Jde v politice vůbec o politiku? aneb Učíme se rozpoznat psychopata (a nevolit ho)?

Začnu odpovědí na druhou otázku. Dle mých „zdrojů“ neučíme. Zeptal jsem se v roce 2020 jistě dvou desítek ‒ dá se říci ‒ „špičkových kantorů“, finalistů Global Teacher Prize, na toto: „Učili jste se za své docházky do školy rozpoznat psychopata? Učí se to nyní ve škole, kde působíte?“ Odpovědi se daly odhadnout. Ano ‒ zněly „ne“.

Nepřekvapivé. Neodpustím si (viz i jiné blogy) obvyklou (a jistě trochu hyperbolickou) poznámku na adresu našeho kurikula: Kam oko pohlédne, tam láčkovec nebo husita. O těch je třeba se učit! Psychopati? To patří na medicínu, to by mohlo být pro společnost nebezpečné, zhoršilo by to vztahy mezi dětmi a tak dále a tak dále … (parafrázuju názory, které jsem slyšel v debatách ve vztahu k možné výuce praktické psychologie či psychosociální výchovy třeba už od základky ‒ pozor, nejsou to názory té výše zmíněné skupiny!).

Potíž je ale v tom, že náš život nežijeme pod vlivem láčkovců, nýbrž nepříjemně často pod vlivem psychopatů. Některé jejich typy totiž extrémně zajímá moc a tak se k ní derou, chtějí stát a stojí v čele států, a někteří občané je za to mají rádi a volí je … Problém je, že ani těm prvním, ale zhusta ani těm druhým nejde o politiku, byť to tak třeba i vypadá. Jde o ego … o to jejich. Z různých důvodů (viz např. blog Emoce a volby a „psycho-vzdělání“(?)[1]. Je to vidět a slyšet i v různých analýzách příslušných expertů. Vážím si kolegů politologů, ale nesčíslněkrát jsem si při rozborech „politických tahů“ různých borců počínaje Trumpem a konče … nu, v téhle pohnuté době války na Ukrajině nebudu ještě navrch vířit emoce tím, že pojmenuju ty zdejší psychopaty v politice a jejím okolí … Takže znovu: Nesčíslněkrát jsem si při rozborech „politických tahů“ různých vládců říkal: „Copak analytici nevidí, že tady je to primárně o osobnostním problému politika, jehož analyzují? A že to, čemu se tady říká „politika“ nese jasné rysy (kupř.) překompenzovávání nějakého osobnostního deficitu?“ (který, jak se dá dohledat v otevřených zdrojích, „spískala“ dotyčné/mu třeba autoritativní matinka …). Dobředobře – důsledkem nakonec zřejmě je nějaká politika …

Ale jednomu jménu se nevyhnu, když už tu je válka (vlastně nejen na Ukrajině). V současné době máme před očima ukázkový exemplář psycho-poruchy v podobě figury zvané V. V. Putin. V jeho případě se u nás celkem rychle prolomilo tzv. Goldwaterovo pravidlo (o duši politika se nemá psát, pokud nemáme v ruce papír s výsledky vyšetření). A tak slyšíme nebo čteme, že P. je šílenec, že je psychicky nemocný, že má psychidkou poruchu atd. atd. Nejsem diagnostik. A mám k dispozici jen „remote diagnostics“, tedy onen diskutovaný nástroj identifikace určitých příznaků, který Hnízdil a Tříska (viz níže) nazývají „diagnostikou na dálku“. Jsem ale vycvičen v pozorování chování (řekněme v jakési „behaviorální“ nebo „socio-“ sémiotice). Pojďme na to tedy takhle:

Představte si třeba, že tahle válka je drama, což tedy zatraceně je, ale představte si, že to je drama na jevišti či ve filmu, což nepochybně brzy bude taky. Nicméně, tvařme se, že to není skutečnost, ale právě divadlo nebo film!!! To není žádné shazování situace. To je prosté uplatnění regulérního metodologického/výzkumného nástroje zvaného (např.) „metafora divadla“ (instrument poznávání sociální skutečnosti). A vezměte si Putina jako postavu ‒ kdyby ho někdo takhle napsal, někdo takhle z-režíroval a někdo takhle zahrál, a kdybychom viděli všechny ty důsledky, které jeho jednání má. Co byste si o té postavě mysleli? Jaký charakter, byste jí přisoudili? Jaké její osobní téma byste četli? I bez znalosti indikátorů psychopatie ‒ se vsadím ‒ by řada z vás mluvila o bláznovi, porouchané osobnosti, zlém člověku a někdo by jistě vylovil i toho psychopata … který žene mladé kluky vlastního národa na smrt a zabíjí děti jiného národa …

Minulé dny jsem o tom mluvil s různými skupinami studentů na DAMU a FFUK. I tady se jevilo, že ‒ pokud právě nestudují psychopatologii ‒ disociální poruchy osobnosti nejsou to, co si přinesli jako praktickou znalost jsoucí pevnou součástí vzdělání z nižších stupňů, jak i sami přiznávali. Tím je ale nekritizuju, prostě to nebylo „v osnovách“. A oni v těch našich setkáních byli fantastičtí – některé okamžiky byly dost emotivní, jiné plné organizace pomoci apod. Zařadil jsem tedy operativně do hodin základní informaci o tom, jak se pozná psychopat (terminologie může být složitější, ale nechme to takto) a dokládal jsem to i fotkami politiků nebo příklady jejich chování, které ostatně dodávali i sami studenti.

… že slyším námitku, že škola má být apolitická? Mám dojem, že taková ani být nemůže. A navíc, je otázka, nakolik tu jde skutečně o politiku a nakolik primárně o psychologii(?). Myslím, že již mnohem mladší žáci a studenti, než ti na „vejšce“, by se měli seznámit se základními indikátory psychopatie. Nejde o to, udělat z nich „diagnostiky“, to by nešlo a nemělo by to smysl. Jde o to, aby nebyli bezbranní v porozumění tomu, co dělají ‒ v tomto případě vysoce postavení ‒ lidé v jejich blízkosti, aby byli schopni alespoň základní orientace v nebezpečnosti jejich chování. A časem aby je pak prostě nevolili!

Učme tedy o rizicích psychopatů. Byli tu sice vždycky, ale v současnosti „… jejich hlavní životní cíl, moc a vlastní obohacování, nabývá až obludných rozměrů“, říká R. Honzák.[2] A nejen on přináší dobré argumenty pro naše kurikulární úvahy.

Svým studentům jsem samozřejmě ukazoval indikátory i kvůli Putinovi. Ale teď už asi hlavně kvůli tomu, že se u nás blíží prezidentské volby a podíváte-li se na seznam zájemců, pak tam lidi vykazující v chování indikace psychopatie rozhodně najdete.

Nevyberete si. I kdyby někteří kandidáti psychopatii jen „hráli“, zase by to byli blázni. No řekněte, kdopak by dobrovolně předstíral, že je psychopat?

Odkazy, kde se dovíte, jaké základní indikátory ukazují na porouchanou osobnost:

– Jednoduchý model psychopatie: Patrickův triarchický (snížené sebeovládání / odvaha / neřízenost; podlost a mstivost; mělká empatie doprovázená zneužíváním jiných lidí).

– Hnízdil, J. & Tříska, M. (2021). Všichni jsou psychopati jenom já jsem letadlo. Praha: NLN. (analyzují jmenovitě i české politiky vč. těch, kteří se hlásí na prezidenta)

– Honzák, R. & Honzák, F. (2018). Čas psychopatů. Praha: Galén.

– Koukolík, F. (2020). Sociálně úspěšní psychopati. Praha: Galén.

[1] https://www.eduin.cz/clanky/emoce-a-volby-a-psycho-vzdelani/

[2] Červenková, R. & Honzák, R. (2018). Všichni žijem´ v blázinci. Praha: Vyšehrad, s. 152.