V tomto století bychom už neměli vést diskuzi o tom, zda ve škole fyzicky trestat nebo ne. Ve škole je to přeci jasné. Tam je to zapovězené. Jiná a zapeklitější otázka je, zda je vůbec někdy na místě fyzický trest. Ale pojďme zpět do školy.
Děti přicházejí z různých rodin, jejich zázemí je rozmanité. Více než padesát procent rodin je rozvedených. Prostředí nejedné rodiny lze považovat za patologické. Přeme se o to, jaké je dnešní poslání školy – to, co bývalo jasné, je dnes zmatečné, protože stará definice už nestačí. Je to projevem, který vždy provází každý přerod, nebo to ukazuje na chaos, do kterého se po těch všech letech řízení systému tímto nekontinuálním způsobem dostalo naše školství? Vyberte si.
Co se to stalo s těmi dětmi?, ptá se znovu a znovu učitel. Ti učitelé jsou úplně mimo, říkají si žáci. A rodiče se dělí mezi tyto dva tábory (řekl bych, že víc se jich přidává k tomu druhému). To ovšem není nic nového, řekl by sociolog. Podstata se, zdá se, nemění. Mění se ovšem prostředky a projevy. A i tady platí ono staré: Hoď kamenem…
Napadá mne, že kamenem nemůžou hodit ani rodiče, ani učitelé, natož celý vzdělávací systém, který je ostatně naším produktem. Ovšem rozebírat tady krizi rodiny by znamenalo odchýlit se od tématu a honit příliš zajíců a ještě na cizí zahrádce. A navíc nutno připomenout, že rodiče tu jsou v pozici laiků, klientů. Profesionálem, na kterém leží veškerá odpovědnost, je učitel. Co s takovým nezvedencem a 25 dalšími kvítky v zádech ale může učitel udělat?
Tak se tedy nejdříve zeptejme, jak jsme situaci předcházeli. Vyčerpali jsme naše možnosti? A jaké vlastně jsou? Známe přeci školy, které úspěšně eliminují negativní působení některých žáků a skupin žáků, protože pracují preventivně, dlouhodobě a systematicky. Využívají sociální síť (nemyslím tu v éteru), oslovují rodiče včas, motivují, oceňují, dávají srozumitelné tresty. Jsou otevřené, umějí argumentovat, komunikují, stavějí na spolupráci, vzdělávají se.
Někdy může být situace skutečně kritická, většinou je to však tím, že dlouhodobě nebyl vztah škola – rodič řešen a vlastně se spalo na minovém poli. Učitel by měl znát svět generace, kterou má ovlivňovat. Její témata, hodnoty, jazyk i nástroje. Pokud tomu tak není, s dětmi se míjí. Učitel ale také má mít u vedení školy zastání a plnou podporu. Vedení by totiž jako vlajková loď mělo prorážet vlny při postupné demokratizaci školy, v které vládne slušné chování, kde je vlastní názor legitimní a kde je prostředí partnerské a otevřené. Takové prostředí sice nevylučuje, ale minimalizuje vznik šikany a dalších sociálně patologických projevů.
Jak ale toto vše má proboha ten nebohý učitel zvládnout? Nemůže. Bez systémové podpory své práce nemůže. Roztok je již dávno nasycený a další ingredience v podobě různých požadavků, pokynů a novelizací nepřijímá. Systém se tedy pomalu latentně hroutí. Což se projevuje kvalitou úrovně vzdělávání a namísto budování sdíleného tvůrčího školního klimatu houstnoucí atmosférou a stále větším stresem.
A tak se skoro všední zkušeností stává situace, kdy se na učitele rodič bez skrupulí utrhne, aniž by z toho pro něj něco vyplývalo. Jak se bude chovat žák, který to vidí, případně si doma s tatínkem notují? ČŠI (která řeší i anonymy) je mnohdy zneužívána jako nástroj pomsty v rukou namíchnutého rodiče. A jestliže se škola potýká s opravdu závažným případem sociálního deprivanta, ať už je jím rodič nebo dítě, pomůže jí někdo?
Prakticky ne. Vedení školy pak nezbývá než rezignovat, nebo se pohybovat na hraně dnešních předpisů. Základem všeho je prevence, tedy „permanentní“ komunikace s rodiči, která oblí hrany a napomáhá empatii (patří sem objasňování postojů, cílů, důrazů, podpora, doporučení…) Ale když už nastane ve škole mezní a neakceptovatelná situace, navrhoval bych následující opatření:
Važme si dobrých učitelů. Jestliže jsme přivedli naše děti a mládež do tohoto stavu, musíme začít s nápravou u sebe a ne stupňovat tlak na produkty našeho vlastního jednání. Je to alibistické a neúčinné. Vytvoří se prostředí zákopové války, další nedorozumění, další rozevírání sociálních nůžek, nové zoufalé úvahy, vyhlášky, úpravy zákonů…
Jestli chceme dobré školství, začněme u sebe, u našich volebních uren. Je to opět na nás, ne na dětech.