Lidové noviny: „Hraniční“ děti jsou v praktických školách proto, aby je uživily

Publikujeme rozhovor Kateřiny Eliášové a Petra Kamberského s Janem Černým, ředitelem Programů sociální integrace Člověka v tísni, o sporech, které provázely schvalování paragrafu 16 novely školského zákona, a o tom, jak model financování veřejného školství ovlivňuje potřebu a snahu naplnit různé typy škol. Rozhovor vyšel 11.2. v Lidových novinách pod názvem Romské děti jsou zajímavý obchodní artikl.

Neziskovka Člověk v tísni se ve čtyřiapadesáti českých městech snaží pomoci zejména romským dětem dostat se k lepšímu vzdělání. Naráží na bariéry v systému, kde je romské dítě stále bráno jako výhodný obchodní artikl. „Snažíme se dětem pomoci dohnat to, čeho se jim v rodinách nedostalo – takže pak v testech vypadají hloupější, než v reálu jsou,“ popisuje své zkušenosti v Lidových novinách Jan Černý, který se zabývá sociální integrací. Nebojí se přitom pojmenovat věci přímo, třeba když mluví o „cigoškolách“.

Proč se dneska sněmovna hádá o školský zákon? 

Situace je poměrně přehledná. Jsou zde tři silné zájmové skupiny. Ředitelé jsou manažeři malých obchodních jednotek. Škola dostává dotaci na žáka, úkolem ředitele je tudíž mít co nejplnější školu, aby mohl platit své zaměstnance a chod školy. 

Ale ředitelé školy nevlastní. 

Města a obce jsou zřizovatelé, ale v mnoha případech si vůbec nevšimly, že školství řídí. Třeba samostatný školský odbor na magistrátu v Liberci vzniká v těchto dnech. Že by města měla nějaké vzdělávací koncepce? Představu, kolik bude dětí, jaké to děti jsou, co jim chceme nabídnout, nějaký vztah k lokálnímu trhu práce? 

Známá bolest, ale jak souvisí s bojem o školský zákon? 

Ředitelé jsou svým způsobem pány vzdělávací politiky a jejich logický zájem je mít ve škole co nejvíce dětí. Ředitelé základních škol jsou jedna zájmová skupina. Na druhé straně stojí praktické školy, také chtějí děti. A tak sahají jak do segmentu běžného školství, aby si je přitáhly, tedy tak to alespoň vidí ta třetí parta, do které patříme my. Podle nás je v praktických školách mnohem víc židliček, než je potřeba. Když se schválí onen sporný pátý odstavec paragrafu 16 školského zákona, tak praktické školy budou moct snadněji přetahovat děti k sobě – což je z jejich pohledu legitimní, ale z pohledu dětí naprosto špatně. Ředitelé si chtějí udržet svůj podnik, mají jídelny, zaměstnance a bezpochyby i loajalitu k dětem, které k nim chodí, ale aby ten podnik udrželi, tak potřebují rekvírovat další děti. Zároveň tato skupina vede diskusi „vy chcete zrušit praktické školy“, což nikdo nikdy neřekl. 

Opravdu ne? O co se tedy „vaše parta“ snaží? 

Nikdo nechce zrušit praktické školy jako takové. My jen říkáme: je jich moc, a tato nadpočetnost brání mnoha dětem v normálním vzdělávání. Hádka ve sněmovně se vede o toto: které děti zákonně smí chodit do praktických škol a které ne. Dnes je to dělítko IQ 69 ano, IQ 70 ne. Tedy zjednodušeně, jak dítě vyplní nějaké hloupé testy, přičemž rozdíl mezi 69 a 72 může být v tom, jak se ten den dítě třeba vyspí. Mimochodem za polední čtyři roky klesl počet dětí s touto diagnózou o čtyři tisíce jenom proto, že se změnila metodika a Česká školní inspekce víc dává na formální stránku přestupu mezi vzdělávacími programy. Najednou se vyléčila tisícovka dětí ročně, které náhle neměly lehké mentální postižení. To je vysvětlitelné pouze systémovou chybou. 

Stejně je to divné. Chystá se revoluční zákon a na poslední chvíli ho chce někdo vykuchat. 

Vy říkáte revoluční zákon, já bych spíše řekl pěkný zákon, jehož hodnota je asi jako u zákona ve znění „Masaryk a Beneš se zasloužili o stát“. 

Prosím? 

Dokud nebude udělaná reforma financování školství, tak je to jenom plácnutí do vody. 

Proč? 

Protože na ta opatření budou potřeba peníze. Ale nikdo o žádných penězích nemluví. Zároveň, cynicky řečeno, děti, které mají onen papír z poradny, jsou velmi zajímavým obchodním artiklem. 

Pomaleji prosím. Jaký papír? Z jaké poradny? Jaký artikl? 

Doporučení s „diagnózou“ lehkého mentálního postižení, které vydávají pedagogické poradny. Normativ na dítě je pak zhruba dvojnásobný. Nejzorganizovanější skupinou ve vzdělávání je Asociace speciálních pedagogů a jejich vedení, myslím, upřímně věří, že dětem je v praktických školách líp. Hraniční děti, které by se mohly vzdělávat s podporou ve většinovém školství, ale jsou v tom praktickém, aby ho uživily, jsou v tomto pohledu nutné ztráty. 

Jak můžete někoho někam „dostat“? Copak umíte zvýšit IQ? 

Snažíme se dětem pomoct dohnat to, čeho se jim v rodinách nedostalo. Takže pak v testech vypadají hloupější, než v reálu jsou. Dítě neumí vystřihovat – nikoli proto, že by bylo tak motoricky zaostalé, ale protože nikdy nedrželo nůžky v ruce. Systém tlačí na rodiny: podívejte, jak bude dětem u nás dobře. Vždyť i starší sourozenci k nám chodili. Vždyť v těch „bílejch“ školách je budou šikanovat. A oni i rodiče volí snazší cestu, když se rozhodnou nevzdorovat. Je to úžasně vybalancovaná situace: bílí rodiče jsou spokojeni, že jejich děti nebudou chodit s „cigošema“ do školy, plní žádosti romských rodičů, aby nebyli školou příliš obtěžováni, a jediný, kdo je bit, jsou ty děti. 

Takže změní se něco, nebo ne? 

Ona tady není žádná velká motivace něco měnit, dělá se to z velké části jenom kvůli tomu prohranému soudu ve Štrasburku, známého pod zkratkou D. H. Zeman, jak má čuch na nálady veřejnosti, jenom artikuloval to, co si 70 procent lidí myslí. Tedy že by tyto děti neměly chodit s těmi ostatními. Vždyť dnešní dospělí vyrůstali v prostředí, kde byly jiné děti perfektně izolovány. Teď se tu chystá projektový záměr dokonalejšího testování a podpory poradenského systému – za 270 milionů. Jeho autoři říkají: musíme vyvinout komplexnější baterie dynamických nástrojů, testů, abychom zjistili, zda dítě, které má skóre 69, nemůže mít za chvíli 80, zda se není schopno doučit za tři měsíce barvy a tvary. A ten projekt je přesně napasován na znění toho odstavce pět, o který je spor ve sněmovně. 

A co je na tom špatného? 

K čemu je nám zjištění, z jakých příčin neumí barvy a tvary? K čemu je třeba vědět líp, proč něco neumí? Je mnohem lepší to dítě tvary a barvy naučit. Vrhnout energii do předškolního vzdělávání. Méně testů, více lega.

Ale když zařadíte všechny děti ze zvláštní školy do obyčejné, tak se učitelé zblázní. 

Ale tady nikdo nechce zrušit praktické školy jako celek. To je vymyšlené strašidlo, aby se zabránilo jakýmkoli změnám. Opakuji: bavíme se o počtu těch škol, o tom, aby si místní komunity ujasnily, kolik chtějí jakých škol. V Ústeckém kraji má podle poradenského systému lehkou mozkovou dysfunkci každé dvacáté dítě. Běžná prevalence je 1,2 až 1,6 procenta populace. 

Jak je možné, že jsou děti v Česku stále diskriminovány, i když by to teoreticky systém neměl umožnit? 

Vezměte si příběh z Kladna. Vprosinci si pozvali matku dívky ze 3. třídy, která doteď chodila do běžné školy. Měla jen malé potíže s matematikou, kterou jsme ji doučovali. Aniž by ji viděla psycholožka, tak zástupkyně ředitele a výchovná poradkyně matce sdělily, že pro dceru od ledna domluvily praktickou školu. Takže teď chodí do „cigoškoly“. Vezměte si už jen zápisy, na které teď spolu s rodiči chodíme. Stojí tam bílí a říkají nahlas, aby to všichni slyšeli: „Kdybych věděl, že sem budou chodit černý, tak sem své dítě nedám.“ No, a romští rodiče se otočí a jdou. 

Takže česká společnost není připravená na inkluzi? 

To je úplně jiná rovina. Podle práva by tyto dětimělymít příležitost nejít rovnou do první třídy praktické školy, mohly by mít šanci neselhat v běžné škole. 

Ale popisujete případy, kdy takovou šanci nemají. V zemi, kde prezident říká, že separace je pro všechny to nejlepší… 

Je to především na zastupitelích měst. Třeba v Sokolově si řekli, že nechtějí mít model „jedna cigoškola a ostatní bílé školy“. Udělali vyhlášku o spádovosti škol, takže každý vchod na chudém sídlišti chodí do jiné školy. Ano, byly tam obavy a petice rodičů. Teď to tam ale běží dva roky a nejsou žádné potíže, které by se vymykaly normálu. Opačný příklad je opět Kladno. Děti z ubytoven tam chodí do stejné školy jen proto, že jsou z nezkolaudovaných ubytoven, amají tudíž trvalé bydliště na radnici. Ta rozhodla, že děti s touto adresou budou v jedné škole. Ve Šluknově chtěli kolegové z neziskovky dělat předškolní vzdělávání pro slabé děti a radnice to nepodpořila. Politici nedělají raději nic, aby byli napříště zvoleni, protože lidi mají dojem, že pro cikány se tady toho udělalo už dost. Kdo si myslíte, že řídí v Bílině vzdělávání? Odbor správy majetku. 

A je v tom byznys, nebo rasismus? 

Je to především hloupost nevzdělávat tyhle děti. 

Chápou vůbec rodiče význam mezi běžnou a praktickou školou? 

Jak kteří. Někteří považují za věc hrdosti, že jejich dítě bude chodit na běžnou základku. Ale pak je taky spousta bitev, které prohrávají jak děti, tak jejich rodiče. Kdy je učitel jednoduše likviduje tím, že je vystrká z kolektivu. Pamatujete si na petici rodičů v Brně, kdy ředitel odmítal přijmout děti jenom proto, že to byli Romové a že by se ostatní děti odhlásily? 

Chtějí vůbec rodiče, aby jejich děti měly šanci na lepší vzdělání? 

Není to tak jednoduché, každý chce něco jiného. Určitě jsou rodiče, kterým vyhovuje, že škola nějak funguje a příliš je netrápí. Zároveň je ale třeba se ptát, co je veřejný zájem. A ten je, aby děti z chudých rodin dostaly dobré vzdělání. A ta (naše) intervence musí být o to lepší, o co větší je sociální handicap. 

Ptám se na vaši osobní zkušenost. 

Pět tisíc dětí v Česku nepokračuje v dalším vzdělávání po základní škole. Stejně jako těch hraničních dětí, jejichž rodiče váhají mezi vzdělánímna běžné, či praktické základní škole. Ty je třeba postrčit. Adaří se to, nikdo nás nevyhání, naopak je bitka o dobrovolníky. Program je nastavený tak, že rodiče musí vytvořit pro doučování nějaké předpoklady, dobrovolníci doučují přímo v rodinách. Nic neděláme za ně. 

Uvědomují si rodiče dětí z ghett, že vzdělání je cesta ven? 

Žádné zkušenosti, které mají, tomu nenasvědčují. Tu naději je v nich třeba probouzet. Oni vidí úspěšnou mafii, lidi, kteří prodávají drogy. To jsou jejich vzory! Když se dětí v ghettech zeptáte, co chtějí mít, neřeknou vám, že by chtěly být třeba zubařkou. To je nenapadne, to my jim říkáme, že by mohly být. Jenže ony vědí, že tamhle Elemír Slepčík (odsouzený dealer drog) je zločinec a má velké černé auto. A ony říkají, že by chtěly mít taky takové. Když se jich zeptáte, jestli chtějí prodávat drogy, řeknou vám, že chtějí to auto. Záleží na tom, do jaké niky společnost tyto děti pustí. 

Ví se, kolik dětí se vzdělává v praktických školách? 

Ne a neví to ani ministerstvo školství. Oni tyhle informace nesbírají. Máte třeba Základní školu v Přerově. Tak zní její název. Ale že učí ve dvou programech, je napsané jen na pozvánce k zápisu. Můžete tam přihlásit dítě do školního vzdělávacího programu Šikovný svět, nebo programu K cíli pomalu, ale jistě. 

Není to „klamavá reklama“? 

Ředitelé jsou dnes taky produktoví manažeři. Mají produkt, a tak ho prodávají. Je to jako ta hra Dostihy a sázky. Když máš na modrém poli Napoliho a Narciuse, tak všechny „vymastíš“. Chcete zvýšit svoji výhodu? Založte si pedagogické centrum ve škole. Protože ředitel speciálně pedagogického centra a školy je ta samá osoba a ta rozhoduje. 

Ministr pro lidská práva přišel s tím, že je třeba urychleně zrušit přílohu, podle níž se vzdělávají děti v praktických školách (příloha pro vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením). Není to trochu urychlené gesto? Podle čeho by se pak měly slabší děti vzdělávat? 

Každý hráč sleduje jiné zájmy. Jeden z nich je „ksicht“ České republiky vůči Evropské komisi a Štrasburku. Zvlášť teď, kdy jsou v operačním programu vzdělávání velké peníze a kdy nám Evropa říká, že bychom měli zlepšit systém vzdělávání a nedělat v něm bariéry. Takže v zájmu Jiřího Dienstbiera je, aby se tu situace zlepšovala. Jenže třeba předseda Asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař zase říká, že je to celé jen problémoné hranice lehkého mentálního postižení, podle níž se děti do škol „třídí“. Nejraději by ji zrušil a udělal rámcový vzdělávací program, který by se jmenoval propadlíci, cikáni a zlobivci. 

Takže chceme jen vypadat více sexy před Evropskou unií? Podle čeho by se tedy měly děti v praktických školách učit? 

Učitelé mohou slabším dětem nastavovat individuální studijní plány, nemusí se všechny házet do jednoho pytle. Nechci se do nich navážet, nemají podporu a mají mizerné platy. Ale když si někdy čtu ty diskuse na odborných webech, tak by spíše mohli pracovat v pobočce Národního odporu v Praze.