Jaroslav Pinkas: Kritické myšlení – nové zlo konzervativců?

Je léto a navzdory špatným zprávám ze světa máme chuť odložit naše spory a věnovat se sluníčku, jízdě na kole, grilování a dalším prázdninovým kratochvílím. Jeden by předpokládal, že ideologická válka utichne alespoň uprostřed těchto prostých letních radostí, které Češi sdílí napříč politickým spektrem. Ne pro Václava Klause mladšího. Ve své poslední glose bojuje proti povýšeným mladým lidem s jalovým vysokoškolským vzděláním, kteří jsou podle něj agresivní, povýšení, nihilističtí a to v důsledku „ideologického působení školy“(Facebook, moderní školství, svazáci a léto ). Nechme teď stranou Klausovy obvyklé argumentační fauly (co je to „jalové vzdělání“) i pomýlenou logiku (jak souvisí údajná povýšenost „jalové mládeže“ se školou krom toho, že si to autor myslí). Věnujme se pouze Klausovu argumentu, že kořenem zla je „kritické myšlení“, kde jde „v první řadě o nekonvenčnost a zdánlivou nekonformitu“.

Kritické myšlení je v Klausově podání redukováno pouze na neomezenou kreativitu žáka nespoutanou žádnými fakty. Je to samozřejmě nesmysl, nic takového nikdo neprosazuje, nechce se mi věřit, že by to Václav Klaus nevěděl. Pozitivních příkladů, které měl jako bývalý pedagog možnost zaregistrovat je celá řada. V českém prostředí například existuje úctyhodný a dnes již tradiční program „Čtením a psaním ke kritickému myšlení“ (Čtením a psaním ke kritickému myšlení), který již léta nabízí učitelům i žákům způsob, jak zvýšit čtenářskou gramotnost. Kritické myšlení je zde nástrojem pro zvyšování schopností žáků porozumět textu a orientovat se tak ve světě kolem sebe. A to je pouze jeden z mnoha příkladů, kde je tento princip využíván. Ve skutečnosti totiž neexistuje žádná jednoduchá definice „kritického myšlení“, které by se nechalo redukovat na nějakou „základní mantru“. Spíše jde o to rozvíjet schopnosti dětí uvažovat a zapojovat „fakta“ do nějakých smysluplných souvislostí. Opozice „znalosti“ versus „názory“, kterou Klaus konstruuje je zcela falešná (není tedy pravda, jak tvrdí, že je podružné, zda názor vznikl na základě znalostí či nikoli), neboť předpokladem kritického myšlení je právě znalost faktů, které pak žák může třídit, hierarchizovat, syntetizovat, zkrátka uvažovat o nich.

Obviní snad Klaus z ideologické předpojatosti celou současnou pedagogiku a didaktiku? Je snad Geoffrey Petty, jeden z nejcitovanějších teoretiků i praktiků současné pedagogiky ve službách Evropské unie? Byl Benjamin Bloom, tvůrce taxonomie vzdělávacích cílů, která je přijímána v celém světě a která cílí na to, co je podle Klause zlo ve školství, marxista, který se snažil ideologicky ovládnout mládež? Je současný svět, který nás obklopuje jen jedno velké neomarxisticko-byrokratické spiknutí proti lidem se zdravým rozumem? V Klausově představě evidentně ano. Většinou jsou mi Klausovy názory lhostejné, ale jeho křížové tažení proti moderní pedagogice a didaktice mi přijde nebezpečné. Osloví každého, kdo se bojí toho, že by žáci mohli mít vlastní názor a dokonce „konfrontovat autority“. Zděšení konzervativců z moderního světa je věc stará, ale vlna agresivity, pokrytectví a lží, kterou pan Klaus mladší v souvislosti s českým školstvím rozpoutal (a nejedná se jen o tento příklad) je přece jenom nevídaná.

Text byl původně publikován na blogu autora na webu Týdeníku Respekt (ZDE).