Lidové noviny: Neumíme učit žitou historii

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který se pokouší analyzovat, proč neumíme ve školách vyučovat nedávnou historii. Hlavní důvod vidí v tom, že do její interpretace promítáme resentiment, jak se ukázalo například při srpnovém výročí okupace v roce 1968. Text vyšel 24. 8. v Lidových novinách.

Seděl jsem na dětském hřišti a poslouchal diskusi okolostojících rodičů a prarodičů. Muž, zhruba 55 let, podle všeho bývalý hokejista a trenér mládeže, otevřel téma „Rusáci“ (zavedené pejorativum, hokejistům tolerované i v médiích veřejné služby). V souvislosti s tím zmínil i události ze srpna 1968, pamětník. Jeho spoludiskutér, asi 40letý, se potřeboval ujistit, zda rozumí. Zda šlo „o nějaké ty tanky“. Někdy o tom slyšel, ale věděl o celé věci s prominutím kulové. Diskuse se stočila jinam, téma bylo vyčerpáno.

Nyní pohled z jiné perspektivy. Kamarád, vzdělaný a sečtělý člověk, mi před pár dny napsal, ze si dává dobrovolnou mediální pauzu. Nedělá mu prý dobře ten mediální overkill, který oblemtá události ze srpna 1968 „kavárenskou polevou“. Obává se, že tento způsob takřka nábožného uctívání nedělá společnosti dobře. Opáčil jsem ironicky, že není třeba se obávat, že jde o akci „Praha sobě“.

A vskutku, jako by se historické události opakovaly pouze na místech jejich výskytu, jako by se memoriál srpna 1968 odehrával pouze v hlavním městě. A v jakém aranžmá… Večer 21. srpna jsem trávil na střeše Lucerny, když mi píše kamarád, Američan žijící v Praze, šel se podívat na akci organizovanou na Václavském náměstí. Volný překlad: „Gott, ta normalizační postava, symbolem událostí 1968?“ Ano, odepisuju, je to vtipné, Gott je něco jako národní dědictví protínající různé historické epochy… A od nějakého pankáče v letech se o pár hodin později dozvídám, že tam zpívala i Lucka, že teda lidi pískali, ale že byla dobrá…

Vyhýbání se kontroverzi 

Proč ty zdánlivě nesourodé fragmenty? Protože ilustrují, jak česká společnost prožívá nejen srpen 1968, ale nedávnou, stále žitou historii obecně. Kakofonie relativně povrchních faktů a mlhavých souvislostí, jimiž společnost takové události rámuje, kompromitovaných sentimentem závislým na politických postojích, občas s příměsí vlastní či rodinné historie, ale i zapomnění. Neuzavřenost, typická pro dávná historická období, z nichž se postupem času stávají zjednodušené interpretace „vítězů“. Divíte se tedy, že tato témata nejsou pevnou součástí vzdělávání nastupujících generací? Že tam, kde škola nutně musí sáhnout do historie, v dějepisu, literatuře či občanském vzdělávání a základech společenských věd, se raději zaobírá fakty, událostmi a artefakty ze společenského hlediska v pravém slova smyslu impotentními? Že se vyhýbá možné kontroverzi, kterou v sobě žitá historie nese, možnému střetu s odlišným výkladem nebo spíše střetu s domněnkou, že „politika do škol nepatří“?

Osobně se tomu nedivím. Naopak by mě překvapilo, kdyby česká škola něco takového uměla. Kdyby uměla pracovat s žitou historií kriticky, využít její nejednoznačnosti k budování zdravě skeptického nazírání mladých lidí na formování společnosti, k ilustraci nejednoznačnosti historických událostí, k tomu ukázat na konkrétním příkladu, jak se historie vlastně „hněte“ a jak postupně „tuhne“, ale samozřejmě i k poučení a varování, jež historie nabízí, stejně jako k budování žádoucí kulturní identity. Škola je, milí čtenáři, nutně odrazem stavu společnosti, stejně jako je jím politika. Dokonce je zde patrná určitá hierarchie, jakkoliv se to někomu může zdát nemístné: politické zadání do značné míry určuje obsah a formu vzdělávání ve školách. Jinými slovy, chybí-li politické zadání, chybí motivace školy.

Vítězové neznámí 

A politické zadání chybí. Chybí proto, že v české žité historii nejsou doposud známí vítězové. Dokonce dochází k viditelné snaze revidovat porevoluční úzus o tom, co se vlastně v dekádách následujících po druhé světové válce stalo. Hra je otevřená a proti liberální demokracii stojí v tomto zápase v podstatě kdokoliv, komu nevyhovuje její ustavující – a ústavní – historická interpretace. Nejde zdaleka jen o komunisty, jde o každého, kdo je kompromitován totalitním režimem. Jde o ty, kdo z populistických či zištných důvodů potřebují „narovnat“ vztahy s agresorem. A jde dokonce o ty, kdo z úplně jiných důvodů, z důvodů ponechání otevřeného prostoru k manipulaci, chtějí nadále bránit vzdělávání ke kritickému odstupu ke společenským událostem a jevům.

Když to sečtete, dostáváte v podstatě parlamentní většinu. Nehledě na to, že ostatní mohou kopat za vzdělávání v žité historii čistě z toho důvodu, že jim politicky vyhovuje striktní úzus o „obětech a vinících“, jejž nelze spojovat s kritickým myšlením. Kde tedy brát potřebný apel na změnu vzdělávání? Obávám se, že taková poptávka chybí a že toto, nikoliv primárně školy a učitelé, jsou překážkou. Při politickém zadání existuje dost podpůrných materiálů k tomu, aby se školy adaptovaly. Chceme-li tedy lepší vzdělávání o žité historii, musíme změnit politiku.