Lidové noviny: Se školskými odbory do pekel

Publikujeme komentář Ondřeje Šteffla, který kritizuje školské odbory v jejich snaze, aby se veškeré chystané navýšení učitelských mezd promítlo do tarifní části platu. Odboráři podle něj svými kroky hájí a podporují špatné učitele a působí tak proti kvalitě vzdělávání. Text vyšel 9. 10. v Lidových novinách.

V konfliktu mezi ministrem školství a školskými odbory jde o to, o kolik navyšovat nadtarifní složky platu. Tedy tu část, o které rozhoduje ředitel. Zatímco odboráři chtějí, aby ředitel na odměňování lepších učitelů nedostal nic, ministerstvo navrhlo dát ředitelům k dispozici polovinu letošního nárůstu platů. S tím odbory nesouhlasí a vyhlásily stávkovou pohotovost.

Odbory tradičně hájí úplné rovnostářství, ale to bylo vždy cestou do pekel. Jejich „úspěchy“ jsou jednou z příčin současného nedostatku učitelů, malého zájmu schopných maturantů o učitelskou profesi a také jednou z příčin klesající úrovně českého školství.

Jak výstižně napsal na svém blogu Zdeněk Bergman, skvělý ředitel špičkového gymnázia v Teplicích: „Rovnostářství vede k pohodlnosti, ztrátě tempa a k zaostávání. Když všichni učitelé dostanou stejně, tak zákonitě klesne jejich motivace pracovat lépe a více a iniciativně a nápaditě… Je přece frustrující, když se snažím, vymýšlím, aktivizuji a motivuji žáky, stále se vzdělávám a dostanu za to stejně peněz jako kolega, který odemele výklad a utíká ze školy za svým. Tlak odborů směřuje k pohodlnému životu těch méně schopných a k demotivaci nadšených a pracovitých.“

Jak se zbavit špatných učitelů

V současnosti tvoří variabilní složka v celorepublikovém průměru 5 až 7 procent platu učitele. Má-li učitel, který jen „odemele výklad“, například základních 36 224 Kč (celorepublikový průměr), může ten opravdu dobrý, iniciativní a nápaditý, když to hodně dobře dopadne, mít třeba o 14 procent víc, tedy 41 295 Kč.

Nás všechny, a ministra především, by mělo zajímat, co se děti naučí, co si ze školy odnášejí, a to nejsou jen znalosti, ale třeba i zájem, chuť něco dělat, postoje k práci. Takto viděno nečiní rozdíl mezi špatným a dobrým učitelem pouhých 14, ale 90 procent, možná spíše 170 procent. Zatímco skutečně dobrý učitel je pro žáka nepochybně velkým přínosem (plus 100 %), špatný učitel často spíše škodí (minus 70 %). A že ve školách vedle těch skvělých a dobrých máme i špatné učitele, to jistě vědí i odboráři. Jenže právě špatné učitele svými kroky hájí a podporují. Jeden moudrý muž, který se angažoval ve školství, kdysi poznamenal, že českému školství by nejvíc pomohlo, kdyby se zbavilo špatných učitelů. A to platí i dnes, kdy je učitelů nedostatek.

Dvě třetiny rodičů pochopily, že pokud mají jejich děti umět anglicky, je nutné se tolik potřebnému jazyku učit jinde než v hodinách jedné kantorky. Tatínek, který se o tom zmínil před ředitelem školy, přibližuje i jeho reakci: ví to, ale nemůže nic dělat, pokud dotyčná osoba neporuší zákoník práce. Když už takové a podobné učitele nejde vyhodit, lze jim alespoň dát najevo výší jejich odměn, že jejich práce nestojí za nic, a doufat, že odejdou sami.

Otázkou samozřejmě je, zda jsou všichni ředitelé jako kolega Bergman, tedy zda umí rozpoznat dobré učitele od špatných, a nejen to – zda vůbec mají nějakou personální politiku, a pokud ano, zda a jak ji umějí prosazovat. A na to je jasná odpověď: Někteří ano, někteří ne, a mnozí tak napůl. S tím operují odboráři, když tvrdí, že někteří ředitelé spíše než kvalitu výuky a nasazení v práci odměňují své kamarády. Ano jsou jistě i takoví. Jenže my nevíme, kteří to jsou, a hlavně kolik jich je. Nemáme ŽÁDNÁ data. A tak hádka mezi ministrem a odboráři o tom, kolik se má dát do tarifů, probíhá jak ve čtvrté cenové. Nevadí snad ani tolik, že to teď nevíme. Hlavní problém je, že se to ani nikdo nesnaží zjistit. Data nejsou a nikomu to nevadí. A to je špatně, ale hlavně nikdy to nebude lepší.

Mělo by to být spíš například tak, že se nyní přidá třeba 7 % do tarifů a 7 % na odměny. Ale jen dočasně – a provede se šetření. A podle výsledků, reálných dat, se systém upraví. Tam, kde ředitel odměňovat umí, jako kolega Bergman, bude poměr navýšení 0 % na tarif a 20 % na odměny. Tam, kde se zjistí, že ředitel odměňovat neumí, že nemá žádnou personální politiku nebo rozděluje kamarádům, dostane jen 10 % do tarifů a na odměny nic. Většinou pak něco mezi. To, že do škol, kde to ředitel umí, přiteče celkově více peněz, je žádoucí, protože jsou zde efektivněji vynaloženy. Krom toho na ty ředitele, kteří to neumí, vzniká tlak, aby se to naučili.

Škol, a tedy i jejich ředitelů, je asi 6000. Když na zjištění, zda má ředitel jedné školy nějakou personální politiku a ví, jak rozdělovat peníze, dáme 10 000 Kč (což je až až), tak to bude stát 60 milionů jednorázově. Zdá se to hodně, ale ve srovnání s rozdělovanými desítkami miliard každý rok je to směšná částka, pouze kolem jednoho procenta. Tomu se říká data based policy. Zatím máme ve školství většinou politiku vycucanou z prstů nebo jako teď, vzešlou z politické tahanice.

Jak píše kolega Bergman: „Ředitel potřebuje peníze jako nástroj, jak zajistit nadstandardní aktivity přesahující rámec běžné výuky a odměnit dobré učitele. Není to nástroj jediný, zato účinný. Jeho účinnost je však samozřejmě závislá právě na množství peněz na nenárokové složky platu.“ Kdybychom dali všechny peníze do tarifů, tak nejenže přidáváme špatným učitelům a demotivujeme ty dobré, ale také kazíme práci dobrým ředitelům.

Úkolem ministra školství je především hájit kvalitu škol, kvalitu vyučování a vzdělávání, a proto musí podporovat dobré učitele a dobré ředitele. Pokud odbory svými požadavky směřují proti kvalitě vzdělávání, rozhodně jim nesmí ustupovat.