Která dilemata nás čekají se státní maturitou – Díl 1.

Přemýšlím, jak překonat „dialog hluchých“ ve veřejné debatě o vzdělávání. U nás se diskutuje už celkem silně, ale nedochází k téměř žádnému vzájemnému porozumění, protože jedni asi hovoří hotentotsky a druzí kualokačabsky, a další to komentují v padewinštině… Nesrozumitelnost jazyků je mi metaforou pro to, jak minimálně se překrývají už samotná východiska diskutérů (v novinách, na webech), nebo učitelů a rodičů, nebo tvůrců vzdělávací politiky (na ministerstvu a v Parlamentu) či řídících dokumentů (zákon, vyhlášky, RVP, ba i učebnice). V tom, o čem se diskutuje, nejsou „rozdílné názory“, ale dilemata.

Všimli jste si takových dilemat ve vzdělávání kolem sebe? A jednáte s vědomím, že nejsou „problémy“, ale právě dilemata?

Dilema je věcný rozpor, který nelze jednoznačně a natrvalo vyřešit. Můžete se přiklonit k některému řešení, ale dilema tím nemizí, ono vládne dál mezi ostatními lidmi, protože spočívá ve věci samé, nikoli v názoru či zkušenosti jednotlivce či skupiny. Dilematem ve školství je třebas to, že nad tím, jak za státní (daňové) peníze školy a učitelé vyučují, má panovat veřejná kontrola (a ta musí být při množství škola a žáků poměrně masová). Ale přitom se každý žák učí jinak a každý jeho učitel jinak jeho učení chápe, jinak ho povzbuzuje nebo poškozuje, jinými cestami ho vede k rozvoji (a tak se musejí respektovat individuální podmínky, nadání a předchozí zkušenost, metodika…). Kontrola shora být musí, ale přitom poškozuje žákovo učení. Svoboda žákova učení být musí, ale potřebná míra individualizace výuky přitom státu znemožňuje kontrolu nad efektivitou vynaložených peněz.

Jak si představujete, že by se to dalo vyvážit? Musí to být vyvážené, nebo si můžeme dopřát příklon k jedné z možností?

Východiska pro zodpovědné uvažování o osudu žáků a o podobě a cílích maturit jsou často právě dilematická, a tak je vlastně nemožné v nich zavést jediné řešení. To, co se děje ve výuce a při vzdělávání, není zdaleka jasné, ani jednotně chápané, a věcně je to uvnitř také rozporné. Například na jedné straně chceme, aby maturita měla důstojnost a prestiž, na druhé straně prý se má ohlídat, aby ji nedostali ti, kteří umějí jen málo, a dokonce má v závěru studia najít a vyloučit ty, kteří vůbec neměli na střední školu s maturitou nastoupit… K tomu ještě se měla maturita stát spolehlivým základem pro přijímání na vysokou, aby vysoké školy nemusely dělat své přijímačky, a zároveň měla státní maturita patrně potlačit těžko financované vysoké množství studentů VŠ u nás. Atp.

Když připustíme a pak budeme pamatovat, že ve vzdělávání je spousta takových dilemat, budeme mít velmi těžké rozhodování o školské politice, o kurikulu škol a oborů, ale i o roli učitele a o způsobech výuky. Je však dobré pořád vědět, že když se v dilematu rozhodne pro jednu stranu, když se „přijme opatření“, znamená to obvykle, že to je „něco za něco“. Něco získáme, ale něco ztratíme či poškodíme. Když např. mluvíme jen o té stránce maturit, že totiž mají stanovit dolní laťku vědomostí (hotentotsky se tomu říká „nepodkročitelnou“), ignorujeme to, že zde jednáme v určitém dilematu, na jehož druhé straně je prestiž a vážnost maturity před veřejností a na třetí straně je třebas maturita jako náročný cíl studia pro žáka.

Ve kterých situacích a potížích vy sami vidíte dilemata? Tedy kde ve své praxi si je sami uvědomujete a formulujete? A kde se v nich nalézá vaše osobní stanovisko?

Politici a řídící potentáti ve školství jistě musejí leccos rozhodnout jednoznačně – ale k jejich rozhodnutí se veřejnost a zejména profesní veřejnost, vůbec nemusí přidávat jednoznačně a bez výhrad. I když bych velmi rád, aby děti ve škole nebyly surové a sprosté, nebudu souhlasit s nějakým třeba ministrem, který se rozhodne zavést bití nezdobů. I kdyby mi to přineslo do třídy klid a poslušnost, můžu profesionálně upozorňovat na to, že vím, jaké vzdálené následky takové násilné potlačování u mládeže přinese, a že s tím nesouhlasím, a můžu společně s druhými usilovat o zavedení lepšího postupu. Například bych mohl prosazovat, že budoucí odpírače vzdělávání je možné odhadnout už na prvním stupni školy a včas je získat pro aspoň trochu slušné chování i za puberty tím, že v nich od 1. třídy  pěstujeme sebeúctu, nebo je získávat pro učení tím, že je budeme vyučovat tak, jak to jejich způsob myšlení a učení žádá (obvykle to chce více praktických metod i obsahů výuky, pomalejší tempo výuky, poodložení abstraktních pojmů typu „životnost jmen“ a naopak větší osobní uplatnění toho, co žák už sám umí).

Máme dilema, že tím, když přijímáme na střední školy s maturitou skoro každého žáka, nutně se roztáhne i škála mezi nejlepšími a nejslabšími absolventy. A my chceme, aby přístup ke vzdělání byl rovný, aby se neztrácel potenciál populace tím, že vyloučíme ty, kdo kvůli špatnému rodinnému zázemí nebo špatné rané výchově zaostali, ač mají IQ a různé talenty. Ale přitom chceme tak protiklad: aby střední škola a maturita měly vysokou prestiž nesráženou chabými výkony absolventů. (Možná ten „úpadek“ nenastal proto, že jsme přijali nějaká nedochůdčata, ale třeba taky proto, že neumíme dost dobře vyučovat ty, kdo nemyslí jako my vysokoškolsky vzdělaní učitelé, nebo že všem vnucujeme obsah výuky takový, který se hodí jen lidem jako my. Co a jak vlastně vyučovat v dějepise? Co je to učit se českému jazyku a literatuře, když jste průmyslovák, a když jste gymnazista? Atd.)

Někde v pozadí stojí východisko „Moje učitelské, akademické, funkcionářské konzervující přístupy ke světu jsou ty jediné, je to TA vzdělanost, a nevím ani, že je možné být vysoce vzdělaný a umět něco docela jiného, než co učili před padesáti lety mě…“. Možná však je vaše východisko jiné: „Pro dnešní společnost jsou potřební lidé, kteří se ujmou praktických povolání s docela jasnými požadavky a činnostmi, a všeobecné vzdělání jim je celkem na nic. Maturitu by měli mít ze svých odborných kompetencí, z ovládání IT, ale nějaká čeština a vyšší matematika jsou jim k ničemu.“ Anebo je vaším východiskem třeba to, že „Každá škola si má podle svých oborů a učitelů vytvořit svůj profil, který bude veřejně znám, a podle toho se tam bude vyučovat, aniž by jim do toho stát mluvil. Škody natropené ve vzdělávání jednotnou maturitou jsou větší než škody dané různorodostí maturit. Takže budou i SŠ a maturity dost praktické, SŠ a maturity dost odborné, i SŠ a maturity dost všeobecné, a nikdo nebude nikoho nutit se sjednocovat.“

Určitě si každý zformuluje své specifické východisko, i třebas další a další. Pro diskuse i pro rozhodování nad podobou maturit a nad osudy příštích ročníků studentů by bylo velmi užitečné, aby každý svá východiska pojmenoval a aby si uvědomoval, v jakém dilematu a kterém jeho místě vlastně vězí jeho stanovisko.

Pokusím se v dalších textech procházet různými dilematy, která vidím jako zásadní pro nynější vývoj v kauze státní maturity.