Miloš Rathouský: Konec světa a čtyři K

Ve svém prvním blogovém příspěvku  se pedagog a ředitel sekce regionálních zastoupení a rozvoje lidských zdrojů Svazu průmyslu a dopravy Miloš Rathouský zabývá tím, co bychom měli žáky v dnešní době učit.

V poslední době čtu nejraději fejetony a články Václava Cílka. Líbí se mi, že autor v nich dokáže spojit své hluboké odborné znalosti s pokorou k běhu světa v této nejisté době. Neptá se, zda se něco mění, ale nabízí návody chování v době, která se mění. Nečeká odevzdaně na „konec světa“, protože podle něj už konec světa (tak jak ho známe) nastal v roce 2008. Že jsme si toho dosud nevšimli, souvisí s dynamikou takové změny. Vždyť kolik lidí v tehdejším světě se dozvědělo o svržení římského císaře Romula Augusta germánským vojevůdcem Odoakerem roku 476 n.l.? Přesto právě tímto okamžikem skončil starověk a započal středověk. Nerozhodli o tom však Romulovi současníci, ale budoucí historici… Když se boří mohutná stavba, rozpadá se na nejmenší stavební prvky – kameny a cihly. Stejně tak je možné v analogii uvažovat o rozpadu globalizované společnosti na nejmenší soudržné prvky – rodiny a komunity. Takováto společenství by se však nepodobala středověkým vesnicím, spíše by mohlo jít o zemědělsko-řemeslné komunity s „hi-tech“ technologiemi a velkou mírou soběstačnosti.

Přemýšlím o úvahách pana Cílka v souvislosti s debatami o tom, jaké cíle by mělo mít vzdělávání našich dětí. Jak bude vypadat svět, v němž budou žít za 30, 40 let? Co bychom je měli naučit, když svět budoucnosti (a na tom se shodneme, předpokládám, všichni) se bude výrazně lišit od světa, jaký známe dnes. Vychází mi z toho následující 4K:

1. Zásadní důležitost bude mít schopnost komunikace, ovšem v mnohem širším významu. Nepůjde jen o předávání informací, ale zvláště o pochopení názorů, postojů a cílů druhých. O vyjednávání a dosahování kompromisů. O akceptování odlišností jiných společenství a kultur.

2. K tomu se úzce pojí dovednost kooperace. Bude třeba složité úkoly rozdělit a řídit jejich plnění. Bylo by ztrátou energie opakovat něco, co dělá někdo jiný. Každý by měl vědět, v čem je dobrý a v čem může pomoci druhým.

3. V rychle se měnícím světě bude třeba také rychle reagovat na změny. Měli bychom proto podporovat v dětech kreativitu, tvořivost, schopnost nacházet nová a netradiční řešení problémů.

4. Poslední schopnost je spíše souhrnem, komplexem vlastností, popisujících náš vztah k druhým. Jde zejména o empatii, solidaritu, vzájemný respekt a úctu, nezištnou pomoc a starost o slabší a postižené.

I kdyby konec světa nakonec nenastal, myslím, že by bylo dobré podívat se prizmatem těchto 4K na naše současné vzdělávací programy. Opravdu připravujeme naše děti v tom, co budou v reálném životě potřebovat? Nejsou nakonec ony samy chytřejší, když se podvědomě brání přelévání encyklopedií do jejich hlav? A ještě na jednu věc nesmím zapomenout – stále platí, že si s sebou do začátku svého samostatného života musí odnést také první kvalifikaci. Ale o tom zase někdy příště.