vztahy ve škole. Jakou roli jim přisuzujete? A je jim obecně přisuzována váha, která jim náleží? Z mého subjektivního pohledu se zdá, že ne…

Pamatuji se na asi čtyřhodinovou velmi intenzivní diskusi v našem lektorském týmu někdy v devadesátých letech. Položili jsme si otázku, co by bylo tím základem, na co by se daly zredukovat všechny další nároky na změnu ve školství. A byl to právě respektující vztah, který nám z toho vyšel – mezi dětmi navzájem, mezi dospělými mezi sebou a samozřejmě mezi dospělými a dětmi. Ten určuje u učitele volbu nástrojů –  výukových metod i metod práce se skupinou i jednotlivci. Mocensky zaměřený učitel nepřipustí skutečnou kooperativní výuku, nepřipustí rozvoj sebehodnocení, nepřipustí spoluúčast dětí na tom, co se děje ve třídě.  A souhlasím s Vámi, že je to stále podstatný problém. Debata se vede o testech, zkouškách… ale o tom, co učí škola děti tím, jaká je tam atmosféra, vztahy, jak se dospělí chovají k dětem, tomu se věnuje stále málo pozornosti.

Vaším kurzem prošly tisíce učitelů. Jací jsou? Co je trápí, s čím bojují, v čem selhávají a v čem je oceňujete?

Zobecňování a hodnocení jsou vždy ošemetné. Můžu se jen podělit o zkušenosti z těch kurzů. Pokud škola už prošla podstatnější změnou, pak jsme měli pocit, že učitelé přijímali informace i nabízené dovednosti, že to padalo na úrodnou půdu a také při dalších setkáních referovali o úspěšných aplikacích. Častější byla ovšem situace, kdy škola stále setrvávala v tradičním autoritativní stylu – jak vedení vůči učitelům, tak učitelů vůči žákům. Vedení školy objednalo kurz bez konzultace s učiteli (a samo se často neúčastnilo), účast byla „dobrovolně povinná“. Tato vnější motivace způsobovala, že učitelé ani moc nepouštěli informace k sobě, bývali v pasivní rezistenci, někdy šli i do verbální agrese. Při dalších setkáních dokazovali především, že to s respektujícím vztahem s dětmi prostě nejde. Zajímavý byl rozdíl v otázkách, se kterými přicházeli za lektory o přestávkách. Na školách, které se už posunuly,  učitelé spíš hledali pomoc pro žáka, chtěli dítěti porozumět. Na tradičních školách převažovaly spíš žádosti o radu,  jak dítě „zmáknout“, ne jak mu porozumět, učitelé vlastně hledali pomoc pro sebe, aby jim dítě už nedělalo problémy.

Co učitele trápí?  Registrovala jsem to, o čem se mluví i veřejně – že učitelé mají víc problémů s kázní dětí. Děti už neberou jen formální autoritu, když chybí ta přirozená, je to problém. Děti se ozývají, když si myslí, že je něco nedobře, často nekultivovaně, hrubě. Když dospělí reagují jen na tu formu, a pomíjejí diskusi o podstatě, vede to pak zbytečně k boji o moc. Rovněž menší smysluplnost učiva učitelům práci neulehčuje.

Za selhání v učitelské profesi považuji ponižování dětí, které má mnoho podob – zahanbování před třídou, výsměch, srovnávání s úspěšnějšími, stále hodně používaná (a ku podivu obhajovaná) ironie. Opět to souvisí s mocenským vztahem, učitelé s respektem se toho nedopouštějí. Selháním je i neřešení šikany.

Velmi oceňuji, když učitel umí pracovat se vztahy ve třídě a dává dětem prostor, aby mohly zažít, co znamená mít vliv a odpovědnost. Za ta léta jsem vyslechla někdy až hororové příběhy o tom, jak učitel může ublížit, na druhé straně jsem měla možnost setkat se s řadou opravdu dobrých učitelů i ředitelů, s některými přerostl vztah do přátelství.

Podle výzkumů ekonoma vzdělávání Hanusheka je učitel klíčovým elementem vzdělávání, s ním vše stojí a padá. Co je třeba, z Vašeho hlediska, k tomu vychovat dobré učitele? A co by se mělo v ČR v této souvislosti změnit?

Upřímně řečeno, neznám současný stav na pedagogických fakultách. Nevím, jaký je obsah přípravy učitelů, zda tam došlo k nějakým podstatným změnám ve smyslu posílení znalostí vývojové psychologie, sociální psychologie, psychologie učení, které by vedly k tomu, aby učitelé dětem víc rozuměli. Doktorka Polechová mi kdysi citovala jednu velice výstižnou větu: když jedna učitelka řekla,  že je učitelkou matematiky, někdo jí odpověděl: Ne, vy nejste učitelka matematiky, vy jste učitelka dětí, která učí matematiku.

Samozřejmě rozumně zní rozšíření praxe v průběhu studia, ale samo o sobě bez dobré reflexe to bude mít jen omezený přínos (dobrá je v tomto práce Korthagena).

Jistě je důležité, aby bylo také z čeho vybírat, aby výrazně autoritativní ladění osobnosti bylo kontraindikací k přijetí na studium. Na našich kurzech jsme se setkali (a nebyly to úplné výjimky) s mladými učitelkami, které na vedení dětí k poslušnosti a jejich ovládání „cukrem a bičem“ neviděly vůbec nic špatného.

Velmi důležitá je pak i péče o nově nastupující absolventy. Tam by se dalo ledaco podchytit. V současné době se začíná zkoušet mentoring začínajících učitelů staršími kolegy. Souvisí to ale s kvalitou vedení školy. Tam je také co měnit. Léta je známé přetížení ředitelů administrativou, což jim ubírá čas, aby se věnovali tomu podstatnému – pedagogickým otázkám své školy.

Objevují se hlasy, že škola selhává v adaptaci na stále rychlejší změny, které se ve společnosti odehrávají, zejména vlivem technologií a jejich dopadu do sociálních sfér. Je přeci jen pravda, že rozdíly mezi životem jednotlivých generací jsou nyní asi největší, jaké dosud historie zažila. Souhlasíte s tezí, že to škola nezvládá? Dokáže si škola, jako instituce, udržet respekt?

Ano, souhlasím, že tradiční pojetí školy nezvládá vyrovnávat se se změnami. V poslední době mne čím dál víc fascinuje model Sudbury Valley School. Cením si práce lidí kolem stránky www.svobodauceni.cz , kteří tento pohled na vzdělávání zprostředkovávají. Myslím, že by to mohl být model vzdělávání budoucnosti. Společenství dětí a dospělých, budova, kde jsou prostory a nástroje k učení, kde se realizuje demokratické soužití a současně individuální rozvoj vrozených dispozic, talentů. O setrvání dospělých ve škole na další školní rok hlasují děti. Pokud se shodneme, že i toto je nadále „škola“, pak to se školou nemusí dopadnout špatně. Ale je to pojetí směřující úplně jiným směrem než je myšlení většiny rodičů, kteří jsou  posedlí srovnáváním svých dětí s těmi druhými, o myšlení těch, kteří jsou u kormidla školství ani nemluvě.

Soudím, že respekt školy je závislý zejména na tom, zda jej požívají učitelé. Žel, učitelství není profese, která by mladými lidmi byla považována za respektovanou. Hlasují nohama, když raději volí jiné fakulty než pedagogické. Je to vlastně za stávající situace řešitelné?

V žebříčcích prestiže jednotlivých povolání se učitel ZŠ umisťuje stabilně na 4 – 5 místě. Lidé si dobrých učitelů stále váží. Myslím, že pokud mladí netíhnou právě k tomuto povolání, jsou ve hře jiné faktory. A nemám na mysli obligátně uváděné finance. Mám pocit, že v současnosti je běžná česká škola stále hodně autoritativní prostředí, které kreativní svobodomyslné nátury moc nepřitahuje. Pokud i do takové konzervativní školy nastoupí,  chvíli se snaží najít si pro sebe niku, pokud jim není dopřána, spíš než přizpůsobení volí odchod.

Dovedu si také představit, že mladí lidé můžou mít i obavy, zda zvládnou dnešní děti, o potížích s kázní se mluví dost. Často jsem slyšela volání učitelů po větším rejstříků trestů. Měli pocit, že to je to, co jim chybí, aby měli větší respekt. Jenže cesta represí není nekonečná, někde je hranice a pak tam člověk stojí s prázdnýma rukama, jenže s poškozenými vztahy.

A jestli je to řešitelné? Ve světě jsou pozitivní příklady změn vzdělávacích systémů. Tak snad se to podaří někdy v budoucnosti i nám. Z kurzů pro rodiče vím, že poptávka po školách s respektujícím přístupem roste. Zatím to rodiče řeší zakládáním vlastních škol, domácím vzděláváním, komunitními školami… To však není systémové řešení. Ale zřejmě bude tento tlak sílit.

Rádi bychom zprostředkovali Váš osobní vzkaz českému vzdělávání. Co byste chtěla vzkázat lidem, kteří mají vliv na jeho budoucnost?

Sdílím přesvědčení mnoha dalších kolegů, že cesta ke kvalitní škole, kde by se děti i učitelé cítili dobře a kde by každé dítě zažívalo úspěch a rozvíjelo své individuální dispozice a současně se učilo kvalitnímu soužití s druhými, nevede přes omezování diverzity, sjednocování, testování, kontrolování, což je bohužel současný trend.

Znám tady řadu odborníků, kterým stojí za to naslouchat. Je tady léta Stálá konference asociací ve vzdělávání (SKAV), která sdružuje z mého pohledu elitu lidí zajímajících se o školství (a taky pro něho dělajících nesmírně užitečnou činnost). Vydala řadu prohlášení, připomínek, studií. Jsou tady další podstatné dokumenty devadesátými lety počínaje (oficiální i ty „zezdola“), doporučení ze zahraničí (zprávy OECD) nebo třeba studie McKinsey. Moc bych si přála, aby se to konečně začalo brát v úvahu.

—

Doporučujeme vystoupení Jany Nováčkové na TEDxPrague o učení a o tom, co nám v něm brání. A o tom, že je to paradoxně často právě škola…