Kdo nebyl dvacet let za katedrou, ať mlčí

Kdo se smí zapojit do debaty o školství

Mezi hojnými reakcemi na článek Respektu o potížích vzdělávání (Má smysl chodit do školy) převažovaly dopisy učitelů. Byl to ten lepší případ, protože i když v mnohém nesouhlasili, byli věcní a nebyli osobní.  Ve veřejné debatě je to spíš výjimka.

Pokud se podíváme do diskusí na profesním serveru Česká škola, k nejčastějším reakcím patří výtka, že kdo nestál dvacet let za katedrou, vlastně nemá nárok o školství vůbec mluvit. A výroky typu: „A kolik jste toho odučil, že si vůbec dovolujete o škole mluvit.“ Případně: „Kdybyste stál za katedrou dvacet let jako já, tohle byste si rozhodně nemyslel.“ Těžko bychom hledali jiný obor nebo část společenského života, kde by byli profesionálové tak hákliví na to, když někdo, kdo nemá to správné razítko a diplom, mluví o jejich práci. Ani u lékařů, a ti patří k nejsemknutějším profesím, se s takhle vyhraněnými útoky nesetkáte.

Tento typ reakcí sugeruje představu, že tu je sto padesát tisíc učitelů, kteří jsou v zásadě jednotného názoru právě proto, že oni už mnoho let za katedrou strávili, a pak jsou zde ti ostatní, zastánci mylných názorů, kteří tuto zkušenost nemají, a proto nevědí, o čem mluví. Skutečnost je ale jiná. Veřejnost je rozdělena víceméně na dvě části.

Jedna se domnívá, že školství (a vzdělávání) dříve bylo lepší a poctivější a měli bychom se k němu vrátit, protože dnes se pořád jen snižují nároky a maturitu a diplom má každý hlupák. A proti tomu stojí názor, že problémy jsou způsobené především tím, že současný vzdělávací systém jen pomalu a se zpožděním reaguje na proměny okolního světa. Hranice mezi těmito názory nevede mezi učiteli a neučiteli, ale vnitřkem těchto skupin. Na obou stranách najdete pedagogy, rodiče, studenty i akademiky.

Argument o odučených letech je nesmyslný jednak proto, že jeho cílem je jen diskvalifikovat osobu, ne reálně diskutovat. Ale především – dejme tomu výrok „Inkluze je nutný předpoklad modernizace našeho vzdělávání!“ nebude pro ty, kdo s ním nesouhlasí, přijatelnější jen proto, že ho nahlas vysloví učitel. Nebo snad ano? Problém ovšem dlouho byl v tom, že učitelé se až na pár individuálních výjimek do veřejných diskusí nezapojovali. Vystačili si s oním hudráním, kdo vůbec smí a nesmí na veřejnosti o škole mluvit.

Ale dvě nové výjimky se najdou. Právě z rozčilení, že „o školství mluví v médiích samí laici“, vzniklo Učitelské profesní sdružení. Zastává spíše konzervativní názory, nicméně jeho stránky jsou užitečné právě proto, že je najdete pěkně pohromadě na jednom místě. Existuje i hezký videoklip, který sdružení představuje – ovšem u něj divák poněkud znejistí, zde je míněn vážně, nebo jde o zvláště rafinovanou nadsázku.

Druhým příkladem jsou studenti pedagogiky na Masarykově univerzitě, kteří se o slovo hlásí už za studií iniciativou nazvanou Otevřeno. Ve svém prohlášení říkají jasně, o co jim jde. Většinově to vypadá spíše na zastánce pedagogických inovací než návratu k tradici, ale podstatné je, že jsou odhodlaní angažovat se veřejně. Jiná možnost stejně není. Jen si stěžovat, že o mém oboru nemluví na veřejnosti ti správní a kdo dvacet let neučil, ať mlčí, je dnes už jen nepřípadné a směšné.

• Diskuse na téma Smí o škole mluvit v médiích jen učitelé se konala v úterý 26. ledna v EDUpointu Skautského institutu na Staroměstském náměstí.
• Prohlášení studentské iniciativy Otevřeno si můžete přečíst ZDE.
• Propagační video Učitelského profesního sdružení můžete zhlédnout ZDE.

—

text vyšel původně na webu Týdeníku Respekt (ZDE).