Ještě jednou o učivu

Zeptal se mě pan Sotolář: Je sám RVP opravdu tak zaměřený proti obsahu? Vyžaduje to podle mne delší odpověď než stručnou reakci v diskusi.

Myslím, že ano. Vyjadřuju se při tom hlavně k RVP ZV.  Zajímavý už je tento rozdíl mezi pojetím základního a gymnaziálního vzdělávání: „Učivo, vymezené v RVP ZV, je doporučené školám k distribuci a k dalšímu rozpracování do jednotlivých ročníků nebo delších časových úseků.“ Naprosti tomu: „Stejně jako očekávané výstupy je i učivo vymezené v RVP G pro ŠVP závazné a je chápáno jako prostředek k dosažení stanovených očekávaných výstupů.“

Pořád mi vrtá hlavou, zda přece jenom neexistují nějaké kulturní obsahy, které by v podobě učiva byly pevnou součástí základního vzdělání, a tedy tím, co tvoří základ vzájemného porozumění. Respektive proč by mělo být obtížnější vymezit nějaké to „základní učivo“ na elementární úrovni, když to jde (viz závazné učivo) na úrovni středního vzdělání. Vychází mi z toho právě ta zaujatost proti obsahu u tvůrců RVP ZV.
Jak jsem napsal v předešlém blogu, respektuju, že možná „to tak nemysleli“, resp. mysleli jako rétorický prostředek v boji proti samoúčelnosti některého dosavadního učiva. Ale ono se s tím teď pracuje smrtelně vážně a v tomto duchu se vychovávají noví i ne zas tak noví kantoři.

„Učivo je v RVP ZV … chápáno jako prostředek k dosažení očekávaných výstupů.“ Není přece jen něco v kultuře hodnotou samo o sobě? Rád bych tady citoval tři názory, které mne nutí k zamyšlení:

Stanislav Štech vysvětluje, proč ta nezávaznost, libovolnost a účelovost výběru učiva koliduje s tím, co je podle něj smysl školy. Dětství se podle Štech vyčlenilo právě jako „čas chráněný před zneužitím pro praxi i před svévolí jednotlivců“. Ve škole „jde především o to osvobodit dítě z … utilitaristického a pragmatického myšlení každodenního života“, tedy z postoje k čemu mi to je. „Nadindividuální povaha školní socializace vytrhává dítě z náhodnosti či interpersonální libovolnosti osvojování kultury. Podrobení se neosobním, pro všechny členy kultury platným a závazným pravidlům je nutným krokem na cestě k vlastní autonomii.“ (Štech, 2004)

A ještě Bělohradský (1991): „Přednášel jsem kdysi na semináři pro učitele dětí, odsouzených k dlouhým pobytům v nemocnici. Do dneška si vzpomínám na otázku, kterou mi jeden z posluchačů položil: Učím na oddělení dětské leukémie, většina mých žáků do roka zemře. Co je mám učit, aby to mělo smysl? To otřásající v této otázce je rozdíl mezi smyslem a účelem který se tu na nás náhle vyřítil. Laciný smysl učení je právě v budoucí použitelnosti naučeného, v tom, že to dítěti jednou k něčemu bude. Všední den je pevně instalován na půdě splynutí smyslu s účelností. V identitě smyslu a účelu člověk nalézá bezpečí, čas tu plyne vstříc velkým a zajímavým cílům nebo alespoň zábavným cílům. Když se neočekávaně vynoří rozdíl mezi cílem a smyslem, je to pro nás otřásající zkušenost. … Otřásající je pochopit, že smysl má jen to, co obstojí i tam, kde všechna účelnost zaniká.“

Naštěstí učitelé nejsou obvykle v mezní situaci, o které píše Bělohradský. Já bych taky chtěl, aby většina toho, co se ve škole dělá, byla účelná, tzn. aby to u dětí rozvíjelo nějaké obecnější vlastnosti a dovednosti, chcete-li kompetence. Ale celá pravda o vzdělání to není. Jedna moudrost říká, že vzdělání je šťastným ozdobou, nešťastným útěchou. Některé věci poznáváme jen pro to, aby nás to utěšilo.

Greger a Černý mluví s odvoláním na Younga o samoúčelném učení (learning for its own sake): „Učení, jež nevyplývá z nějakého situačního kontextu, aktuální potřeby řešení konkrétního úkolu. Učení tak má hodnotu samo o sobě a snaha hledat vždy nějaké zdůvodnění, proč se danou věc učíme, může být výrazným limitujícím faktorem dalšího učení. Přestože je „samoúčelné učení“ dle charakteristickým prvkem kurikula minulosti, nelze si bez něj představit ani kurikulum budoucnosti.“

Zdá se mi, že jsou některé cíle, na které se nedá jít uplně přímo. V Matoušově evangeliu se říká něco v tom smyslu, že kdo chce svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život ztratí pro dobrou věc, nalezne ho. Aplikuje se to na štěstí, které se někdy získá nepřímo, tím, že člověk usiluje o něco jiného. Možná to platí i pro vzdělání. Třeba si nejde říct: Zvládnu jen to užitečné učivo, a to neužitečné se učit nebudu. Mimochodem, i web, přes který komunikujeme, vymysleli v CERNu při řešení zcela neužitečných problémů částicové fyziky.