Je všední den – zvoní telefon a do sluchátka mluví zoufalá dívka: „Pokud ty fotky nenajdete
a nesmažete, zabiju se!“ Co se stalo? Měla vztah s přítelem, který si ji vyfotil nahou. Když se rozešli, vyhrožoval jí, že tyto fotky zveřejní. Vzhledem k tomu, že telefon rychle zavěsila, nedalo se v dané situaci nijak zasáhnout. Zpětně se ukázalo, že skočila pod vlak, což se jí stalo osudným. To je příběh z českého prostředí, který stál za zrodem jednoho z projektů, který se věnuje otázce bezpečnosti na internetu. Podobných nástrah a nešťastných příběhů existuje mnoho – jejich podoba se s věkem různí. Naše on-line životy jsou od těch skutečných odděleny jen velmi tenkou hranicí a možná bychom mohli přemýšlet i o tom, zda vůbec odděleny jsou – to jakým způsobem se na internetu chováme, může mít totiž přímé dopady na naši realitu.
On-line svět není sám o sobě nebezpečný – rizikovým ho činní až lidské chování a jednání – ať už naše vlastní, kdy nejsme dostatečně svědomití, obezřetní, nebo jednání cizí, kdy se stáváme obětí. Často jsou obě tyto roviny v přímé souvislosti. Naše smysly jsou zde otupené, protože internet nás nebolí, a tak si hrozby tolik neuvědomujeme. V tomto článku se zaměříme na témata, která jsou pro školní prostředí a věk zřejmě nejvíce relevantní – kybergrooming, sexting & kyberšikanu.
Kybergrooming je typ závadového jednání, kdy si útočník vytipuje oběť, velmi často v dětských letech – k jejímu oslovení využívá obvykle on-line sociální sítě, kde se prezentuje falešnou identitou. „Ahoj, jsem tady novej a chodím do vedlejší školy.“ – například tak začíná komunikace, která může skončit špatně. Pod on-line sociální sítí si ale nepředstavujte jen klasické sítě jako například Facebook nebo Instagram. Hraje Vaše dítě třeba Minecraft? Možná nevíte, co je to za hru – nicméně útočníci to vědí, to stačí. Zajímavé je, že v terénu vidíme, jak rozlišovací schopnosti dětí klesají v situacích, které nejsou zcela typické. Na otázky, zda je někdy oslovil na internetu někdo cizí a psali si s ním, reaguji rozdílně. Kdo je podle nich na Facebooku cizí je v on-line hře vrstevník a kamarád. Dobře ví, že nemají odpovídat cizím lidem. Ale hláška: „Hele, pojď do našeho herního klanu.“ mění všechno. Cílem útočníka je získat důvěru oběti a vylákat ji na osobní schůzku – účelem je ve většině případů sexuální zneužití. Útočník je laskavý, trpělivý a na rozdíl od řady rodičů má na jejich dítě čas. Nepředstavujte si teď „sraz v 7 večer pod hodinama“, ale spíš „dostal jsem doma lístky na Avengers a nemám s kým jít.“ Nevíte, co jsou to Avengers? Nevadí. Stejně na to nejspíš nemáte čas. Jenže útočník ano. Dokonce ochotně nabídne dobití kreditu nebo prémiový účet třeba právě v on-line hře, který jako rodič odmítáte, ať to myslíte z výchovných důvodů sebelíp. VIP vstupenky na festival Utubering? Není problém. „Pojď, půjdeme spolu. Vaši by to stejně zatrhli, znáš je.“
Útočníci jsou stále rafinovanější a používají sofistikované nástroje. Děti potřebují blízkost, komunikaci – pokud ji nemají, často si ji hledají právě na on-line sociálních sítích. A útočník převlečený za kamaráda, který projevuje zájem, se tak dostane do té nejvýhodnější pozice.
Děti a mladiství ovšem na internetu nejsou pouze pasivní oběti. Leckdy jdou útočníkům svým chováním naproti. Ve věku, kdy mladiství začínají sexuálně žít a zažívají své první vztahy, často dochází k erotickému chatování, posílání intimních fotografií atp., což může v případě rozchodu vést k vydírání a pronásledování ve formě neustálých výhrůžných telefonátů, zpráv atp. „Vrať se ke mně, nebo ty fotky pošlu všem ve škole.“ Nemusí se však jednat jen
o neúspěšný vztah. Výše zmínění útočníci s falešnou identitou, kteří číhají na sociálních sítích a online seznamkách, mnohdy cílí právě na intimní fotografie vašich dětí. A tak se snadno z milého nápadníka či nápadnice na seznamce vyklube nebezpečný nepřítel, který využívá psychického nátlaku, vyhrožuje a oběť vydírá. Podle interních policejních průzkumů se v 40 % konverzací na on-line seznamkách (podotkněme, že se zde typicky baví cizí lidé) začne sexuální tématika zrcadlit již v prvních 20 zprávách. Rande pod rozkvetlou třešní je zkrátka z módy. V případě, kdy útočník oběť vydírá atp. je důležité dodržet několik zásad – nic neposílat, nic neplatit, uložit si veškerou komunikaci a kontaktovat policii, které tyto důkazy poslouží při řešení trestného činu.
A co můžete v této situaci udělat jako rodič nebo učitel? V první řadě od mala dítě učit, že rodiče a vyučující jsou zde od toho, aby dětem v případě krizové situace pomohli. V případě, že se Vám dítě svěří, neodsuzujte ho – naopak. Děti a mladiství rádi experimentují. V určité míře to patří k jejich věku. Pokud se Vám i přesto pubertální dítě svěří, pak jste ve své výchovné / vzdělávací roli obstáli. A co tedy dál? Pomozte s dodržením výše určených zásad. Ne, nemůže si za to samo. A věřte, že pokud se Vám s tímto svěří, je už v koncích. Existuje vůbec možnost jak těmto situacím přecházet?
Celou problematiku je potřeba dětem a mládeži přiblížit tématem, které je v jejich kontextu relevantní. Častou chybou rodičů bývá například skutečnost, se svými dětmi sexuálně orientovaná témata nediskutují a spoléhají na to, že je touto oblastí provede škola. I to nahrává útočníkům – protože se ve výsledku často o těchto tématech dozvídají děti samy a na internetu.
Dalším jevem je kyberšikana a jak už samotný termín napovídá, jedná se o rozšíření klasické šikany do on-line prostředí. Může mít řadu podob, ať už digitální technologie a internet slouží jako nástroj pro její provedení, nebo jako nástroj pro její zaznamenání. Horší je v tom, že se před ní nedá utéct. Jak to vypadá v praxi? Například introvertní žák je terčem posměšků a vtipů, které mohou začínat i jako nevinné škádlení, kdy si kolektiv možná ani neuvědomuje, čeho se dopouští, které však nabývá na intenzitě a tvrdosti. „Jde na záchod, natoč ho – LOL.“
Pokud agresoři šikanují oběť on-line je navíc snadné něco přehnat, protože oběť a její reakce nevidíme. „Zabij se, stejně nikoho nezajímáš.“ Proč chodit kolem horké kaše, když přesně takhle to bývá. Cílem šikany se však žák může stát i kvůli tomu, že sociální sítě nemá nebo kvůli tomu, co na ně dává. Třeba i kvůli svým neobvyklým zájmům. „Hej, viděl jsi to video, kde kouzlí? Harry Potter jak vyšitej.“ „LOL, uděláme parodii.“ A druhý den koluje třídou video. Další fáze? Třeba založení skupiny na chatu, kde se řeší, co by kolektiv mohl šikanovanému jedinci udělat, přidávání videí z šikany na YouTube atp. není ničím neobvyklým. „Je to sranda“. Žáci, kteří s tímto jednáním nesouhlasí, ho mnohdy ze strachu z pomsty kolektivu tiše tolerují. Nechtějí se stát další obětí.
V mnoha případech může v odhalování (kyber)šikany pomoci jednoduchá platforma a aplikace „Nenech to být“, která slouží k anonymnímu oznamování těchto jevů. Oběť se totiž často sama neohlásí, protože se bojí a stydí. Anonymní oznamování už pomohlo odhalit a vyřešit víc než 1000 případů (kyber)šikany – škola se sem může registrovat zdarma. https://www.nntb.cz/ Ukažte ji svým žákům. Registrovaná je cca každá 6. škola v republice – jste mezi nimi? Nejste? A jste si skutečně jistí, že tuto aplikaci nepotřebujete?
Gratuluji k omylu.
—
autor: David Kudrna