Jednotné hodnocení – jednotná výuka?

V diskusích nad maturitou z češtiny, a tedy i nad písemkami, narazíme na velice protichůdné názory. U slohů je to hodně patrné, protože něčí psaný projev čteme proto, že přirozeně očekáváme, že bude zajímavý, bude dávat smysl. A to vzniká při psaní hlavně dobrým obsahem a kompozicí. Mlčky předpokládáme, že pisatel také přiměřeně ovládá kultivovanou češtinu. Méně už ve slohovce hledáme, jak se jmenují různé vyjadřovací prostředky, kterých pisatel využil.

Jenže ve většině škol se ve výuce právě tohle druhé – rozbory, určování a termíny – provozuje víc než skutečné psaní. Málo se vyučuje nejen hledání obsahu a výstavbě textu, a ne dost účinně se žáci učí reálnému kultivování svého vyjádření. (Často se ptám „Nakolikrát se u vás odevzdává slohovka?“ A obvykle mi nerozumějí. Možná i proto, že více se u nich cvičí právě ty pojmy a termíny a rozbory. Ale možná proto, že „nemají čas“. )

Kdo zná praxi v civilizovaných zemích, ví, že o procesu psaní se tam obecně ví mnohem více než v našich školách. Ne že je tam výuka stoprocentně lepší, ale víc se i mezi učiteli přemýšlí o tom, co se to děje, když v mysli a v ruce žáka vzniká dobrý text. A proto tam žáci píšou mnohem více, častěji a soustředěněji. A nejen že se jejich výtvor opravuje, ale už výuka se děje už během jeho tvorby. A nejen ve slohu, ale i v literatuře, a také v dalších předmětech. Bylo by dobré o tom vědět mnohem více. T. Feřtek poukázal aspoň na jeden z německých přístupů, a to k hodnocení písemek. Ale těch možností je více, a navíc to je jenom koncová fáze psaní. Jak rozmanitě se dá psaní podporovat právě už během let školní docházky!

U nás se střetají dva zásadní pohledy nejen na zkoušku, ale právě i na samotnou výuku. Co znamená učit se/studovat ve škole češtinu? Je to tedy učit se rozborům, termínům a pojmům, učit se tomu, jak správně vyplnit cvičení a test a jak přesně vystihnout, co se mi diktuje v zadání písemky? Anebo znamená učit se/studovat češtinu to, že rozvíjím svou schopnost porozumět dobře druhým lidem v tom, co říkají a píší, vyjádřit srozumitelně a přijatelně své myšlenky s přihlédnutím k tomu, s kým a proč se domlouvám, udržet kulturní úroveň v dorozumívání a ocenit kvalitní komunikaci?

To prvé se zdá jednodušší, známe to skoro všichni ze své školní docházky, ale bohužel se to hodně míjí se smyslem jazyka a řeči. A mnoho z nás ani neví, že se dobrému vyjadřování vlastně nenaučili. Stále s ním zápasí, často narážejí na neporozumění druhých, musejí dodatečně korigovat, co předtím sdělili. A myslí si, že to ti druzí nejsou schopni porozumět. Ale mateřštinu máme přece právě pro to dorozumění, a ne pro školní cvičení a zkoušení. To komunikační pojetí je namáhavé a časově náročné: Žák musí dostávat příležitost a dopomoc k tomu, aby uměl najít své téma a záměr a k němu volit vhodnou formu. Tedy ne že obdrží zadání, o čem a jak psát. Ne že v psaní musí použít to a ono.

Je velký rozdíl v tom, jestli má střední škola plodit absolventy připravené poslechnout předpis a příkaz a vyprodukovat standardní text, nebo najít svůj přístup k něčemu vážnému a sdělit to účinně druhým lidem. V tom jsou u nás nejméně dva rozdílné tábory mezi češtináři i nečeštináři (mateřština patří nejen učitelům…). Dokud to tak je, nepovažuji za možné a přijatelné, aby státní maturita vnucovala jen jediné, „jednotné“ pojetí.

Ostatně, nač je potřebná taková jednotnost? Myslím, že to je představa hlavně úředníků a ekonomů, ale to nemá s češtinou a kulturou mnoho společného… I v kulturních národech mívají byrokrati a technokrati vliv na vzdělávání, ale na jejich straně stojí mnohem méně učitelů a lidí vzdělaných než u nás. Anebo se u nás ti vzdělaní jenom méně ozývají?