Bude zavedení nového kurikula do škol podpořeno učebnicemi? Vyžadovalo by to změnu myšlení i systému

Učebnice a jejich kvalita dlouhá léta nebyly v české vzdělávací debatě velké téma. Sem tam pro zasmání kolují anekdoty o tom, jaké nesmysly někdo našel v tom či onom titulu, ale tím to většinou končí. Na MŠMT nyní pracovní skupina přemýšlí o tom, jak nastavit systém, který by kvalitu hlídal. Ale i mezi úředníky ministerstva, stejně jako mezi řediteli, zdá se, převládá názor, že kvalitní učebnice doručí do škol volná ruka trhu spolu s vedením škol. Realita tuto představu ale vyvrací.

Reformy v Česku bohužel často uvádí v chod potřeba ušetřit. První impuls přehodnotit schvalování učebnic vzešel ze snahy celý proces zlevnit. Na recenzní posudky, na kterých schvalování stojí, utrácelo do loňského roku MŠMT kolem dvou milionů korun ročně. Není to nijak dramaticky vysoká částka, ale doba je taková, že se škrtá, co se dá. Krok k větší úspornosti v této oblasti ministerstvo udělalo tím, že proces, kterým se učebnice schvalují – takzvané doložkové řízení – převedlo na NPI ČR (Národní pedagogický institut) se zadáním vykonávat část práce interně, na rozdíl od minulosti, kdy se na posuzování učebnic najímali externí hodnotitelé. 

Ze dvou povinných recenzí nyní jednu vypracovává zaměstnanec NPI ve své pracovní době. Druhá se jako dřív zadává externistovi ze seznamu recenzentů MŠMT, ale polovina nákladů odpadne. V případě, že se na hodnocení učebnice oba recenzenti neshodnou (jeden ji nedoporučí), je osloven třetí člověk. Doložku získává učebnice, která má alespoň dvě kladné recenze. „Štempl“ dostává od ředitele odboru základního školství ministerstva Michala Černého.

V této chvíli o tom, zda učebnice půjde na trh s doložkou, která jí zajistí veřejné financování, tedy rozhodují dva, maximálně tři lidé, jejichž jméno navíc není veřejné – seznam recenzentů MŠMT neposkytuje ani novinářům a nyní ani nakladatelům (mohou si ale vyžádat jméno recenzenta, který je jim přidělen).

Změna rutiny a převedení agendy na NPI vyvolala u nakladatelů neklid. Někteří se obávají zaujatosti či nekompetentnosti recenzentů NPI. Někomu připadá, že se učebnice na NPI posuzují prizmatem progresivistických vzdělávacích klišé odtržených od reality. Obavy nakladatelů posiluje i podoba návrhu nového kurikula, které je v gesci NPI a které kromě opatrné chvály vyvolává i pochyby a kritiku, že je jen líbivě inovativní a málo funkční.

„Z NPI nám nedávno vrátili učebnici s tím, že si žáci mají na vše přicházet sami a že jim nemáme nic vysvětlovat,“ stěžuje si jeden z autorů s tím, že tahle představa je velkým zjednodušením a že bez vstupních informací a návodných otázek není metoda, kterou chce recenzent v učebnici vidět, efektivní.

To, že recenzní řízení bylo a je zatížené velkou mírou subjektivity, je jedním z důvodů, proč se nyní přemýšlí o férovějším řešení. „Mezi recenzenty mohou být i autoři učebnic pro konkurenční nakladatelství či naopak lidé s autorem učebnic nějak spojení, je to jeden malý rybníček. Je fakt, že učebnice je nyní ´vydaná na milost´ jednoho dvou lidí, kteří se mohou mýlit,“ uznává Michal Černý. 

Kritéria, která splní každý?

Celý systém udělování doložek zatím nikdo nenapadl zřejmě hlavně proto, že nebyl selektivní a nechal nakonec všechny projít. Doložku dostane prakticky každá učebnice, jejíž autoři vyhověli připomínkám recenzentů a zapracovali je. Podle údajů MŠMT je to 99 % titulů. „Na základě recenzních posudků dostanou nakladatelé lhůtu pro odstranění nedostatků, někdy i opakovaně, přičemž je na konci procesu téměř vždy získání schvalovací doložky. Lze říct, že pouze učebnice, u kterých vydavatel odmítne nedostatky odstranit, doložku nedostanou, je to méně než 1 %,“ říká tisková mluvčí ministerstva Tereza Fojtová.

Podle jakých kritérií se nyní doložka uděluje? Směrnice MŠMT ukládá tři podmínky.  Učebnice musí být v souladu se zákony České republiky (což se vykládá tak, že v ní nesmí být nic diskriminačního ani urážlivého), dále „ve shodě s efektivními didaktickými postupy vhodnými pro věk žáků, jimž je určena“, a za třetí, musí odpovídat aktuálnímu kurikulu.

„Z NPI nám nedávno vrátili učebnici s tím, že si žáci mají na vše přicházet sami a že jim nemáme nic vysvětlovat,“ stěžuje si jeden z autorů s tím, že tahle představa je velkým zjednodušením. (c) Kateřina Lánská

Druhé a třetí kritérium má teoreticky zajistit, že učebnice je kvalitní, ale realita českého učebnicového trhu ukazuje, že tomu tak není. Každý včetně nakladatelů potvrdí, že existují i nekvalitní tituly s doložkou, a obecné hodnocení vzdělávací komunity je, že kvalita učebnic, podle kterých se učí na českých základních školách, je velmi různá a že se do škol dostává  mnoho nekvalitních učebnic.

Posoudit soulad s RVP ale není zřejmě snadný úkol. To, co se zmiňuje jako velká výhoda stávajícího kurikula, že každé škole dává velkou svobodu „učit po svém“, se v prostředí českého vzdělávání bez ukotvených standardů obrací v nevýhodu. Učitelé, ti dobří i špatní, nejsou kurikulem nijak omezováni. A podobně je to s učebnicemi. Zdá se, že je pro recenzenty těžké najít argumenty pro to, proč nějaká učebnice rámcovému vzdělávacímu programu neodpovídá. Jak bylo již řečeno, prakticky všechny tituly doložku získají po dílčích úpravách. 

Nabídka učebnic pro základní vzdělávání je sice široká a pestrá, jak se člověk může přesvědčit v excelové tabulce dostupné na stránkách ministerstva školství – ale bohužel stejně nepřehledná jako ona tabulka.

Odhadem se dá říct, že pro každý předmět existuje několik alternativ. Možnost volby, mít z čeho vybírat, se v silně tržně orientovaném prostředí zdá jako záruka toho, že „každý najde to svoje“. Nijak z toho ale nevyplývá, že se díky tomu více a více škol bude orientovat na kvalitní učebnice, byť to je zřejmě předpoklad, na kterém současný systém stojí.

Výběr učebnic školami podléhá klasickým marketingovým tlakům. Roli hrají různé slevy, balíčky, na které mnozí ředitelé slyší, protože hlídají finance. Není to tak, že by učitel měl dostupné alternativy v ruce, čas na to je prozkoumat a vyzkoušet a pak se rozhodnout. Uspěchaná rozhodnutí mohou následovat i poté, co učitele přemluví o přestávce dealer. 

Lepším způsobem, který nakladatelé také využívají, je promo učebnic samotnými autory, kteří učitelům své dílo vysvětlují a pomáhají jim různými radami s učebnicí pracovat. Komunikačně zdatný autor může svému titulu velmi pomoci a ten se v relativně krátké době může rozšířit do stovek škol. Rovněž ale nelze říci, že existuje přímá úměra mezi schopností autora nebo týmu autorů učebnici propagovat, a její kvalitou.

Další obvyklou cestou je, že si učebnice učitelé navzájem doporučují. Tohle vše jsou ale způsoby, které jsou rozšířené i v dalších oblastech trhu, třeba u prodeje kosmetiky. Není zde nic, co by reflektovalo, že jde o produkt navázaný na veřejnou službu zásadního významu, jako je povinné vzdělávání. Kromě zcela formálních doložek neexistuje pro nakladatele žádný motivátor cílit na kvalitu, protože to znamená vybrat si těžší cestu s větším rizikem. 

Odměňuje se spíš sázka na jistotu, a tak nakladatelé své produkty modelují podle očekávání většinového zákazníka. Tím je v českém prostředí poměrně konzervativní učitel. O tom, že nakladatelé na jeho preference berou ohled, svědčí historky, jak proti duchu RVP a přání autorů trvalo nakladatelství na tom, aby v knize dějepisu byly vyjmenováni všichni přemyslovští panovníci, místo aby se obsah odpoutal od mechanické chronologie a získal zájem žáků o téma a historický příběh. 

Angažovaní a inovativní učitelé učebnice většinou považují za omezující nebo překonané a používají je spíš okrajově. Tím pádem na jejich zkvalitnění nevyvíjí tlak a nejsou tolik v kontaktu s nakladatelstvími jako zákazníci.

Učebnice, nebo učební pomůcka?

Jak již bylo řečeno, jen učebnice s doložkou dosáhne na financování od státu. Ovšem i toto, jako mnoho dalších věcí, v terénu neplatí tak docela. Každá česká škola si může koupit a distribuovat do tříd prakticky jakoukoli publikaci, pokud ji považuje nikoli za učebnici, ale za učební pomůcku. Rozdíl mezi učebnicí a učební pomůckou je ve školní praxi ten, že pomůcka nemůže být zapůjčená domů, na rozdíl od učebnice, ale hranice je jinak velmi tenká. Mnohé školy tak nakupují i učebnice bez doložky, zejména zahraniční učebnice jazyků, protože česká kvalitní alternativa se hledá těžko. Jindy nakladatelé úspěšně prodávají učebnice i dlouho předtím, než získají doložku, protože zapracování připomínek recenzenta je celkem pracné, a školy učebnice kupují tak jako tak, pokud je chtějí.

Učebnice i učební pomůcky se školám hradí z kapitoly ONIV (Ostatní neinvestiční náklady), která se mimo jiné proslavila i tím, že se z ní donedávna platila i nemocenská učitelům. To už bylo zrušeno, ale stále platí, že z ONIVu se platí nejen učebnice a pomůcky, ale i vzdělávání učitelů a třeba i plavecký kurz a podobné aktivity. Do ONIVů míří asi jedno procent rozpočtu ministerstva školství. 

Na učebnice může ve škole podle hrubého odhadu (přesná statistika zřejmě neexistuje) padnout 15 procent z tohoto jednoho procenta. Pro středně velkou školu to může být částka kolem sto padesáti tisíc korun ročně, což není v rámci mnohamilionového rozpočtu mnoho, když uvážíme, jak významnou roli de facto učebnice ve výuce chtě nechtě mají. Někdy se o nich mluví jako o skrytém kurikulu.

Podle Koalice učebnicových nakladatelů i některých akademiků jsou učebnice jako zásadní nástroj učitele v českém vzdělávání zcela podceňované, z čehož pak nepřímo vyplývá i jejich podfinancování. Nakladatelé poukazují i na to, že cyklus obměny učebnic je příliš dlouhý. Což ale zřejmě není všeobecně platné. 

„Já jsem učebnice obměňoval každé čtyři roky, přesně podle toho, že na konci je tabulka se čtyřmi kolonkami pro čtyři jména žáků a se čtyřletým cyklem se počítá. Měl jsem na to směrnici a výjimek bylo málo,“ říká Michal Černý o své dlouholeté ředitelské zkušenosti.

Angažovaní a inovativní učitelé učebnice většinou považují za omezující nebo překonané a používají je spíš okrajově. (c) Kateřina Lánská

Platnost doložky učebnice je maximálně šest let, a poté by měla být učebnice vyměněna každopádně. Ideální pro žáky by samozřejmě bylo, aby si učebnice mohli ponechávat, zatímco teď jim je škola půjčuje a na konci roku je vrací. Luxus vlastních učebnic ale mají žáci v menšině zemí. „Spolklo by to další miliardu dvě, zatím na to peníze rozhodně nejsou, i když já bych proti nebyl,“ říká Michal Černý. Teď jeho odbor hledá peníze na výměnu učebnic v souvislosti se zaváděním nového kurikula. „Požádali jsme o navýšení peněz v ONIV na dvojnásobek, ale jsem dost skeptický, že se ty peníze najdou,“ dodává.

Nakladatelů je hodně, peněz mají málo

Učebnicových nakladatelství nebo nakladatelství, která produkují i učebnice, je v Česku kupodivu hodně, na to, že českojazyčný trh je malý. Většina ale nemá na komplexní učebnicový projekt, který by zahrnoval i učitelskou příručku a náležité vzdělávání učitelů, potřebný výtlak. 

Určitě chybí podpora státu ve prospěch kvalitních učebnicových projektů. Ve společnosti i státní správě je zakořeněná představa, že je zcela na nakladatelích, jestli z nich vypadne něco kvalitního, nebo ne. „Napsat učebnici za ně nemůžeme,“ říká Michal Černý.

Omezené rozpočty nakladatelů ovlivňují kvalitu učebnic vícero způsoby. Většina učebnicových nakladatelů jsou malé subjekty. Největší nakladatel u nás má několik desítek zaměstnanců, ale běžnější počet je spíš kolem dvaceti. Nakladatelé spoléhají do velké míry na externí spolupráci, která bývá příležitostná a nestabilní. Často nejsou autory konceptu, rozvíjejí představu autora (popřípadě se jej snaží korigovat), na rozdíl od velkých zahraničních nakladatelských domů, které to dělají obráceně – oni jsou nositeli konceptu, který drží interní redaktor a naplňuje tak, že si hledá potřebné lidi do týmu.

Čeští nakladatelé musí mnohdy šetřit i na obrázcích, na rozdíl od větších zahraničních subjektů, které mají in-house ilustrátory. Z ohledů na náklady se spokojují s obrázky z databází, což má vliv na estetickou kvalitu, ale i na obsah učebnice (obrázky a text musí být v souladu, ilustrace učebnic je specifická kategorie vyžadující náležité kompetence ilustrátora). 

Zvláštní a důležitou kapitolou je odměňování autorů, o kterém mnozí podávají svědectví, že je často mizerné. Již dopředu tak potenciální autor učebnice ví, že takový projekt v jeho životě bude znamenat měsíce až roky otročiny po pracovní době, která bude možná odměněna dobrým pocitem, ale již nikoli penězi. To mnohé odradí.

Čeští nakladatelé musí mnohdy šetřit i na obrázcích, na rozdíl od větších zahraničních subjektů, které mají in-house ilustrátory. (c) Kateřina Lánská

Autory jsou učitelé nebo vysokoškolští pedagogové, ale ani jedna z těchto profesních skupin nemá na podobnou činnost ve své pracovní době prostor (učitelé učí a akademici jsou placeni za výzkum a publikace o něm). To opět zvyšuje práh pro to, aby vznikla kvalitní učebnice, která jako velmi komplexní projekt vyžaduje čas, nasazení a souhru více aktérů. Tím spíš, pokud je autor často nositelem konceptu a hlídá, aby byla jeho představa naplněna, čímž se také stává projektovým manažerem.

Doložky se neosvědčily, jak tedy dál

Bylo by dobré oddělit zrno od plev, špatné učebnice od dobrých, proti tomu nikdo nic nenamítá, ale stávající systém to nedokáže. Není zde žádný institut ani odborné těleso, které by se kvalitou učebnic zabývaly. Podle publikace Josefa Maňáka a Petra Knechta Hodnocení učebnic taková instituce v některých zemích existuje. Co definuje kvalitu učebnice, je v obecných rysech známo přinejmenším akademikům, ale nikdo zatím nevytvořil platné standardy.

Ve chvíli, kdy se ministerstvo vyrovnává s problémy kolem doložkového řízení, napadlo některé z úředníků, že varianta, která by nestála žádné peníze ani přemýšlení, je proces schvalování zrušit úplně. Právě proto, že de facto není selektivní a je příliš subjektivní a není konzistentní, má zkrátka méně výhod než nevýhod. 

„O tom, jestli má cenu doložkové řízení vůbec ponechat, se začalo mluvit už před mým příchodem na ministerstvo. Pro zrušení je odbor středního školství, protože tam není doložka vázaná na financování ze státního rozpočtu a důvodů pro její zachování je o jeden méně,” říká ředitel odboru pro základní vzdělávání Michal Černý.

Tento krok by odstranil nekvalitní schvalování učebnic, ale nikoli nekvalitní učebnice ve školách. Mnozí ředitelé ale vidí současnou doložku jen jako komplikaci, která jim svazuje ruce. Černý i na základě vlastní ředitelské zkušenosti říká, že on je spíš pro zachování a reformu procesu schvalování, ale že jeho názor mezi řediteli není zřejmě většinový. „Mně doložky zjednodušovaly život, a tak jsem předpokládal, že to tak mají i ostatní ředitelé. K mému překvapení na zasedání Asociace ředitelů základních škol ředitelé jako jeden muž řekli, že by doložky zrušili. To mě trochu zviklalo, i když já se spíš kloním k názoru, že nějaký filtr, kterým stát bude regulovat učebnicovou produkci, bychom mít měli,“ říká Michal Černý.

Nakladatelé, na rozdíl od ředitelů a ministerských úředníků, schvalovací proces spíš chtějí – což je zajímavé. Vadí jim ale, že připomínky recenzentů si odporují, takže jeden shodí ze stolu úpravy, které navrhl někdo před ním.

Současný systém doložek se zdá zbytečný i proto, že problém kvality neřeší. „Během debat o tom, jak doložkové řízení nově uchopit, jsme si uvědomili, že nemáme žádné standardy kvality,“ říká Michal Černý. „Jsem pro, aby stát dával terénu nějaké signály o tom, co je a není kvalitní učebnice. Tyto standardy ale musíme nejdřív vymyslet,” říká.

V interní diskuzi ministerstva nyní Michal Černý a jeho tým ve spolupráci s NPI rozvíjí myšlenku nového systému posuzování učebnic, který nazývá „reputační“, případně „garanční“. Ten by měl měřítko kvality zahrnovat. „Ale proto je nejdřív třeba si definovat kvalitní učebnici, shodnout se řekněme na deseti parametrech, které kvalitě odpovídají, a to taky není jednoduché,“ říká Černý. 

Ministerstvo podle něj ustavilo interní pracovní skupinu, která chce indikátory kvality připravit. „Už to nebude jen o jednom recenzentovi a jeho úsudku. Měl by k ruce manuál,“ říká. Dalším krokem by podle něj mohlo být, že recenzenta nahradí umělá inteligence. „Ta bude naprosto nestranná,“ pochvaluje si.

Druhá varianta, o které se uvažuje, je vytvoření digitálního systému, do kterého by učebnice zadávali sami nakladatelé. Zároveň by zaškrtnutím označili, jaké parametry učebnice splňuje.  „Bude tam třeba dvacet položek, řekněme pět je nepodkročitelné minimum, které musí mít každá učebnice. Dalším krokem by byla kontrola uvedeného pracovníkem ministerstva nebo NPI a vydání potvrzení, že učebnice splňuje státem dané požadavky. Financování učebnic by mohlo být navázané právě na toto potvrzení,“ říká Michal Černý. 

Mohlo, ale nemuselo. Státní úředníci uvažují i o takové možnosti, že se rozhodování o tom, co si do školy chtějí zaplatit, ponechá zcela na ředitelích. „Ti by ale měli alespoň přehlednou databázi, kde by viděli, kolik každá učebnice splňuje znaků kvality,“ říká Michal Černý. Tento proces by podle něj mohli navíc platit nakladatelé, takže kromě vývoje aplikace by státu nevznikaly žádné náklady.

I kdyby se pracovní skupině „garanční“ systém podařilo vymyslet a někdo ho uměl dobře naprogramovat, pořád zůstává otázka, jak bude úředník, který má pak to, co o sobě budou nakladatelé tvrdit, posuzovat. Rozpoznat dobrou učebnice od té, která se tak jen tváří, není triviální záležitost. Kvalita a modernost či poplatnost dobové představě o optimálních didaktických strategiích navíc nejsou jedno a totéž. Učebnice se může tvářit „kompetenčně“, aby prošla, ale to může být jen líbivý nátěr.

S tím, jak stále častěji slyšíme obavy, že nové RVP zůstane jen na papíře nebo na půl cesty, a stávající systém spíš ještě rozvrátí, než aby ho upgradoval, se nyní ve veřejné debatě naděje upíná čím dál víc k učebnicím jako ke klíčovému nástroji implementace kurikula. 

Tuto naději by ale mohly naplnit jen kvalitní učebnice, které jsou v souladu s RVP a se kterými učitelé chtějí a umějí pracovat. Bylo by skvělé, kdyby takové učebnice vznikly, ale skepse, zda je to za současných, výše popsaných podmínek možné, je na místě.