Lidové noviny: Levní učitelé vyjdou draho

Od letošního ledna sice průměrné platy učitelů opět stouply, ale stále patří k relativně nejnižším z celé EU. Přečtěte si komentář ekonoma Daniela Münicha, který vyšel 21. 5. v příloze Akademie Lidových novin.

Není žádným tajemstvím, že Česko dlouhodobě patří k zemím s nejnižším podílem výdajů na školství vzhledem k HDP. Na toto odvětví věnujeme o třetinu méně, než je průměr více než 30 ekonomicky nejvyspělejších zemí světa. A příčinou i důsledkem je škudlení na platech učitelů. Jejich průměrné mzdy patří v rámci zmíněných zemí dokonce k nejnižším. Nedávná analýza České spořitelny například spočítala, že Česko šetřením na učitelských platech od roku 1994 uspořilo 500 miliard korun. Za pyšně vykazovaným nízkým zadlužením země se tak skrývá obrovský vnitřní dluh vůči učitelské profesi a budoucnosti země. Během nedávných let ekonomické konjuktury se situace konečně začala zlepšovat. Kroky k nápravě jsou ale rozpačité a výhled nejistý.

Učitelská profese stále postrádá platovou atraktivitu a prestiž. Zájem o ni je nízký, mladí nadaní se do profese nehrnou, učitelský sbor nám stárne. A nejde jen o nedocenění práce učitelů. V sázce je i kvalita výuky a vzdělanost mladých a budoucích generací. Společnost si naštěstí problém již začíná uvědomovat. Politické strany před sněmovními volbami v roce 2017, pokud jde o platy učitelů, sliby rozhodně nešetřily.

Co říkají čísla? 

Podle údajů ministerstva školství dosáhly průměrné platy učitelů veřejných škol celého regionálního školství v roce 2018 úrovně 34 943 korun. U největší skupiny učitelů z veřejných základních škol to bylo o něco více – 36 290 korun. Pokud se naplní slib ministra školství, že letos vzrostou učitelské platy o dalších 15 procent, měl by se průměrný plat učitelů za rok 2019 dobrat 40 000 korun. Ale jak velká část lednového navýšení skutečně doputuje do učitelských peněženek, ukáží statistiky až za rok.

Zatímco vůči celkové úrovni průměrných platů v ekonomice se platy učitelů poslední tři roky zvyšovaly, oproti mzdám veřejného sektoru až do roku 2018 stagnovaly. Jejich zvyšování taktak stačilo na udržení kroku se svižným růstem platů v celém veřejném sektoru. Problém nízkých učitelských platů tedy určitě nezmizel.

Méně známo je, že k malé atraktivitě učitelské profese přispívá i nízká platová zásluhovost. Platové rozdíly mezi začínajícími a zkušenými učiteli s praxí u nás patří ve srovnání s vyspělým světem k nejnižším. Přes proklamovanou potřebu zvyšovat podíl zásluhové částky platu tento v roce 2018 opět poklesl. Navíc podíl odměn na celkovém platu je u učitelů extrémně nízký i na poměry českého veřejného sektoru.

Z pohledu platové atraktivity učitelské profese je však třeba průměrné platy učitelů srovnávat s platy ostatních vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců. V tomto ohledu jsou naši učitelé odměňováni suverénně nejméně mezi více než třiceti zeměmi OECD. Zatímco u nás v roce 2017 poměr učitelských platů k platům vysokoškolsky vzdělaných dosahoval jen 61 procent, průměr zemí EU a OECD byl 93, respektive 91 procent. Jde o pozoruhodně smutné prvenství naší země, která se jinak pyšní tradicí vzdělávání a víry ve vzdělanost.

Pokud by měly relativní platy našich učitelů dosáhnout pouhého průměru EU, musela by jejich loňská úroveň poskočit zhruba na 53 000 korun. Pro dosažení finských či německých poměrů by to muselo být dokonce 57 000 korun. Taková navýšení si dnes u nás dokáže představit málokdo. Navíc dohánění relativních platů učitelů ostatních zemí bude u nás zpomalováno dynamickým růstem mezd v celé ekonomice.

Učit chce málokdo 

Výzkumy ukazují, že kvalitní práce učitelů se odvíjí nejen od jejich kvalitní pedagogické přípravy, ale i od atraktivity profese. Ta totiž spoluurčuje, kdo se učitelské povolání rozhodne studovat, kdo ho pak skutečně vykonává a jak je ochoten se profesně dále zlepšovat nebo naopak s učitelstvím záhy „sekne“. Nízké platy sice nejsou jedinou příčinou jeho nízké atraktivity, ale jsou příčinou podstatnou. Mezinárodní srovnání prokazují, že ambice to v životě dotáhnout na učitele, je mezi českými patnáctiletými v mezinárodním srovnání nízká. A ti, co ji mají, bohužel vykazují podprůměrné čtenářské a matematické schopnosti. Klesající zájem o pedagogické a učitelské obory na našich vysokých školách pozorujeme nepřímo. Uchazeči mají podprůměrné studijní předpoklady. Většina absolventů pedagogických škol a oborů potom do učitelské profese ani nenastupuje. A ti, co to zkusí, příliš často záhy odcházejí za lepším kariérním výhledem s potřebou materiálně zajistit rodinu. Dlužno dodat, že české vlády tyto fenomény systematicky nesledují. Možná podle hesla,co oči nevidí, to srdce nebolí‘.

Důsledkem je rostoucí nedostatek učitelů, těch mladších a kvalitních především. Mnozí kantoři musejí učit předměty mimo svou původní odbornost. Zoufalí ředitelé do škol lákají seniory v důchodu. A i zde se pracuje s kusými informacemi, protože se dosud nenašla vůle zřídit registr učitelů. Můžeme být nakonec rádi, že výsledky českých žáků po letech propadu do mezinárodního průměru stagnují.

Z výše uvedeného je zřejmé, že atraktivita učitelské profese se do kvality učitelského sboru promítá celé generace. Jde o fenomén plíživý a běžnému pohledu skrytý. Bylo by naivní čekat, že problémy se skokovým navýšením platů zmizí. A bez kvalitních a motivovaných učitelů budeme jen snít naivní sny o zásadních změnách ve způsobech a obsahu vzdělávání pro 21. století. To, co se dekády zanedbávalo, se bude další dekády i napravovat.

Sliby pod drobnohledem 

Debaty o zvyšování učitelských platů v Česku již delší dobu trpí mnohoznačností, nesladěností dlouhodobějším finančním plánováním státu a nízkou věrohodností slibů.
Přísliby platového nárůstu se nepřehledně vztahují k nejrůznějším základnám: k průměrným mzdám v zemi, k platům vysokoškolsky vzdělaných, někdy k platům současným, jindy budoucím, někdy se hovoří o platech učitelů, jindy o širší skupině pedagogických pracovníků, nebo dokonce o všech pracovnících ve školství. Někdy je řeč o zvýšení platů tarifních, jindy celkových.
Přitom třeba nárůsty platových tarifů se v celkových mzdách odrážejí jen částečně, protože ředitelé škol musejí kvůli navýšení tarifní části platu snižovat odměny. Vlády často necítí potřebu tyto závazky promítat do střednědobých rozpočtových výhledů, o těch dlouhodobějších nemluvě. Navíc sliby posledních let nebraly dostatečně v potaz dynamické zvyšování platů v celé ekonomice a veřejném sektoru především.

Kromě komunistů ostatní významnější strany ve volebním programu pro poslední sněmovní volby na příslib výrazného navýšení platů učitelů pamatovaly. Se současnou realitou si srovnejme alespoň sliby stran současné vládní koalice. Slib ČSSD zněl: „Prosadíme čtyřleté navyšování rozpočtu školství tak, aby se platy učitelů dostaly nejméně na 130 procent průměrné mzdy v České republice a významně se zvýšilo odměňování i dalších pracovníků ve školství.“.

Hnutí ANO pak jako poslední, krátce před volbami, přišlo se slibem: „Investice do našich lidí je tou nejlepší investicí, co můžeme udělat. Je to investice do budoucnosti a budoucnost vytvářejí naše děti. Proto chci učitelům během čtyř let zvýšit mzdy na 150 procent jejich současné výše a povolání vrátit prestiž a úctu, jakou si zaslouží.“.

Všimněme si, že ty dva slibované procentní údaje jsou nesrovnatelné. Zatímco slib ČSSD vzal jako základ průměrnou mzdu v ekonomice na konci volebního období (rok 2021), slib ANO pracoval s průměrnou mzdou učitelů ve volebním roce 2017. Pro srovnání obou slibů se současnou realitou si je proto musíme převést na jednotné měřítko. Jestliže podle predikcí ministerstva financí dosáhne v roce 2021 průměrná mzda v ekonomice úrovně 38 100 korun, odpovídá slib ČSSD pro rok 2021 průměrnému platu učitele 49 530 korun. Slib ANO pro tentýž rok potom představuje 47 367 korun. Obě slibované částky se tedy liší o zhruba 2000 korun.

Do programového prohlášení vlády se dostal méně ambiciózní slib ANO: „Prosadíme více peněz do školství tak, aby se platy učitelů a nepedagogů na konci volebního období v roce 2021 dostaly minimálně na 150 procent jejich výše pro rok 2017. Zlepšíme podporu učitelů tak, aby se mohli plně soustředit na výuku.“.

Blýská se na 45 tisíc? 

Posledním navýšením učitelských platů v lednu 2019 vláda k naplnění svého slibu dobře vykročila. Ale do roku 2021 se ještě hodně zapotí. Učitelské platy by musela do sněmovních voleb navýšit ještě dvakrát, vždy alespoň o deset procent.

Při napjatém výhledu státních rozpočtů to nebude mít snadné. Do toho přišel nedávný slib ministra školství: „Paní ministryně potvrdila, že počítá s nárůstem platů tak, abychom splnili slib a učitelé na konci roku 2021 brali průměrně 45 tisíc korun.“

Pozornému čtenáři jistě neušlo, že to je méně než původních 47 367 korun z programového prohlášení vlády. Možná že ministr neměl na mysli pouze učitele, ale všechny pedagogické pracovníky. Ale i kdyby se vládě nakrásně podařilo původnímu slibu dostát, s poměrem učitelských platů k ostatním vysokoškolsky vzdělaným zaměstnancům zůstaneme stále hluboko pod průměrem zemí Evropské unie.