Lidové noviny: Luďanův syn a realita českého školství

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který se věnuje souvislosti stavu vzdělávacího systému, volebních preferencí a stavu české společnosti. Text vyšel 25. 3. v Lidových novinách. Náš vzdělávací systém podporuje selekci dětí na základě sociálního statusu rodiny. I proto žijeme v rozvrácené společnosti.

Vprůběhu posledních prezidentských voleb jsem se bavil se svým kamarádem, který je podnikatelem žijícím v Moravskoslezském kraji. Kancelář má v Praze, pracoval mnohde v zahraničí, umí několik jazyků. Orientuje se na vysoké úrovni v oblasti globálních problémů, zná detaily české politiky i historii jejího vývoje, stejně jako historii české kulturní identity. A zná dobře i mentalitu lokality, ve které vyrostl a kde žije. „Vy to pořád nechápete,“ říkal mi, když jsem se podivoval nad tím, že Miloš Zeman nikdy zásadně nepomohl obyvatelům na Ostravsku, a přesto ho chtějí volit. „Oni neočekávají, že jim někdo někdy z Prahy pomůže. Nikdy se ničeho takového nedočkali a jsou zvyklí řešit své problémy sami. To, že volí Zemana, je z části škodolibá pomsta centru. Šutr do okna,“ vysvětlil mi.

Je to svědectví o jedné rovině rozvratu, kterou česká společnost vnitřně trpí. Jde o eskalovaný občanský konflikt, jenž nabývá identitární povahy. Lidé, kteří se identifikují s určitým regionem a jeho dominantním diskursem, sdílejí politicky artikulovaný postoj. Stačí se podívat na mapu politických preferencí v posledních sněmovních či prezidentských volbách. A na mapu rozložení obyvatelstva podle vzdělání…

Čtyřprocentní devianti 

Regiony a jejich převažující politická volba nejsou ale jedinou rovinou, reprezentující vnitřní společenský konflikt. Seriál Most! vzbudil mnoho povyku nad způsobem, jakým zobrazuje soužití mezi majoritou a romskou menšinou. Ve skutečnosti ale odkryl o současném stavu české společnosti mnohem více. „Luďane, on se přihlásil na gympl!“ sděluje rozčileně bývalá manželka hlavnímu hrdinovi seriálu novinku o tom, co strašného provedl jejich syn. Její výraz ztělesňuje nesouhlasný úžas nad takovým počinem. Gympl v tomto případě reprezentuje popření vlastní identity, čemuž je třeba rázně zabránit. Mohla by z toho být rodinná ostuda…

Konflikt mezi identitami je v této konkrétní scéně poněkud nadsazený, ostatně jde o žánr, jenž s mírnou nadsázkou pracuje. Co ale nebylo nadsazené vůbec, to byl okamžik, kdy se snažil Luďanův syn okouzlit vysněnou holku sbírkou básní. Když se dozvěděla, že chodí na učňák, se spolužačkou se pohrdlivě odvrátily. Ona totiž ta identitární „hrdost“ na to nebýt vzdělaný nemá samostatný kořen.

Je to reaktivní postoj vůči pocitu nízké sociální akceptace ze strany elit. Nemohu-li se stát elitou a elita dává najevo opovržení či přehlížení, je třeba si vybudovat identitu, jež se s tímto faktem dokáže „poprat“. Popřeme elitu, její sociální status zpochybníme a postavíme na roveň vlastní. Je to jeden ze stimulů sociální tenze, který tak dobře vytěžuje Miloš Zeman výroky o „lepšolidech“ a dalšími manipulacemi podobného typu, zatímco jako typický elitář zajišťuje svému potomkovi studium v zahraničí, a tedy výhodu při budování sociálního statusu quo.

Český vzdělávací systém tento konflikt zcela programově podporuje a produkuje. Podle poslední analýzy Education at a Glance 2018 existuje v ČR propastný rozdíl v dosaženém vzdělání čistě v závislosti na tom, do jaké rodiny se dítě narodí. V České republice má dítě, jehož rodiče dosáhli základního či učňovského vzdělání, zhruba jen čtyřprocentní šanci, že dosáhne vysokoškolského vzdělání. Oproti sociálně vyspělým zemím Evropy je to několikanásobně menší pravděpodobnost. Jinak řečeno, v jiných vzdělávacích systémech tolik nezávisí na statusu rodiny a na tom, jakou vzdělávací cestu svým dětem připraví. Upozorňujeme na to opakovaně v Auditu vzdělávacího systému, v analýze pro Aspen Annual, v mediálních komentářích. Problém si uvědomuje řada expertů v oblasti vzdělávání jako třeba Jana Straková a také na něj opakovaně poukazují. Bez úspěchu.

Právě brzká selekce dětí, navíc založená na sociálně-ekonomickém statusu, je jedním ze zdrojů konfliktu, který velmi účinně paralyzuje veřejnou debatu, možnost společné vize a společného politického řešení. Nejde jen o víceletá gymnázia, jež koncentrují z drtivé většiny děti dle kulturního kapitálu rodiny.

Vzdělání je nejlepší zbraní

Problém je mnohem hlubší a rozsáhlejší. Začíná u samotných rodin, v nichž se vytváří nejen identita, ale také strategie „přežití“ v civilizované společnosti. Zejména rodiče s nižším vzděláním se neřídí rozhodováním nad složitými analýzami mezinárodních či národních institucí a think-tanků, jež jednoznačně ukazují, že právě délka a úroveň vzdělání jsou k přežití v civilizované džungli globálních vztahů nejlepší zbraní. Jsou vedeny převážně žitou zkušeností rodičů a komunit a z ní odvozených představ, co je vlastně pro budoucnost dětí dobré. Nejen tito rodiče často projektují do svých představ své hluboce zakořeněné dojmy. Rozhodují se také podle jednoduchých ekonomických úvah, v nichž jsou výhodnější krátkodobé rozpočtové úlevy (dítě jde brzy do práce) před dlouhodobou investicí, kterou statisticky prokazatelně poskytuje delší vzdělání.

Základní školy nemají zadání to měnit. Nemají zadání soustředit se na odhalování potenciálu dětí ze sociálně slabých rodin a jejich vedení k hlubšímu vzdělávání. Ty pak končí demotivované na učilištích s hořkou představou o vlastní budoucnosti. Nápady typu cut-off skóre, tedy přesně stanovené hranice úspěšnosti pro přijetí na střední školu, jsou cestou k tomu, jak toto procento zvýšit.

Bylo by fajn, kdyby v realitě existovalo více učňů, kteří se přihlásí na gymnázium a uspějí v rozdílových zkouškách jako Luďanův syn ze seriálu Most!. To je ale jev velmi vzácný. Česká společnost nadále prostřednictvím vzdělávacího systému zarputile posiluje vnitřní rozvrat.