Neexistuje jedna správná představa o tom, jak má vypadat učitel, říkají lektoři kurzu pro začínající pedagogy

Jaké jsou představy, vzory a ideály začínajících učitelů? Na čem staví své profesní sebepojetí a co jim pomáhá, aby ve školství zůstali, i když začátky nemusí být vždy snadné? Na to se v zážitkovém kurzu ODRAZ zaměřují Zuzana Kročáková a Richard Lukáš, lektoři Prázdninové školy Lipnice. Kurz získal ocenění za nejlepší dramaturgii loňské sezóny a učí začínající učitele jakéhokoli věku, na čem si vystavět pozitivní profesní sebepojetí, o které se mohou při své učitelské praxi opřít. Kurz je složen z letního setkání, které má za cíl profesní sebepojetí u učitelů vybudovat na pevnějších základech, a zimního víkendového pobytu, kdy se reflektuje, jakým způsobem se vyvinulo během těch pár měsíců.

Řada začínajících učitelů poměrně záhy své působení ve školách vzdá. Dříve se mluvilo o tom, že je to hlavně kvůli nízkým platům. Vy se ale na začínající učitele zaměřujete z jiného důvodu. Proč?

Zuzana Kročáková (ZK): Myslíme si, že pro začínajícího učitele je důležité, jaké má profesní sebepojetí. Ve chvíli, kdy nemám ujasněné, jakým učitelem chci být, stane se mi často, že mi někdo třeba řekne: „na ty děti musíš být přísnější, musíš jim dávat víc, nebo míň úkolů“. A já vlastně nevím, takže trochu „vlaju” a můžu udělat věci, se kterými nejsem vnitřně v souladu. To často vede k nespokojenosti a k tomu, že učitelé nabydou pocitu, že nejsou dobrými pro tuhle práci.

To, jak jsou dnes koncipované programy na fakultách, neumožňuje vždy dobré podmínky pro osobní rozvoj. To, co jsme si ověřili ve výzkumném šetření, které jsme připravili pro účastníky našeho kurzu, který se na profesní sebepojetí začínajících učitelů zaměřuje, je, že pro tento typ práce na sobě je velmi důležité prostředí. Potřebuji stálou skupinu a v ní bezpečné prostředí, abych mohl jít hluboko do sebe a zároveň to mohl sdílet s ostatními. Na fakultách by pro to byl největší prostor během seminářů reflexí praxí, ale tam se studenti během semestrů nepotkávají vždy ve stejné sestavě nebo se stejným učitelem a často se spíše věnují didaktickým otázkám.

Když mluvíte o bezpečném prostředí, co je pro začínající učitele tedy nejvíce ohrožující? S čím pracujete a co jim chcete předat?

ZK: Koncept sebepojetí pracuje s vizemi, ale i s obavami a stíny. Většina českých učitelů nemá problém s tím, že děti dělají chyby. Oni je ale nechtějí dělat, jsou přesvědčeni, že je nemají dělat. Myslím si, že je to spojeno s tím školním prostředím. Od studentů učitelství často slyším: „Já to možná řeknu špatně.” Kurz probíhá v létě, jsme venku a můžeme si dovolit pustit se i někam, kam se nám třeba nechce.

Richard Lukáš (RL): Na kurzu se snažíme vytvořit bezpečné prostředí. Začíná to výběrem účastníků. Chceme, aby to byli lidé jakéhokoliv věku, kteří mají podobnou profesní zkušenosti. Ta vytváří komunitu, která je v podobném bodě vývoje, což už samo o sobě přispívá k bezpečí. Druhá věc, která pomáhá, je skladba programu. Od začátku se zaměřujeme na zvědomování silných stránek učitelů a vzájemné oceňování. Chceme jim předat také to, že není jen jedna správná představa o tom, jak má vypadat učitelské sebepojetí, jak vypadá správný učitel. Nabízíme prostor, kde se mohou sami hledat. Mohou zjišťovat, jaké jsou jejich silné stránky, jací chtějí být jako učitelé, jaké mají hodnoty a přesvědčení o sobě, druhých a o světě.

Jedním z témat, která řešíte, je schopnost přiznat si chybu. Jaká další témata nebo otázky se objevují? Potkáváte se s něčím, co by bylo pro všechny nebo aspoň pro většinu začínajících učitelů společné, nebo je to spíše individuální?

ZK: Vycházíme z takzvaných jádrových přesvědčení. Společně s účastníky mapujeme jejich nejhlubší přesvědčení o sobě a o světě a z nich potom musíme vycházet k učitelství. Snažíme se jít cestou podpory silných stránek než vrtat se v tom, v čem jsou nedostateční a v čem se jim nedaří. Při hledání profesního sebepojetí je důležité najít to, co mezi mnou a tím systémem pasuje dohromady. Co na druhou stranu nezapadá a co se s tím dá dělat. Mám si jako učitel najít specifickou školu, nebo bude možné na škole, kam mířím, věci ovlivňovat? Musím změnit něco sám na sobě, nebo můžu změnit to prostředí? Řada účastníků nám po absolvování kurzu říkala, že si dokáží najednou říct, že to chtějí dělat jinak, stát si za svými nápady a nenechat se odradit třeba nějakými negativními pohledy nebo zpochybňováním. Občas musejí dělat těžká rozhodnutí a zkoumají, jestli je to v souladu s jejich hodnotami. Rozhodnutí ve všednodenních věcech se posouvá od reaktivnosti k vlastním přesvědčením.

RL: Ano, to s námi účastníci po kurzu sdíleli asi nejčastěji: jak být sám sebou, když mi v tom okolí nenabízí podporu. Časté téma také bylo, jak obstát ve svých nárocích na výkonnost a dokonalost, které vůči sobě mám. Řada účastníků také řešila, zda chce vůbec do učitelství jít, zda to naplní jejich ambice a umožní jim to růst.

Kurz jim umožňuje si uvědomit, že učitelství je obor, ve kterém se mohou dlouhodobě rozvíjet. Že to nějakou dobu ale trvá a není to rychlé. Formulují si, jak jsou na tom teď a jaké je to jejich chtěné učitelské Já a jaká cesta k němu vede. Je to profese, která nabízí celoživotní růst. S tím je spojen jeden z největších strachů na začátku učitelství a tím je: co všechno mám dělat dobře hned na samotném začátku.

Když člověk přijde do školy a zjistí, že jeho osobní přesvědčení není v souladu s tím, co se tam odehrává, co s tím?

ZK: Vycházíme z definice sebepojetí, která říká, že je třeba znát sám sebe v profesi. A ta profese má nějaké nároky. V případě učitelství je fér si říct, že se to prostě nedá všechno zvládnout hned. Nedají se zvládnout všechny administrativní věci, pečovat o svůj wellbeing, pečovat o wellbeing dětí, nastavovat prostředí, mít dobře připravené materiály a umět komunikovat s rodiči.

V rámci kurzu si můžu uvědomit, co vše se po mně chce, a říct si, co mně samotnému připadá důležité. Něco už umím, něco se můžu naučit a něco jiného lze třeba trochu „hacknout“. Znám spoustu učitelů, které ten systém sežral. Odešli z vysoké školy, měli nějak nastavené své sebepojetí, ale možná nebylo úplně dotažené a narazili na to, že ty věci nejdou dělat úplně tak, jak si představovali. Systém je rychle vyčerpá a oni z toho pak vypadnou nebo vyhoří.

První dva tři roky jsou pro začínající učitele kritické. Když do toho jdu s tím, že vím, že ty věci nefungují tak, jak já chci, můžu už mít nachystané nějaké strategie. Třeba si najdu školu, která je v souladu s tím, jak já vidím svět, nebo si najdu školu, kde se dá spousta věci ovlivnit, nebo aspoň získat prostor pro to učit, jak si myslím, že je to dobré. Tohle vše na kurzu samozřejmě nevyřešíme, ale sebepojetí je nástroj, pomocí kterého se v tom mohou učitelé zorientovat. Jednou z důležitých věcí je komunita. Chceme, aby spolu účastníci, pokud možno zůstali v kontaktu, aby vznikly dvojice, trojice na základě sympatií nebo souladu a byli si i regionálně blízko. Takže tam najdu člověka, který má podobnou zkušenost, a můžeme se navzájem podporovat. To učitelé úplně běžně nemají.

RL: O toto jsme se v rámci kurzu opravdu snažili, provázat je. Během toho půl roku od prvního do druhého setkání fungovali účastníci ve dvojicích či trojicích, které se navzájem podporovaly. Snažíme se také na kurz zvát jako hosty inspirativní učitele z regionu. Začínající učitelé se mohou obávat toho, že v tom budou sami, sami se svým pojetím výuky. Je důležité vidět, že takoví učitelé, jako jsou oni, jsou i v jejich okolí, byť se jim někdy může zdát, že je těžké je najít.

ZK: Každý z těch hostů se k učitelství navíc dostal nějakou jinou cestou. I to bylo inspirativní. Mluvili o tom, že to je na začátku těžké. Jeden z nich říkal: „Běžte na hloubku, na mělčině plavou mrtvý ryby.“ Tím chtěl říct, že mají jít víc do hloubky i u sebe a trochu se v sobě „pokutat“. Musím znát dobře sama sebe, abych si to mohla nastavit tak, abych nevyhořela a bylo mi v tom dlouhodobě dobře.

„Jedna z věcí, která mě napadá, je otevřenost a přijetí. Kurz začíná u toho, kdo jsem. První dva dny se věnujeme silným stránkám a stínům.“ (c) archiv Richarda Lukáše

Nabízí pedagogické fakulty svým studentům něco podobného jako vy?

RL: Aby bylo pochopitelné, co na kurzu vlastně děláme, je důležité si uvědomit, že v Prázdninové škole Lipnice, v zážitkové pedagogice, pracujeme s hrami jako s programovým prostředkem. Můžeme pro jakékoli téma kurzu vymyslet jakoukoli hru. Například i ohledně nároků a požadavků profese. Měli jsme tam třeba hru Zachraň zástupkyni, která byla přetížená těmi všemi požadavky a jejich úkol bylo jí zachránit tím, že vymyslí, jak tu záplavu požadavků „hacknout“. To si myslím, že půjde na pedagogické fakultě v rámci kurikula učitelské přípravy udělat těžko. Na druhou stranu součástí profesního sebepojetí je i pojetí výuky. To, jakým způsobem uvažuju o dětech, o vyučovaném předmětu, o procesu vyučování, o škole. To jsou věci, které na tom kurzu také hodně řešíme. Hledáme cesty, jak to tematizovat. My tam ale ty učitele nevidíme učit, nemůžeme to s nimi reflektovat. Dobře vedená pedagogická praxe na pedagogické fakultě je v tom nenahraditelná. To napodobit nemůžeme a ani nechceme. Náš kurz je spíš doplněk toho, co se děje na pedagogických fakultách.

ZK: Jestli se ptáte, zda je na to na pedagogických fakultách důraz, tak to nevím. Jsou tam předměty, které se tomu věnují, ale nevíme, jak se učí. Pro nás bylo samozřejmě otázkou, zda s učitelským sebepojetím můžeme něco udělat, když v rámci kurzu neprobíhá žádná reflektovaná praxe. Blanka Pravdová, která se tomuto tématu věnuje, nám radila, ať si do kurzu proto vybíráme učitele, kteří s ní už nějakou zkušenost mají a mají z čeho čerpat.

Jsou nějaké hodnoty, na kterých kurz stavíte, které jsou pro konstrukci profesního pojetí u učitelů důležité a se kterými cíleně pracujete, byť jsou třeba na pozadí?

RL: Jedna z věcí, která mě napadá, je otevřenost a přijetí. Kurz začíná u toho, kdo jsem. První dva dny se věnujeme silným stránkám a stínům. Učitel je člověk a učí tak dobře, jak rozumí sám sobě jako člověku. Vycházíme z toho, že když oni jsou schopni rozvíjet to své sebepoznání a sebepojetí i do pojetí výuky a do toho, jakým učitelem chtějí být, my jim to nekritizujeme. A třetí hodnota je důvěra. Máme důvěru v to, že jsou dobří a že tu práci dělají proto, že chtějí pomáhat dětem. A že pokud najdou cestu k sobě, tak ji najdou i k tomu dobrému učení. My jim k tomu můžeme nabídnout podporu.

ZK: To, na čem stavíme, je sebepřijetí a laskavost k sobě. Učitelství se dá dělat tisícem různých způsobů a všechny ty způsoby mohou být dobře. Zároveň vidím i hodně velký přesah a důraz na děti. Chtěla bych, aby odjížděli s přesvědčením, že jsou na správném místě a že mají dětem co nabídnout. Našli v sobě tu svou verzi dobrého učitele.

Kurz získal cenu v rámci Prázdninovky za dramaturgii. Co na něm bylo oceněno, co je jeho kvalitou?

ZK: Dramaturgická skladba, kterou jsme do kurzu vložili, je z hlediska tvorby sebepojetí univerzální, je to postup několika kroků, který ukazuje, jak se ke svému pojetí mohu vracet, přemýšlet nad ním s odstupem a aktualizovat ho. Účastníkům jsme říkali, až budete mít pocit, že se se svým učitelským sebepojetím rozcházíte nebo budete něco hledat, toto je možný postup, jak s tím pracovat. Dalo by se tak pracovat i v jiných profesích. Ve výzkumném šetření, které jsme provedli, se ukázalo, že to je funkční. Už během kurzu jsme mohli sledovat velký posun. A tím, že jsme tam zařadili jeden víkend po několika měsících, se ukázalo, že to má i trvalejší efekt.

RL: Nevymýšleli jsme nic extra složitého. Dramaturgie je postavená na pár otázkách, kterým se v průběhu kurzu věnujeme a které mohou učitelé používat během další aktualizace toho sebepojetí v čase. Protože ono není nikdy hotové, vyvíjí se podle toho, jak se vyvíjí člověk. Stačí jen pár kroků, říci si, kde jsem, kdo jsem jako člověk, jaké jsou požadavky mojí role a zkusit si formulovat vizi, kým chci být. Tu vizi pak podrobit zkoušce a zrevidovat, jaké jsou hodnoty, na kterých opravdu stojí a rozmyslet si kroky, jakým způsobem na sobě budu pracovat dál.

Je něco, na co jsem se nezeptala, ale co by mělo zaznít?

RL: Chtěl bych zdůraznit, že profesní sebeopojetí není důležité pouze pro ty samotné učitele. Podle mnoha výzkumů má to, když učitel ve své profesi stojí pevně, nevlaje, vliv na to, jak je angažovaný, jaké má nasazení v samotné výuce. Jak moc a jak ochotně investuje do dětí, což má prokazatelně efekt na vzdělávací výsledky samotných žáků. To mi přijde důležité. Pokud má učitel své sebepojetí pozitivní, tak do své práce dává víc. Na druhou stranu zná svoje hranice, což mu pomáhá předcházet vyhoření, a to má pak pozitivní dopad na vzdělávání dětí.

ZK: Ve chvíli, kdy jsme kurz začali propagovat, začali se nám ozývat i zkušení učitelé, že by o to také stáli. Máme ambice do budoucna zkusit vytvořit i program pro zkušené učitele, což bude zase trochu jiná práce, protože oni už nějaké sebepojetí mají a u nich bude výzva, zda něco z toho, co se ukáže jako nefunkční, budou ochotni odložit. 

Text vyšel v mírně zkrácené podobě v příloze Akademie Lidových novin.