Jiří Münich: Proč mám rád Dějepis+

Nedávno jsem byl na závěrečném setkání učitelů v projektu Dějepis+, který má v mém srdci speciální místo. Nejen proto, že na něm už nějakou chvilku dělám, ale především proto, že se jedná o nebesy nabídnutý integrativní seminář s dopady pro mé nejmilejší intelektuální zájmy posledních deseti let, totiž o průnik: psychologie, epistemologie, metodologie, teorie vzdělávání a historie.

Co víc, Dějepis+ nabízí úžasnou komunitu, ve které se o takových tématech dá sofistikovaně hovořit. Chtěl bych tak sdílet alespoň zlomeček témat, o kterých jsem si mohl povídat:

1) Badatelská výuka může nabídnout aktivní zapojení všem žákům, včetně těch, vyrůstajících ve znevýhodňujících podmínkách. Při vhodně nastavené výuce může práce s primárními zdroji kompenzovat nedostatek kulturního kapitálu. Řešení konkrétní mikrohistorie umožňuje obejít neznalost velkého množství abstraktních konceptů. Rozmanitost materiálů používaných v badatelství (např. fotografie, mapy atp.) zase umožňuje vytvářet scaffolding například v situacích, kdy žáci mají problémy s procesováním psaného textu.

2) Různé historické epochy hrají různé role v učení, nikoliv podle chronologie, ale podle toho, co žákům a učitelům nabízejí. U mladších žáků skvěle funguje Egypt, mimojiné proto, že o něm máme tak málo dokladů a napříč časem se v řadě ohledů jeví jako poměrně stabilní. Děti se na něj tak celkem rychle mohou stát relativními experty z vědomostního hlediska a docela brzo zkusit i nějaké prvky epistemických úvah („Je tenhle faraón skutečně zajímavý, nebo o něm mluvíme jenom proto, že se o něm dochovalo víc důkazů?“). Oproti tomu Řím nabízí velký potenciál pro žáky, kteří se už v některých tématech orientují, protože na něm lze prostřednictvím známého rozvíjet neznámé: v našich moderních dějinách mluvíme o rozpadu republikových institucí jako o ztrátě svobody. Co znamenal pád republiky v Římě? A došlo k němu, nebo byl z pohledu běžného občana principát víc republikou, než ‚republika‘? Je zkušenost Římanů srovnatelná s tou naší, nebo mezi námi existují nesrovnatelné dobové perspektivy?

3) Velkou rolí dějepisu je zprostředkovat žákům kontroverze (tj. dojít k tomu, že postava má různé charakteristiky a my o ní přemýšlíme s připuštěním jak těch pozitivních, tak negativních. Beyond good and evil). Nejenže kontroverze učí žáky svobodnému přemýšlení o autoritách. Nekontroverzní idealizované postavy jsou prostě nudné. Aby se ale s kontroverzí dalo pracovat, musí na to být připraveni žáci, jejich rodiče a nakonec i sami učitelé. To ale v řadě případů vylučuje takovou výuku u hlavních postav jako je Masaryk, Beneš, Havel – i když u Havla jsme mluvili o potenciálu pro dobové perspektivy a/nebo trvání a změnu: co si o něm mohli myslet různí lidé v roce 80; 89; 99 a 2012. O to větší potenciál ale mají charaktery méně prominentní v hlavních narativech (Jan Lucemburský, Rašín, Pithart). Je legrační pomyslet si, že čím víc se bádáním o nich mohou žáci naučit, tím méně prominentní v kurikulu jsou.