Je klima téma?

Že letos nebylo jaro si asi všimli všichni. Fotky koupajících se lidí začaly plnit internet už na začátku května, stejně tak obrázky rudých třešní s udivenými komentáři. A tak si tedy i ti z nás, jež se jinak otázkami týkajícími se změn klimatu nezabývají a ve svém běžném životě nějaké klima vůbec neřeší začali trochu divit a ptát se, co že se to děje. Nutno říct, že trochu pozdě. Ale na druhou stranu, asi lepší než nikdy. To, co se s klimatem dělo a děje popisuje Jiří Malík v textu Klimagedon, jež vyšel na začátku června na A2larm.cz. To, že se prognózy globálního oteplování minuly realitou, zažíváme právě na vlastní kůži. Vřele doporučuji k přečtení všem. Mimochodem, je to úderné ale zároveň hořce vtipné čtení. A nepřekvapivě dojde i na Václava Klause. Staršího.

Že patříme mezi klimaskeptické národy, možné dopady klimatických změn vnímáme spíše vzdáleně a vlastní podíl na příčinách i řešení problému si moc nepřipouštíme pravděpodobně moc nepřekvapí¹. Mojí otázkou nicméně je: je klima téma pro pedagogy a pedagožky, školy a vzdělávání obecně? Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO), či chcete-li ekologická výchova, má u nás poměrně dlouhou tradici a řekněme dobře prošlapanou cestu. Její základy byly položeny a ukotveny i ve vzdělávacím systému již dlouho před rokem 1989 a poté bylo na co navazovat. Rozhodně se tu nechci pokoušet o analýzu vývoje EVVO na českém území, ale určitě lze v posledních letech sledovat výrazný posun od přístupu, který pracovně shrnuji pod nálepku “broučkaření a kytičkaření” (tedy spíše přírodovědně zaměřená ekovýchova)  k řekněme radikálnějšímu² pojetí ekovýchovy, které zohledňuje nejen lokální ale i globální environmentální a socio-ekonomické souvislosti života na Zemi a vliv člověka na stav planety. Progresivní environmentální pedagogové a pedagožky a organizace zabývající se vzděláváním v této oblasti tedy jistě ví, že opomíjet témata týkající se změn klimatu prostě nelze. Přesto se to, obávám se, do velké míry stále děje. Při vědomí rizika příliš velkého zobecnění, které se možná někoho ze čtenářů nebo čtenářek dotkne, si totiž dovolím tvrdit, že příliš mnoho českých škol se spokojuje s tím, že naučí děti třídit odpad,  případně šetřit vodou a občas je vezme na výlet po okolí školy, při které se posbírá pár odpadků. Naučit děti třídit odpad a starat se o okolí školy je sice hezké a z pedagogického hlediska i dobře měřitelné, eko opatření v podobě pěkně barevných košů jsou navíc dobře vidět a škola hned vypadá více „in“, nasbírámými pytli odpadků se pak může pochlubit rodičům na školním webu a facebooku. Dává to smysl. Nicméně je to málo. Bolestně málo.

Environmentální potažmo globální výchova a vzdělávání by mělo pojímat širokou škálu témat a principů. Snaží se u (nejen) mladých lidí budovat poměrně komplexní kompetence, které lze zjednodušit jako odpovědnost k lidem a přírodě – k planetě jako celku a připravit je na život ve světě, jehož podobu dokážeme dnes jen těžko předvídat. Při vědomí komlexnosti environmentálních a globálních souvislostí je myslím ale nutné i mezi těmito tématy prioritizovat dle urgence (a samozřejmě s ohledem na věk a schopnosti dětí a mladých lidí). Je na čase, aby se pedagogické elity³, ředitelé a ředitelky škol a vzdělávacích institucí a samozřejmě pedagogové a pedagožky působící v praxi začali zabývat změnou klimatu jako palčivě aktuálním vzdělávacím tématem a hledáním a aplikováním vhodných řešení. A to ideálně v dialogu společně s mladými lidmi.  Může se totiž stát, že v případě ekologické krize budou některá témata rezonující současným pedagogickým světem – jako např. tolik diskutovaná robotizace a práce 4.0, kvalita státních maturit, či boj o to, který přístup k výuce matematiky je ten správný – více méně podružná.

Čím začít? Je to spíše smutné, ale z didaktického hlediska nám naše nejbližší okolí nabízí skvělé podněty. Nadprůměrně vysoké teploty letošního „jara“, vyschlá erodovaná pole, přehradní nádrže hluboko pod průměrným stavem. Stačí si vybrat. A nebo si pro začátek můžete přečíst a případně podepsat výzvu Za klimatickou spravedlnost a čisté ovzduší bez výjimek!, kterou minulý týden zveřejnilo hnutí Limity jsme my. No a protože trochu optimismu nikdy neuškodí, budu na závěr citovat Jana Malíka a poslední větu z jeho zmiňovaného článku: „Katastrofa tu už zřetelně je. Neklepe, ale buší do našich chatrných vrátek. Je možné, že ještě lze zachránit život na planetě bez dalších výraznějších ztrát. Ale pokud nic neuděláme, bude všechno o mnoho horší, než si vůbec dovedeme představit.“

1 Více k české klimaskepsi např. v rozhovoru se sociologem Petrem Vidomusem na www.euro.cz.

2 Pro jistotu: slovo radikální používám ve významu „jdoucí ke kořenu věci, k její podstatě“.

3 Elitami myslím ženy a muže, jež díky svému profesnímu či sociálnímu postavení mohou dobře uplatňovat svůj hlas, jsou slyšet a vidět a mohou tedy významně ovlivňovat pedagogický diskurz.