Jana Segi Lukavská: Proč by mladým vědcům a vědkyním pomohly školky pro dvouleté děti

Věc se má tak, že chcete-li se stát vědcem či nedejbože vědkyní, žádný vhodný čas na to mít dítě neexistuje. Rodiče, kteří zastávají větší podíl péče o děti, tedy většinou matky, proto z vědy často odcházejí. Pokud se přece jen rozhodnou setrvat, potýkají se – a je jedno, v jaké fázi kariérního vývoje se právě nacházejí – s těžko překonatelnými překážkami. Dlouhodobý výpadek z práce způsobuje trvalý hendikep v podobě ztráty kontaktů a publikačního útlumu.

Varianta “přestárlá matka”

S mnoha spřátelenými akademiky a akademičkami jsme se shodli, že z kariérního hlediska je nejvýhodnější dítě na svět přivést nejdříve jako docent(ka). Máte už vytvořenou akademickou síť, v jejímž rámci jste si vytvořili dobrou pozici, disponujete slušným seznamem publikací, strávili jste určitý čas na zahraničních stážích. Máte dokonce našetřeno trochu peněz, i když platy v některých vědních odvětvích nejsou žádná bomba. Každopádně pro vás ale bude o něco snazší vystoupit z akademického kolotoče, aniž byste riskovali, že bude vaše práce rychle zapomenuta a vy a vaše rodina budete obracet každou korunu. Díky úsporám a pověsti pro vás bude snazší i zajistit péči o potomka, když se budete vracet do práce. Tajemník ústavu se na vás nebude mračit, až mu podáte dítě s prosbou, aby na něj chvíli dohlédl, zatímco si zaběhnete na schůzi ústavu a do knihovny, a jeho otázka „nepokadí se, že ne?“ zůstane nevyřčena. Až se dítě vzbudí v nosítku během probíhajícího kolokvia a začne křičet, že má hlad, možná dokonce vaši kolegové potlačí pobouřený výraz, až mu dáte do úst prso či lahev. Budete si také pravděpodobně moci dovolit chůvu či dětskou skupinu a budete část svojí práce snadněji delegovat, například mezi své doktorandy.

Tato varianta však minimálně pro ženy není zrovna ideální; pokud nejste zázračnou talentkou, která odmaturovala v šestnácti a habilitovala se před třicítkou, bude okolí na vaše rozhodnutí početí dítěte odložit na později pohlížet s velkým podezřením. Diagnóza přestárlé matky pak straší těhotnou ženu při každém vyšetření a snaha počkat s dítětem do doby, kdy to bude „společensky zodpovědné“ (kdy na vás nebude okolí pohlížet jako na vyžírku státu) bude vyhodnocena jako nezodpovědná ze zdravotního hlediska.

Varianta “rodičem bez jistot”

Matky a otce malých dětí proto najdeme častěji mezi (post)doktorandy. Jako by nevěděli, že právě v době, kdy jsou nejplodnější, mají především plodně publikovat – nebo dle okřídleného úsloví „publish or perish“ zmizet. Pozice (post)doktorandů je pak komplikovaná zejména co do životních jistot – pokud jim doběhne grant a nezískají nový, mohou se ocitnout bez prostředků (nepočítáme-li doktorandské stipendium, jež nedosahuje ani výše minimální mzdy); pracovní smlouvy nevázané na krátkodobé granty jsou vlastně luxusem. Posuzování grantových žádostí, které si mladí vědci pravidelně podávají, samozřejmě vyžaduje nějaký čas, a tak se také může stát, že grant získají, ale zjistí to měsíc před plánovaným termínem porodu. Dnes už naštěstí u větších grantů existuje možnost svůj projekt odložit, nebo předat spoluřešiteli. I tak je ale situace mnohdy nepříjemná, pokud je projekt naplánován s ohledem na úzké odborné zaměření vědce (a spoluřešitelé orientovaní na jiné oblasti v něm budou trochu plavat), nebo pokud se počítá s tím, že budete řešit nějaký problém výsostně aktuální. Z okolí tak znám i následující scénář: mladí vědci těšící se na svůj první vlastní grant potomstvo zodpovědně odkládají, ale za tři čtvrtě roku přijde se zveřejněním výsledků grantové soutěže zklamání: zase to dostal někdo jiný. Tak to tedy za zvýšení těhotenských a porodních rizik nestálo. (Vzpomínám si například na svého kamaráda, který o vlastní grant žádal neúspěšně šestkrát za sebou, a půl roku předtím, než se stal otcem, se najednou ocitl ve třech grantových projektech zároveň s úvazkem 1,75. „Tak to moc gratuluju!“ přála jsem mu neironicky. „Nojo, ale já jsem chtěl jít na rodičák,“ posteskl si.).

V bakalářském a magisterském studiu jsou pak studující málokdy v takové ekonomické situaci, aby si mohli péči o dítě finančně dovolit. Většinou si ještě nemají z čeho platit odvody, nemohou tedy počítat s mateřskou dovolenou a ani s úsporami pregraduálních studentů to nebývá slavné.

A kde jsou ty vědkyně? Lidi, co se mohlo stát?

V České republice pak péče o nejmenší děti připadá téměř výhradně na ženy. V praxi tedy můžeme pozorovat, že žen, které jsou ještě na magisterském stupni zastoupeny častěji než muži, v doktorském studiu ubývá (tvoří 44 % studujících), docentky pak tvoří pouze 26 % úspěšně habilitovaných a mezi profesory žen najdeme pouze 15 %. Ženy mezi výzkumníky úhrnem tvoří pouze 28% podíl.[1] Velkou roli zde hraje právě tristní situace žen, které se snaží sladit profesní a rodinný život.

Zastánci modelu dlouhých rodičovských často argumentují tvrzením, že ženu přece neubyde, když na kariéru „pár let počká“. Pomineme-li skutečnost, že řada rodičů musí pracovat, protože je to pro ně existenční nutnost, a ne nějaká manýra, věda nepočká. A i kdyby počkala, často to jsou také rodiče, kdo čekat nechtějí. Mluvíme-li o mladých aspirujících vědcích a vědkyních, mluvíme většinou o lidech, kteří svoji práci berou jako poslání a vykonávají ho s nadšením i mimo pracovní dobu. Než se stanou rodiči, jsou zvyklí v práci trávit většinu volného času. To si samozřejmě rodiče malých dětí nemohou – a většinou ani nechtějí – dovolit. Jim by často stačilo i to, kdyby se mohli po dobu rodičovské do práce vracet postupně a pracovat s malým dítětem třeba dva nebo tři dny v týdnu. S místem ve školce pro své dítě ale počítat nemohou a soukromé zařízení si často nemohou dovolit.

Rodiče na FF UK

Když jsem zakládala skupinu Rodiče na FF UK (Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze), přála jsem si zaprvé, aby rodiče z fakulty začali tvořit živou komunitu, kde si budou vzájemně pomáhat a sdílet svoje zkušenosti – problémy i příklady dobré praxe. Zadruhé jsem doufala, že se nám povede díky spojení vytvořit silnější tlak na strukturní změny, protože svépomoc v žádném případě není samospásná, obzvláště u tak specificky neflexibilní skupiny lidí, jako jsou rodiče (vždy je třeba počítat s tím, že někomu onemocní či zaspí to či ono dítě apod.).

Na akcích Rodičů na FF UK jsem se setkala s mnoha příběhy. Příběhy otců, kteří cítí, že jejich podíl na přímé péči o dítě má být padesátiprocentní, ale reálně je z různých důvodů daleko nižší. Otců, kteří i kvůli svému (byť menšinovému) podílu na péči získávají na rozdíl od svých žen na jednu stranu obdivné a podpůrné reakce („Vy moderní otcové jste stejně skvělí, kolik toho s tím dítětem zvládnete.“), na stranu druhou ale čelí také kritice: jsou méně mobilní; když v noci konejší dítě, nereagují v emailu a sdílených dokumentech v řádu minut, někdy ani hodin; chtějí si dokonce zkrátit úvazek, protože se svými dětmi chtějí trávit víc času – a správný akademik přece pracuje aspoň dvacet hodin denně, ne šest.

A pak jsem se setkala s násobně větším množstvím příběhů matek. Matek samoživitelek, kterým už tři roky chybí k ukončení studia a zisku titulu jediná zkouška, ale nemohou ji splnit, protože si nenajdou čas na práci ani pár hodin týdně. Matek, které hovoří pěti jazyky, ale začaly během studia pracovat jako dealerky kosmetických produktů a výživových doplňků, protože to byla jediná práce, která je uživila a mohly ji dělat v přítomnosti dítěte. Matek, které uvažují o tom, kam akademicky přesídlit, protože „tady to [čti: sladit pracovní a rodinný život] nejde“. Těch, které čerpaly během svého doktorského studia od státu peníze, ale nakonec se stejně (a vlastně rády) stanou překvalifikovanou administrativní pracovnicí nebo učitelkou na střední škole, protože pevná pracovní doba a jistota dovolené převáží nad potřebou živit se tím, co jde člověku nejlíp.

Koho tedy vlastně chceme mít ve vědě? Když jsem se účastnila první pracovní schůzky o možnostech předškolní péče o děti na fakultě, zaznělo od jednoho akademika, že nějaké zařízení péče o děti potřebujeme, „aby vědu nedělali jen single workholici, muži s oddanými manželkami, které pečují o domácnost, a důchodci, ale abychom tu měli nějakou zdravou komunitu“. Instituce samy začínají zjišťovat, že potřebují rodičům při návratu do práce či ke studiu pomoci, ale nevyjasněné otázky politiky státu jim situaci příliš neusnadňují. Můžeme počítat s garancí míst ve školkách pro dvouleté děti? Lze se dlouhodoběji spoléhat na evropské dotace pro dětské skupiny a mikrojesle? Jak zajistit udržitelnost takových projektů, když zrovna nedávno pražští přírodovědci museli svoji školku zavřít? (aktualizace: Přírodovědecká mateřská školka Rybička je stále v provozu)

Pojďme mluvit spolu, ne o sobě

Je třeba o předškolní péči začít hovořit věcně. Je třeba mluvit o podfinancování předškolního vzdělávání a apelovat na politiky, aby do dětí investovali. Je třeba školky chystat na příchod mladších dětí, pedagogy dovzdělávat (protože po tom sami volají), zajišťovat vhodné zázemí pro dvouleté děti. Pokud se někteří pedagogové shodují na tom, že se nedokážou v rámci své instituce o dvouleťáky postarat, je třeba s nimi diskutovat o tom, co jim pomůže, aby to zvládli. Při argumentaci je pak namístě hovořit o možnostech obcí, specifických potřebách mladších dětí, kapacitách stávajících zařízení či (ne)dostatku personálu. Není ovšem namístě argumentovat fiktivními či zavádějícím způsobem interpretovanými studiemi, které nás karatelsky poučují o jediném možném a nejvyšším dobru jakéhosi univerzálního dítěte.

Namístě není ani argumentace založená na fabulování o rodičích, kteří se těší, až „odloží“ své dítě co nejdřív do školky, aby si mohli (za své astronomické rodičovské příspěvky?) užívat. Je třeba důvěřovat rodičům, že své dítě znají a snaží se jednat v jeho nejlepším zájmu. Že přání a potřeby svého dítěte respektují. Lepší než lamentovat nad hroznými rodiči, kteří dítěti zadělávají tím, že ho ve školce „odkládají“, na psychické problémy (což je beztak tvrzení nepodložené), je pak pomoci rodičům při adaptaci dítěte ve školce tak, že mu předem poradí, co a jak. Rodiče, pedagogové, politici: spojme se, mluvme spolu a buďme konstruktivní.

Akademici a akademičky, které mám kolem sebe, netouží po tom, aby se dítěte „zbavili“, vyrvali ho ze své náruče. Dobře ale vědí, že se nepočítá jen absolutní čas, který se svými dětmi tráví, ale také čas, který s nimi stráví „kvalitně“. Mně osobně se daří daleko lépe takový čas se svými dětmi prožít, když se můžu věnovat opravdu jen jim; ne překladům, ne studiím, ne emailům. Což předpokládá, že se redakcí překladů, psaním studií a odpovídáním na emaily mohu zabývat, zatímco je o moje děti plnohodnotně postaráno.

Rodiče rovněž vědí, že dítě jejich náruč miluje, ale také miluje, když se z ní může na chvíli vzdálit, aby poznávalo svět, který za náručí začíná. Čas, který dítě tráví se svým otcem, prarodiči, rodinnými přáteli či vrstevnickou skupinou a školenými pedagogy, není časem ztraceným ani škodlivým.

Právě proto jsem se zapojila do otevřeného dopisu. Protože věřím, že dvouleté děti ve školce svoje místo mají – když jim ho uděláme. A protože důvěřuju všem těm rodičům, kteří si u mě stýskali, jak by byla garance míst ve školce potřebná, že dokážou o svých dětech rozhodovat.

—

[1] http://genderaveda.cz/zeny-ve-vede/

Jana Segi Lukavská postgraduálně studuje dějiny české literatury a teorii literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se přitom na literaturu pro děti a mládež, její vnímatele a šířeji také “dětská studia”. V minulosti mj. učila v jazykové škole a na gymnáziu. Založila skupinu Rodiče na FF UK, která si klade za cíl propojit rodiče na fakultě a udělat vše pro to, aby mohli (pokud o to mají zájem) studium či vědeckou práci sladit se svým rodinným životem.