V týdnu od 6. do 10. března 2017 se pro 34 studentů uskutečnil „Kemp bez hranic“, v rámci aktivity „Poznávání“ z projektu „Inkluzivní výchova na SSPŠ“ v rámci „Operačního programu Praha pól růstu“. Vedoucím akce jsem jmenoval sám sebe, mohl jsem se spolehnout na skvělé spolupracovníky, pana profesora Jiruše, který vyučuje na naší škole občanskou výchovu, a pana Kalistu, absolventa naší školy a studenta prvního ročníku sociologie na Universitě Karlově.
Při pátečním závěrečném zhodnocení akce jsem studentům řekl, že na otázku jak kemp dopadl, ode mne odpověď nedostanou. Tu si musí dát sami. Poskytl jsem jim jen pár návodných otázek a požádal je, aby si na ně sami zkusili upřímně odpovědět. Pokud tak učiní, tak pro sebe zhodnotí, jak oni konkrétně uspěli či neuspěli v tom, co jsem od nich očekával.
Pokud bych měl vyhodnotit kemp pouze z pohledu jeho hlavního poslání, tedy poznávání se navzájem, poznávání jiných kultur, pak bude mé hodnocení jednoznačně pozitivní. Ačkoli na kempu byli studenti a studentky s předky v hned jedenácti zemích (Česko, Slovensko, USA, Francie, Vietnam, Makedonie, Chorvatsko, Rakousko, Polsko, Rusko a Ukrajina), a přestože byli studenti věkově různorodí, od prvního po čtvrtý ročník, nedošlo za celý kemp k jediné vážné neshodě. Naopak vztahy mezi účastníky kempu byly výborné, dokázali se navzájem dobře bavit a projevovat vůči sobě dostatek respektu i porozumění.
Pokud bych měl zhodnotit, jak se dokáží studenti soustředit, nakolik jsou schopní se bavit ve chvílích k tomu určených, a naopak intenzivně pracovat v době, kdy se toto vyžaduje, tak tam někteří z nich uspěli a jiní zklamali. Ne každý se dokázal například plně soustředit při prezentacích, ne každý odvedl plnohodnotně svůj díl práce při studiu náboženství a přípravě prezentace o něm. Většina dokázala přijít na každou akci včas, bohužel několik jedinců se ale pravidelně opožďovalo.
Je pravdou, že nebylo nutné na studenty zvyšovat hlas, stačil významný pohled či vyslovení pokynu a oni se podle něho zařídili. Ale některým stále ještě chybí sebereflexe, schopnost přijmout za svoje jednání plnou zodpovědnost. Snažil jsem se, aby jim kemp přinesl zpětnou vazbu a aby se oni sami zamysleli právě nad tím, kolik jim chybí do skutečné sebevědomé osobnosti, do skutečné dospělosti.
Se studenty jsem měl možnost hovořit o různých věcech. Oceňuji jejich otevřenost, oceňuji i skutečný zájem u většiny z nich. Potěšila mě ochota mnohých z nich vystoupit v debatách před kamerou, sdělit svůj názor. Co mnohým ale stále ještě chybí, je schopnost své nápady dotáhnout do konce. V mnoha případech se dokázali pro něco nadchnout, ale po jisté době jejich zájem začal upadat, aniž by daná věc byla dokončena.
Co naopak mohu vyzdvihnout, je míra jejich tolerance. Jsou schopni respektovat jinakost, přes různorodost národnostní i věkovou spolu dokázali skvěle komunikovat, dobře se bavit. Respektují i různá náboženská vyznání, chtějí však, aby i jiní respektovali jejich pohled na svět.
Tato míra tolerance vyplývá i ze závěrečného komuniké, přijatého v poslední den kempu. Musím ocenit, jak emotivně diskutovali o každé větě v něm, jak jim záleželo na jednotlivých slovech. Jak se debatovalo, zda použít obratů „mělo by být“ nebo „musí být“.
Na kempu jsem se studenty rovněž často před kamerou i v neoficiálních debatách hovořil o jejich zodpovědnosti za svůj život, o jejich a mém pohledu na školství. O obsahu těchto diskusí jsem vytvořil příspěvek do Presíku, který si může přečíst každý, koho to zajímá.
Na závěr bych chtěl dodat, že aktivitu „Poznávání“ neberu pouze jako poznávání se navzájem, ale také poznávání sebe sama. Studenti jsou ve věku, kdy se snaží najít své místo „na slunci“, vymezují se vůči svým rodičům, učitelům. Hledají svůj směr a svou cestu. Stanovují si hranice, které jsou pro ně nepřekročitelné, učí se kompromisům, spolupráci v týmu, umění prosadit svůj názor, stát se lídrem pracovní skupiny, dokázat se podřídit týmové práci. V tom jim mohl kemp mnohé napovědět a je už jen a jen na nich, zda takovou odpověď budou hledat či nikoli. V tom se projeví jejich individuální míra zodpovědnosti vůči sobě, kterou mají různou, a čeká je ještě mnoho úsilí, než se z nich stanou opravdové osobnosti.
Ano, mám na studenty naší školy vysoké nároky, ale jsem přesvědčen, že někteří ze studentů přítomných na kempu mají na to, aby dokázali nést odpovědnost za sebe sama, aby nemuseli spoléhat na pomoc jiných, aby se naopak oni stali těmi, kteří budou tahouny svých týmů. Aby se zařadili mezi oněch osm až dvacet procent populace, která zajišťuje pokrok ve společnosti, utváří ji.