Kulatý stůl SKAV a EDUin: Učení nekončí odchodem ze školy, lidé se musejí vzdělávat celý život

Publikujeme shrnutí debaty na Kulatém stole SKAV a EDUin na téma Má celoživotní vzdělávání v Česku na růžích ustláno?, která proběhla 12. prosince v Pražském kreativním centru. Debaty se zúčastnili Klára Bezděková z MŠMT, Ondřej Horák z Centra občanského vzdělávání, Eva Kavková z Evropské kontaktní skupiny, Tomáš Langer z EPALE, Lukáš Němec z ČMKOS a Miloš Rathouský ze Svazu průmyslu a dopravy ČR. Moderoval MIrek Hřebecký, EDUin. Text byl psán pro web rodicevitani.cz.

Něco důležitého se v naší společnosti proměňuje: se vzděláním ze školy už nevystačíme celý život. Už dnes pracuje polovina Čechů v jiném oboru, než který vystudovala. A s postupující robotizací a rozvojem informačních technologií se to stane ještě běžnější. Češi celoživotnímu vzdělávání ještě nepřišli moc na chuť, a systém jim v tom ani příliš nepomáhá. O tom všem se diskutovalo na dalším kulatém stole SKAV a EDUin.

Navíc celoživotní učení nemá jen ekonomický přínos, jak připomněl Ondřej Horák z Centra občanského vzdělávání. Člověk je víc, než jen souhrn „profesních dovedností“, měl by být především pánem svého života a účastníkem demokratických procesů ve společnosti.

Co Česko nabízí lidem, kteří se chtějí dál vzdělávat?
Podle statistik až polovina lidí pracuje v jiném oboru, než jaký studovala. Pokud se dlouhodobě něčemu věnujete, stát vám od roku 2005 nabízí možnost doplnit si „papír“ v rámci Národního systému kvalifikací. V podstatě jde o to, že člověk složí odbornou zkoušku a tím získá plné oprávnění věnovat se dané profesi. Jak připomněla Klára Bezděková z MŠMT, tuto možnost využilo už 225 tisíc lidí.

Problémem ovšem je, že systém kvalifikací a jejich požadavků zůstává rigidní; jen málo se vyvíjí a reflektuje realitu světa, kde profese vznikají a zanikají prakticky přes noc. Navíc velmi dobře funguje pro lidi, kteří chtějí získat například výuční list, ale čím „výš“ lidé míří, tím méně možností mají. Proto roste počet hlasů, které volají po zrušení NSK a vytvoření nějakého jiného systému. Před tím ale účastníci diskuse varovali.

„Systém je zdlouhavý a komplikovaný a navíc o něm málo vědí lidé i firmy. Nemůžeme ale zahodit vše, co jsme vybudovali, stačí udělat nějaké úpravy,“ myslí si Tomáš Langer z Elektronické platformy pro vzdělávání dospělých v Evropě (EPALE). A Klára Bezděková z MŠMT dodává: „Počet zkoušek roste, ale očekávali jsme větší zapojení zaměstnavatelů. Samo se to ale neudělá, musíme přispět k tomu, aby o sobě firmy, školy a poradci věděli a dokázali se lépe propojit.“

A s nápadem na řešení přišel Lukáš Němec z Českomoravské konfederace odborových svazů, který by do vzdělávání zapojil i zaměstnance: „Je totiž dokázáno, že když si zaměstnanci vezmou otázku vzdělávání za svou a propagují ji mezi ostatními, vzroste účast až o 15 %. Zaměstnanci za sebe musejí převzít větší díl zodpovědnosti, a odbory jim v tom mohou pomoci.“

Kariérové poradenství – popelka českého vzdělávání?
Schválně – když jste chodili do školy, probíral s vámi někdo, co vám jde a nejde, co vás baví a zajímá, aby vám pomohl s dalším kariérním směřováním? Asi těžko. Jak zdůrazňuje Eva Kavková z Evropské kontaktní skupiny, kariérní poradenství je v českých školách zatím jakýmsi přílepkem, který vykonávají učitelé málem za trest. „Kariérní poradenství je služba jedinci, která by od mateřských škol měla být zakotvena ve školském zákoně,“ myslí si Kavková. „Málokde se ovšem dělá pořádně. Přitom právě škola by měla naučit děti přemýšlet o tom, co umějí a co se ještě potřebují naučit.“

Nejen školy by ale mohly nabízet poradenství; služba by se jistě uplatnila třeba i na Úřadu práce, kde by nezaměstnaným mohli „šít na míru“ rekvalifikace, aby si doplnili potřebné kompetence. A jak dodal Lukáš Němec z ČMKOS, v některých zemích už nabízejí schůzky s kariérními poradci i lidem, kteří práci mají, ale cítí se vyhořelí, nespokojení a chtějí změnu. Poradce jim může pomoci vyjasnit si priority a najít nové výzvy.

Důležité ale je vůbec přesvědčit lidi, že by se měli vzdělávat a pečovat o svůj rozvoj.

Někteří z nás si ještě pamatují, jak to chodilo dřív: člověk prošel mateřskou a základní školou, pak si zvolil budoucí povolání, na to se připravil na učilišti, střední nebo dokonce vysoké škole, nastoupil do zaměstnání, a té stejné profesi se věnoval, dokud nebyl čas na odpočinek v důchodu. V posledních desetiletích s nástupem robotizace a informačních technologií je ale jasné, že s tím, co nás v šestnácti nebo dvaceti naučili ve škole, už ve čtyřiceti neobstojíme. Musíme být zkrátka připraveni se učit celý život. Přitom podle údajů Eurostat z roku 2019 je účast Čechů v dalším vzdělávání poměrně nízká. Jen 8% Čechů mezi 25 a 64 lety se účastní nějaké formy vzdělávání. Například ve Švédsku je to 30% lidí a v Irsku 12.5 procenta.

Celoživotní učení – rozvoj osobnosti i záchranná síť
K čemu je vůbec celoživotní učení dobré? Pochopitelně zlepšuje vyhlídky člověka na trhu práce; buď může pomoci se získáním lepší pozice, nebo může posloužit jako záchranná síť ve chvíli, kdy některé profese nahrazují roboti. „Pro společnost je výhodnější, když u zaměstnanců zmapujeme, co umějí, pomůžeme jim doplnit si kvalifikaci a udržíme je v zaměstnání, než jejich situaci řešit až ve chvíli, kdy už o práci přišli,“ říká Miloš Rathouský ze Svazu průmyslu a dopravy ČR.