Publikujeme komentář emeritního rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatuška, který v souvislosti s maturitní debatou vysvětluje, že přísné laťky při závěrečných zkouškách nestačí. Důležitá je průběžná práce se studenty. Text vyšel v Lidových novinách a reaguje kromě jiného na sebevraždu studenta zapříčiněnou maturitním neúspěchem.
Doba maturit se všemi problémy i stresy různého stupně závažnosti poskytuje příležitost k reflexi vážných problémů českého školství i koncepčních nedostatků vzdělávací politiky. Disproporce mezi ústní a písemnou zkouškou za jiných okolností snadno uniká pozornosti a bez tragických důsledků by si politici nemuseli uvědomit její škodlivost. Přitom zkušeností, jak se měsíc před klasifikační konferencí učitelé aktivují, zadávají písemky, žáci chodí kvůli přípravě spát po půlnoci a často únavou a stresem pokazí i to, co před tím uměli, prošla velká část studentské populace. Paradoxně může u důležitých zkoušek typu maturit dopadnout stres zvlášť silně na ty, kdo pracují poctivě a výsledku přikládají velký význam.
V souvislosti se státní maturitou a nepříliš kvalitními výsledky mezinárodních srovnání žáků našich škol se z úrovně ministerstva školství ve společnosti pěstuje pocit, že klíčem ke zlepšení je zavádění drakonických opatření při závěrečných zkouškách a zpřísňování požadavků při ukončení různých stupňů vzdělávání. V souvislosti se státními maturitami se opakovaně objevovaly proklamace naznačující, že pětina neúspěšných při maturitních zkouškách je něco, s čím je třeba počítat a na čem není proč vidět něco špatného.
Stranou zůstává jednoduchá skutečnost, že neúspěch při závěrečné zkoušce – maturitní na konci střední školy, ale stejně tak i závěrečné státní zkoušce na škole vysoké – je s odhlédnutím od zanedbatelného počtu výjimek v první řadě neúspěchem školy a systému studia. Ten adeptům získání závěrečného certifikátu o absolvovaném vzdělání dovolil dojít tak daleko a nezastavil je na některé z dílčích zkoušek, kterými během studia procházeli. U závěrečné zkoušky by se mělo jednat prakticky výhradně o stanovení hodnocení, které si absolvent ze školy odnáší. Není to zkouška, ze které jsou studenti vraceni zpět na nějaké doučení. Pokud by něco takového bylo třeba, mělo k tomu dojít někdy dřív. Pokud nedošlo, selhala v prvé řadě škola.
Je těžko pochopitelné, že systém maturit může být nastaven tak, že u studenta, který uspěl u písemné části, je vůbec možné připustit finální neúspěch po zkoušce ústní. Pokud maturitní komise rozhodovala tak, že neviděla v rámci uplatňovaného systému možnost jiného postupu, než známku neprospěl, mělo by být akutní odpovědností ministerstva taková pravidla změnit. Projde-li student střední školou, jazyk funkčně ovládá a navíc z něj složí státem předepsanou zkoušku, nemůže být jakékoli dílčí selhání u ústní části zkoušky důvodem pro vyhazov – a je jedno, zda se jednalo jen o projev trémy u zkoušky nebo o neznalost literárněvědných reálií typu umístění kotce psů slyšících na jméno Sultán nebo Tyrl.
Poskytnout pomoc na jejich cestě
Zásadní pozornost je třeba upřít na systém průběžné práce s žáky a studenty během let učení. V českém školství se slovně trvá na zlepšování kvality a hýří se termíny jako excelence. Navrhují se, jako to dělalo několik posledních ministrů školství, plošné systémy testování zaměřené na pouštění hrůzy směrem ke studujícím, ale s malými pobídkovými prvky pro školy a jejich učitele; na úrovni vysokých škol jsou z podobného těsta návrhy NERVu z nedávné doby na zrušení financování rezervního roku studia navíc nad jeho nejmenší možnou délku označovanou v ministerské terminologii eufemismem „standardní“. Zapomíná se ale zcela na to, že úkolem vzdělávacího systému je dostat studující tak daleko, kam jejich schopnosti stačí, a poskytnout jim pomoc na této cestě tam, kde schopnosti mají, ale z různých důvodů na rozvinutí a uplatnění těchto schopností nemusí jim samotným stačit síly.
Hysterie kolem nedostatku financí a související redukce ve studijních místech by měla být nahrazena naopak cílenou podporou aktivit vedoucím k tomu, že učitelé všech stupňů škol dostanou adekvátnější podmínky pro to, aby se mohli věnovat nejen výuce ve třídách, ale i výraznější pomoci těm, kdo mezi ostatními ve třídě potřebují výrazněji pomoci. Z hlediska světových žebříčků je lákavé se zaměřit jen na tzv. excelenci. Školy, na kterých jsou jen studenti špičkoví, ovšem nezaslouží nijak zvláštní společenský obdiv, nemluvíme-li k úctě dané tím, že své žáky nebo studenty nezkazí. Primárním společenským zájmem by měly být naopak školy a vzdělávací aktivity, které zajišťují, aby nikdo nezůstával pozadu, pokud je mu jen trochu pomoci. Potřebujeme vzdělávací politiku i její adekvátní zabezpečení z veřejných rozpočtů, která si tento cíl vezme jako stěžejní. Finanční prostředky vyhazované na populisticky vděčné, ale z hlediska toho, čemu má vzdělávací systém sloužit, jen málo řešící opatření typu přísných latěk jen při závěrečných zkouškách, zde neřeší téměř nic.
„Je těžko pochopitelné, že systém maturit může být nastaven tak, že u studenta, který uspěl u písemné části, je vůbec možné připustit finální neúspěch po zkoušce ústní.“
Pan Zlatuška už neví, co by ještě mohl zkritizovat. Na vysoké škole již všem, kteří napíší písemku, ústní zkoušku dá????