Bez intenzivní přípravy se dnes deváťáci, kteří se snaží dostat na žádané střední školy, prakticky neobejdou. O doučování s majitelem Zkoušek nanenčisto.
Kateřina Lánská 16. 5. 2023
Doučování na přijímací zkoušky na střední školy je zvlášť ve velkých městech v současné době velmi vyhledávané. Bez intenzivní přípravy se dnes deváťáci, kteří se snaží dostat na žádané střední školy, prakticky neobejdou. Kvůli silným populačním ročníkům vyhledávají doučování i žáci hlásící se na střední odborné školy nebo osmiletá gymnázia. Oblíbené jsou především zkoušky nanečisto, jejichž koncept vymyslel učitel matematiky Petr Husar. Proč se jako učitel profesně věnuje doučování a co si myslí o současné podobě jednotných přijímacích zkoušek? „Moje vize na začátku nebyla taková, že mi budou veškerou energii brát přípravy na přijímací zkoušky na střední školy,” popisuje Petr Husar, majitel projektu Zkoušky nanečisto, motivaci, která ho vedla k tomu věnovat se doučování profesionálně.
Proč jste se rozhodl opustit školství a vyučovat jen v rámci vašich doučovacích projektů?
Ze státního gymnázia, kde jsem působil pět let, jsem měl pocit, že to školy dělají špatně a že tu není prostor pro to, aby se zlepšily. V roce 1993 jsem spoluzakládal soukromé gymnázium Josefa Škvoreckého a už v té době jsem měl paralelně i přípravné kurzy. Zpočátku mě to velmi nadchlo. Vedle toho se mi ale víc a víc rozvíjely i moje soukromé výuky a bylo pro mě velké dilema, čemu se věnovat.
V jisté chvíli jsem začal narážet na své časové limity. Navíc jsem své zaměstnance začal platit lépe, než mě samotného platila škola. A co bylo to hlavní – když učíte ve škole, věnujete nejméně třicet procent času přesvědčování studentů, aby dávali pozor a hledáte ten důvod, proč by se měli soustředit: protože je matematika užitečná, budete mít špatnou známku, neodmaturujete… A to se mi nikdy v těch soukromých výukách nedělo. Tam jsou děti motivované.
A není to snadné mít skupinu motivovaných dětí, které tu motivaci navíc sdílí? Chtějí uspět u přijímacích testů, které jsou pro všechny stejné. Nemusíte se zdržovat tím, že se je snažíte zaujmout…
Je to snadné… Já jsem se v tom ale zhlédnul, nejspíš to souvisí i s mým přístupem k učení. Mám vizi napsat knihu o tom, co to vlastně učení je.
Ve všech státech všude na světě jsou jazykové školy. Matematiku ale studenti umí ještě hůř než jazyky, tak proč by ve velkém městě neexistovala velká matematická škola? Tohle je moje vize, která za tím vším stojí. Postupně mi začali žáci přibývat a díky tomu pak pro mě i moje kolegy bylo učení snadné, protože se nám hlásily početné skupiny dětí. Ty začátky, to byla úplně jiná doba než dnes. Moje vize na začátku ale nebyla taková, že mi budou veškerou energii brát přípravy na přijímací zkoušky na střední školy.
Zkoušky nanečisto je dnes už poměrně robustní projekt. Co to podle vás vypovídá o našem vzdělávacím systému, že je tak velká poptávka po doučování?
Je to velmi složitá otázka. Jednoznačně platí, že kdyby školství bylo dokonalé, tak takové firmy, jako jsme my, nemají vůbec uplatnění nebo jen velmi omezeně. I kdyby školství mělo víc peněz a bylo dokonalejší, tak kdyby se někdo rozhodl do toho paralelního vzdělávání vnést takovou kvalitu, jakou jsem do toho na začátku chtěl vnést já, tak by se určitě prosadil. Otázka je, zda by mě to vůbec napadlo, kdyby školství fungovalo dobře.
Sám znám školství především přes učení matematiky a to je svébytná oblast. Málokdo umí matematiku učit dobře, možná i proto, že nevidí problém protistrany. Drtivá většina učitelů matematiky ji učí proto, že ji sama uměla většinou bezproblémově. Je pro ně složité pochopit, proč to ta druhá strana neumí, protože oni ten problém nikdy neměli.
Soutěžení, porovnávání a důraz na výkon dnes nejsou vnímány ve vzdělávání jako úplně žádoucí. Dokonce se občas přípravy na přijímací zkoušky přirovnávají k trénování cvičených opiček. Vy to vzdělávání na těchto prvcích máte postavené. V čem vám soutěžení a vzájemné porovnávání přijde opodstatněné? Nevidíte v tom nějaká rizika?
Nejdůležitějším úkolem učitele je někoho něco naučit a nejdůležitějším nástrojem je motivace. Často se mluví o vnější a vnitřní motivaci. Vnitřní motivace, to je ale taková paní Colombová, všichni o ní mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl. Vnímám, jak se to popisuje a definuje, ale popravdě nevím, co to je. Když máte třeba dobrého učitele a díky tomu vás baví i ten předmět – je to vnější, nebo vnitřní motivace?
Osobně si myslím, že jsem dobrý didaktik, vím, jak se mají některé věci učit tak, abych je naučil. Pro motivování děti jsem hledal různé prvky, které bych mohl použít. V době, kdy školy ještě připravovaly přijímací testy samy, jsme bodové hodnocení používali ve zkouškách nanečisto tak, že jsme se podívali, jak testy bodují školy. A podle toho jsme to obodovali i my. Nikde jinde jsme žádné body nebo žebříčky nepoužívali.
V jisté době většina gymnázií začala přijímat žáky na základě vysvědčení. Díky tomu nám klesl počet žáků. Tehdy jsem otevřel kurzy pro pátou třídu, kterým jsem se dlouho bránil. Snažil jsem se je rozvíjet, ale pořád jsem měl pocit, že to neděláme dobře. Zkoušel jsem s dětmi počítat víc z hlavy a najednou jsem viděl, že je posouvám skokově dopředu. Za to jsme začali dávat body. Potom jsme začali bodovat i další věci a viděli jsme, že to dětí baví. Ty body ale nemají žádný smysl, není to měřítko toho, jak jim to jde.
U jednotné přijímací zkoušky od Cermatu hodnotíte pozitivně její transparentnost. Všichni dopředu vědí, na co se mají připravit. Vidíte ještě nějaká další pozitiva?
Musím říct, že ten test je matematicky hezký.
Můžete to vysvětlit?
Po revoluci se ozývaly hlasy, že je třeba vzít státu pravomoc k tomu dělat jednotné přijímací zkoušky, které se tehdy vyhlašovaly rozhlasem. Školy si je pak začaly připravovat samy podle svého zaměření. Tenkrát mi to přišlo jako velký výdobytek. Dnes, když se na to dívám zpětně, už mi to tak profesionální nepřijde. A nemyslím si, že je možné se k tomu vrátit.
„Málokdo umí matematiku učit dobře, možná i proto, že nevidí problém protistrany.“ Foto: unsplash
Jednu dobu školy používaly testy společnosti Scio, ty ale měly velké množství příkladů a matematicky se mi vůbec nelíbily, nebyl jsem zvyklý na testy s výběrem možností a, b, c, d. Vedle toho testy Cermatu mají patnáct příkladů, na začátku jsou jednodušší příklady, čísla, zlomky, slovní úlohy, rýsování a úplně na konci je poslední rozdílová úloha. U té si nejsem úplně jistý, jestli ji i ti nejlepší v tom stresu a časovém shonu stihnou. Celkově je ale ten test sestavený matematicky hezky. Je to rozdělené tak, že tam jsou příklady technické, které se naučí každý, a příklady, kde musím ukázat prostorovou představivost nebo logickou úvahu.
Nechybí vám u testů Cermatu odůvodnění, co která úloha ověřuje?
Vždy mi přišlo jako záhada, že jsem se nikdy nedozvěděl, kdo připravuje testy u společnosti Scio ani u Cermatu. Co se týká odůvodnění, já ho tam vidím a nikdy mě nenapadlo, že bych ho po nich chtěl. Co se týká zadání toho, co mají testy ověřovat, to je věc ministerstva školství. Obecně si myslím, že je za tím politické rozhodnutí a že je pro politiky jednoduché říct „zřídíme instituci a ta to bude dělat“. Mohu srovnávat, jak to vypadalo, když školy připravovaly testy samy, jak vypadaly, když je připravovalo Scio a jak vypadají teď. A teď mi přijde, že jsou nejkomplexnější. Nemyslím si, že když se zkoušky připravovaly na školách nebo ve Scio, tak si někdo odpovídal na tyto otázky.
Co byste řekl na to, kdyby byly testy Cermatu pro přijímací zkoušky dobrovolné, ne povinné.
Myslím si, že stát tyto testy chce. Ve chvíli, kdy tyto celostátně zadávané testy, které umí něco srovnat, existují, spíš nastane situace, že budou plošně povinné i pro páťáky a sedmáky. Budou srovnávat všechny děti. Já bych to klidně zrušil, protože dělat to jen proto, že to umíme, mi přijde jako slabý důvod a žádný jiný důvod nevidím.
Kdyby nebyly povinné, je možné, že by si je dobrovolně vzaly jen ty školy, které mají nějaký převis.
Obecně mi ale přijde, že kritika Cermatu vyplývá z toho, že se můžeme soustředit na jeden test, který je zadáván celé republice. Když si každá škola připravovala svůj test, nebylo v našich silách to zanalyzovat.
Největší obavy bývají z matematiky. Není to i proto, že ne každý má štěstí na učitele, který ji dokáže dobře vysvětlit?
Stát investuje peníze do všeho možného, do zřízení Cermatu, ale neinvestují se prostředky do toho, abychom měli lepší učitele matematiky. Stát maximálně změní výukové plány, udělá revizi RVP, ale s učiteli nepracuje. Pojďme přehodnotit známkování matematiky, pojďme prehodnotit přístup učitelů. Není pravda, že děti nemají rády matematiku, ony nemají rády špatné známky z matematiky a přísné a nekomunikativní učitele. To není o matematice, ale o přístupu. Ten se ale přenáší z generace na generaci. Stát do toho může zasahovat různým způsobem. Může otevřít společenskou diskusi na toto téma nebo může oslovit vysoké školy, udělat osvětovou kampaň. Lze udělat ledacos.
Možná stát nemá vizi?
Přijde mi, že základní kurz matematiky, když je dobře sestavený, tak je daný. Z toho nejde nic vypustit, protože to budeme dál potřebovat a nějakým způsobem to rozvíjí přemýšlení. Když vezmu zlomky, to už dneska umí kalkulačky a jsou autority, které říkají „když to umí kalkulačky, tak to neučte“. Potom jsou světy jiných didaktiků matematiky, kteří říkají „i věci, které za vás někdy v budoucnu vyřeší kalkulačky, rozvíjí vaše přemýšlení a vytváří metodiku nebo zvládnutí nějakého matematického problému, který na těžší úrovni budete zvládat později. Musíte se to ale naučit nejdřív na té jednoduché úrovni“.
Každý systém se dá opravovat a má svou evoluci. Náš systém mi přijde půvabný v tom smyslu, že se u nás každý osmnáctiletý člověk může stát doktorem. Přijde mi, že třeba v americkém systému už toto může být docela problém. Tam už se mohou žáci tak specializovat a nedělat to, co se jim nechce, že začít studovat medicínu může být pro někoho už nemožná akce, protože ho na to školství nevybavilo. My tady sice učíme všechny všechno a někdo může říct, že mu spousta věcí v životě k ničemu nebyla, nejsme ale schopni dopředu říct, komu bude co z toho, co se ve škole učí, užitečné. Kdokoli bude chtít systém měnit, bude už měnit systém, který je složitý a komplexní.
Petr Husar je učitel matematiky a fyziky. Pochází z jihočeských Vodňan. Vystudoval MFF UK, učil na Gymnáziu Na Zatlance a na Soukromém gymnáziu Josefa Škvoreckého. Založil pedagogický projekt Zkoušky nanečisto, řídí přípravy k přijímacím zkouškám na gymnázia a VŠ. Vyučuje matematiku ke zkouškám na SŠ, maturitu i VŠ. Je autorem několika matematických sbírek pro základní i střední školy.
Autor článku:
Kateřina Lánská
Editorka, Analytička, EDUin.
