Lidové noviny: Školství potřebuje toleranční patent

Publikujeme text Tomáše Feřteka a Oldřicha Botlíka, který vyšel v příloze Orientace Lidových novin dne 20. května. Věnuje se současné situaci, ve které se nachází školství po více než patnáctileté snaze o jeho reformu. Neschopnost většiny škol reagovat na proměňující se svět a reflektovat prohlubující se prorůstání každodenního života technologickými nástroji, které dětem a mladým lidem zprostředkovávají svět kolem nich a vztahy s ostatními, jsou pro naše školství příznačné. Proč potřebujeme změnu a jak jí dosáhnout?

Čeští tradicionalisté a inovátoři ve vzdělávání se musejí naučit spolu žít. Jiná cesta snad ani není možná

Stát by neměl zavádět nepromyšlené jednotné zkoušky, neměl by nasazovat chomout v podobě zbytečných kvalifikačních požadavků a dalších kritérií, které se vyhlašují pod praporem „měřitelnosti“ a „srovnatelnosti“. Naše politická reprezentace zatím odmítá pochopit, že jejím hlavním úkolem je neškodit, když už nemůže pomoci.

Začněme tentokrát krátkým ohlédnutím. Jak bude vypadat vyučování čtrnáctiletého chlapce – říkejme mu třeba David – někdy po Velikonocích roku 2016? Právě před týdnem dokončil úvahu o moderní hudbě a poslal ji svému učiteli elektronickou poštou z domova. Nejdřív tedy prostuduje jeho odpověď. V učebně si svlékne mikinu a rozloží ji před sebou. Připojí k ní svůj mobil a na dotykové obrazovce vetkané do jejího zadního dílu vyvolá půlstránkové hodnocení své práce. Pustí si do sluchátek motiv ze Stravinského svity Pták Ohnivák, na nějž ho učitel upozornil – David se totiž zmínil, že má Stravinského hudbu rád. Potom si začne na internetových stránkách Guggenheimova muzea v New Yorku prohlížet detaily obrazů Paula Kleea, protože o něm připravuje referát. V odkazech pro školáky vyhledá, jak Kleeovo dílo hodnotí přední světoví historici umění, a nakonec si asi hodinu pohraje s jeho obrazem Červený balon. S kamarádem v Amsterdamu totiž chtějí vyzkoušet, jak na ně zapůsobí různé změny kompozice a barevného ladění Kleeových obrazů. O svých dojmech si neustále povídají -mají uměleckou výchovu celý den a přes internet je to skoro zadarmo. Oba už mluví anglicky, když ale neznají nějaké slovíčko, používají automatický internetový audioslovník.

Je to možné
Co jste právě dočetli, je úvodní odstavec úvahy, která vyšla v LN v dubnu 2006 pod titulkem Začnou čeští učitelé rozbíjet počítače? Napsal ji Oldřich Botlík, jeden ze spoluautorů tohoto textu, a zabývala se tím, jak může za deset let vypadat běžná česká škola a proč se mnozí učitelé brání změnám v organizaci vyučování a využívání moderních technologií.

Krom předpovědí o vývoji technologií najdete v textu i zmínku, že nový ředitel budoucí Davidovy školy zareagoval na kázeňské problémy propuštěním učitelů, kteří žáky nedokázali zaujmout pro svůj předmět. Přijal několik nových, aby organizovali podnětné mezioborové projekty. Díky zrušení platového řádu učitelé mohou pobírat vysoké smluvní mzdy, protože méně kvalifikované činnosti obstarají ve škole asistenti s maturitou. Co z toho se naplnilo, a co naopak ne?

Vracet se ke starým předpovědím je oblíbená zábava. Podíváme-li se, co technologie dnes umožňují, naplnila se předpověď do puntíku. Díky svému mobilu David ani nepotřebuje digitální mikinu a elektronickou poštu může vyřizovat kdekoli. Pustit si na smartphonu Stravinského je banalita. Jen informace o Kleeovi by asi nehledal na webu Guggenheimova muzea, protože to je velmi „oldschoolové“ – spíše by si stáhl appku, která by ho interaktivně provedla expozicí, aby si obraz Červený balon mohl prohlédnout opravdu do detailu. Komunikovat po Skypu či s jinou aplikací s kamarádem z Amsterdamu je mimořádně snadné a zadarmo, audiopřekladač je běžnou součástí prohlížeče. Kluci se ale nejspíš nebaví o Kleeovi, nýbrž o tom, jak přeložit do svého národního jazyka titulky k nejnovějšímu seriálu.

Zatímco technologické změny předčily očekávání, předpovídané změny ve škole moc reálně nepůsobí. Celodenní práce na zajímavém projektu, menší počet dobře zaplacených učitelů, vysoká míra samostatnosti, spolupráce žáků z různých škol nebo zemí – to vše už sice ve světě najdeme, ale ve většině našich škol to zůstává utopií. I tuzemské školy se měnily a mění, avšak velmi pomalu a zdaleka ne všechny. Držet krok s tempem proměny reálného světa je pro ně stále obtížnější. Napětí, které to vyvolává, nelze nevidět.

Venkovská škola, model Slezsko 2017
Lhota u Opavy je malá vesnice mezi Ostravou a Opavou. Ze železniční zastávky je to ke školní budově, postavené v akci Z v polovině padesátých let minulého století, sotva tři minuty chůze. Zmínka o zastávce je důležitá. Prakticky všichni učitelé i žáci sem dojíždějí vlakem z okolí. Sídlí tu soukromá škola, která je v provozu prvním rokem. Založili si ji rodiče a učitelé, jimž nevyhovovaly pořádky na běžně dostupných veřejných školách v okolí. Chodí sem padesát dětí rozdělených do takzvaných trojročí. Což znamená, že tu nejsou běžné učebny, tedy obdélníkové místnosti, kde v lavicích sedí děti rozdělené podle věku na sedmi-, osmi- či devítileté. Děti z každého trojročí obývají jeden velký společný prostor.

To není jediná odlišnost od běžné základky. V“recepci“ u vchodu sedí dva odhadem devítiletí kluci, kteří berou školní mobil a vyřizují úřední záležitosti. Děti tu obecně o hodně věcech rozhodují samy. Do značné míry i o tom, co se budou učit a kdy. Předmět mají ve škole pouze jeden, jmenuje se Labyrint světa a integruje všechny obory běžné na základní škole. Každé dítě má týdenní plán, v němž je napsáno, jakou práci má v příštích dnech vykonat. Je na něm, kdy ji udělá a s kým. Na některých úkolech pracuje samostatně, na jiných společně s ostatními. Bez ohledu na věk. Učitelé a učitelky, říká se jim tu průvodci, se zde jen zcela výjimečně pustí do výkladu. Jsou ve společném prostoru školy k dispozici dětem, které potřebují radu. Hodně se toho odehraje na školním dvorku a zahradě, po obědě jdou všichni na dvě hodiny do lesa, kde se někdy řeší „vyučování“, někdy se hlavně stavějí bunkry, jindy není hranice mezi učením a hraním úplně jasná.

Jak by dopadlo srovnání této skutečné školy (a podobných bychom našli víc) s úvodní předpovědí? Naplnila se, anebo ne? Naplnila, ale mnohem rozmanitěji, než jsme předpokládali. Vkaždém případě došlo mezi školami, a to zvlášť v posledních pěti letech, k velkému rozrůznění. A to i mezi těmi veřejnými. Některý ze tří základních znaků změny – propojování předmětů, práce v různověké skupině a rušení vyučovacích hodin – najdete i v mnoha jinak víceméně tradičních školách. Avšak nadále výjimečné jsou školy, které tyto principy uplatňují všechny, důsledně a s porozuměním jejich silným stránkám i slabinám. Přesto jsou takových škol v našem vzdělávacím systému přinejmenším desítky. To hlavní, co charakterizuje současné školství v Česku, je především rostoucí rozmanitost.

A právě rozmanitost je v ohnisku vášnivých debat dvou skupin, které pracovně můžeme nazvat tradicionalisty a inovátory. Shodnou se jakž takž snad v jediném: že nynější stav českého vzdělávání a žákovských znalostí je bídný.

Liší se ovšem v názoru na příčinu a v hodnocení trendů. Tradicionalisté soudí, že děti umějí stále méně právě kvůli zavádění nejrůznějších novot provázených hlavně snižováním nároků. Zlepšení očekávají od návratu k přísnosti, píli, drilu, tradiční organizaci vyučování a silné státní kontrole.

Inovátoři mají naopak za to, že úpadek znalostí je způsoben setrvačností školy jako instituce, která se novotám brání, a proto se jen obtížně přizpůsobuje měnícímu se světu. A jejich přímá učitelská i rodičovská zkušenost říká, že pokud děti dělají to, co jim dává smysl, jejich znalosti a dovednosti se rychle zlepšují. Ale především jsou mnohem motivovanější.

Skutečnost je ovšem mnohem komplikovanější. Vzorově čistých inovátorů ani tradicionalistů moc nenajdete. Vzdělávání se v posledních letech ukazuje být silným společenským tématem a jednotliví diskutující jsou namícháni v mnoha odstínech kombinujících názory obou směrů. Složité a proměnlivé je totiž i téma, o němž debatují. Neboť zpochybnitelný je už samotný zdánlivě nesporný fakt, že výsledky žáků se stále zhoršují.

Cesta do pekel a snižování nároků
Za prvé: srovnáváme znalosti a dovednosti nesrovnatelných skupin. Před dvaceti pěti lety měla maturitu zhruba třetina populačního ročníku, dnes jsou to více než dvě třetiny. Vysokou školu absolvovalo v té době maximálně patnáct procent z populačního ročníku, dnes je to přes polovinu. Na vysokých školách jasně převládají ženy, to je trend posledních deseti let. Opravdu si myslíme, že kdybychom vzali i dnes oněch patnáct procent nejvzdělanějších pětadvacetiletých, byli by méně vzdělaní než ti v roce 1992?

Za druhé: ve hře je ještě jeden faktor. Vzdělanost současné mladé populace posuzují logicky ti starší, kteří se sami považují za normu. Pokud ti mladší nevědí totéž co oni, jsou pro ně méně vzdělaní. Normovači v jiných oblastech ovšem často ani netuší, co oni sami nevědí, zatímco pro normované je to naprosto běžné. Část onoho „úpadku vzdělanosti“ je tedy způsobena prostě jen rychlou proměnou toho, co kdo dnes za vzdělanost považuje. Jistě, je pravda, že třeba maturitní vysvědčení nebo vysokoškolský diplom má dnes menší hodnotu než před dvaceti, natož před padesáti lety. No a co? Certifikáty má dnes mnohem více lidí, což ovšem o skutečné vzdělanosti ve společnosti neříká téměř nic.

Nastavení vzdělávacího systému verze 1.0 bylo podřízeno tomu, jak si v první polovině 19. století představovali výchovu špičkových akademiků. Jeho vrcholným produktem bylo deset dvacet univerzitních profesorů v každém populačním ročníku. Všichni ostatní, kteří uměli méně, představovali více či méně použitelný „výrobní odpad“. Jakž takž to vyhovovalo ještě potřebám uplynulého století: stejným způsobem se vzdělávalo, vyrábělo i válčilo. Vynaložení velké energie, velké ztráty, málo vítězů a hodně poražených. Společnosti založené na poslušnosti, silné úřední hierarchii a mechanické tovární výrobě tento systém vyhovoval, neboť přinášel neoddiskutovatelný technologický i společenský pokrok.

Problém je, že současné společenské zadání se změnilo. Zaměstnavatelé, ale i demokratická společnost mnohem méně žádají poslušnost a mnohem více schopnost sebeřízení a rozhodování. Tomu je každý z nás vystavován každodenně. Jsou na takovou objednávku školy připraveny?

Hledá se zas nějaký nový chomout?
K rozpoznatelným změnám ve školách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku docházelo už od začátku devadesátých let, ihned po „sametu“. Zřídili jsme víceletá gymnázia, umožnili vznik soukromých škol, část učitelů se velmi brzy začala organizovat v neziskových organizacích a v jejich rámci debatovat o tom, co by se mohlo a mělo ve školách změnit. Ke skutečným změnám stylu a obsahu vzdělávání, jak tu o nich píšeme, však přesto docházelo v nepočetné skupině škol. Běžná tuzemská základka roku 2000 se od té v roce 1980 lišila možná jen počítačovou učebnou a tím, že se o přestávce nechodilo dokola ve dvojicích se svačinou.

Změny přinesla až takzvaná Bílá kniha (2001), návrh toho, co by semělo v našem školství změnit. A pak start reformy založené na tom, že si každá škola mohla napsat vlastní vzdělávací program v rámci pravidel, která stanovil stát (2005). Legalizovaly se tak změny ve vyučování, kvůli nimž předtím mohla školní inspekce dělat školám potíže. Vlastní školní vzdělávací program školám umožnil, aby se k inovacím veřejně přihlásily a také se podělily o své znalosti s druhými. Počet škol zkoušejících nejrůznější novinky se významně zvýšil. Problém však tkvěl v tom, že stát nedokázal postrčit školy, které o žádné změny nestály. Návod a podporu pro ředitelky a ředitele, jak proměnit svou školu, nikde nenajdete. Ti, kteří chtěli, se vydali na cestu pokusů a omylů; ostatní zůstali stát. To vedlo k dalšímu nárůstu rozdílů mezi školami. Reformní impulz se navíc okolo roku 2010 vyčerpal a situaci neprospělo ani časté střídání ministrů školství a nezájem většiny ostatních politiků.

Jenže zatímco školství váhalo, kudy se vlastně vydat, společnost, natož technologie, na místě rozhodně nestály. Došlo například k této zásadní změně: dospěla generace rodičů, kteří jednak už chodili do přece jen svobodnějších škol, jednak často mají zahraniční studijní a pracovní zkušenost. Dokud v cizině neviděli, že škola může vypadat úplně jinak, možná si to ani nedokázali představit. Dnes chtějí podobnou školu pro své děti, protože se na vlastní oči přesvědčili, co všechno umějí absolventi těch „jiných“ škol.

Jenže tihle rodiče už ztratili víru, že změny ve zdejších školách, o nichž se mluvilo pořád dokola, dokáže zařídit stát. A protože jde o lidi vzdělané, samostatné, schopné a činné v komunitě, kde žijí, mnozí se rozhodli založit školu vlastní. Někdy tak, že ji zřídili jako jakýsi paralelní program ve veřejné škole, jindy jako školu soukromou. Oproti porevoluční době už zhruba od počátku tisíciletí navíc nevznikají nové školy výhradně ve velkých městech s přirozeným dostatkem klientely, nýbrž po celé České republice. Dnes v této zemi téměř nenajdete město nad deset tisíc obyvatel, kde by neexistoval alespoň zárodek podobné rodičovské iniciativy.

Počet neveřejných základních škol v posledních třech letech výrazně roste. Ze 4100 tuzemských základních škol bylo ještě před pár lety těch neveřejných pouze sto. Dnes se blížíme dvěma stovkám a každoroční počet žádostí o zařazení nové školy do rejstříku se pohybuje okolo padesátky. Pořád nicméně platí, že tyto školy navštěvuje toliko 1,1 % žáků. Dá se tedy říci, že jde o okrajový fenomén? Dlouho bylo ministerstvo školství k těmto školám vstřícné. Ovšem od začátku letošního roku hledá cesty, jak jejich počet omezit.

Jenže doba se změnila. Zpátky cesta nevede – myšlenka školy jako prostředí, kde se děti mohou učit bez strachu, kde kromě znalostí jsou důležité i vztahy, kde má dítě dost prostoru na realizaci vlastních nápadů, se rozšířila natolik, že občané požadující školství s větší mírou svobody se určitě nenechají jen tak převálcovat. Avšak aktivizovala se i druhá strana. Tedy ti, kteří změny ve školách nepokládají za pozitivní. Ať už jsou to pedagogové, nebo veřejnost, všichni silně pociťují tlak měnícího se světa, různé však jsou právě reakce na tyto změny. Žáci ve školách jsou opravdu jiní než dřív a někteří učitelé kvůli tomu s nimi nedokážou vyjít. Děti se často ptají na smysl toho, co se učí, a není snadné jim uspokojivě odpovědět. Učitelé mnohdy těžko snášejí ofenzivní poučené rodiče, kteří na školu tlačí a vyjadřují nespokojenost. Pedagogové mají (oprávněný) pocit, že jim někdo mluví do jejich profese, a pokládají to za svatokrádežné. Výsledkem je, že veřejná debata o vzdělávání se stala mnohem vyhraněnější. Přibylo v ní agresivity, pocitů ponížení a uraženosti. Konzervativnější část veřejnosti převzala étos „obránců starého dobrého, ale mizejícího světa“. Projevuje se tu však obecnější rys současné společnosti: útočnost, uraženost a pocity fatálního ohrožení můžeme pozorovat ve veřejné debatě o uprchlících, o inkluzi či právě o – vzdělávání.

Mnozí politici v téhle bipolaritě, v nynější vyhrocenosti, spatřují příležitost k získání bodů u veřejnosti, jejíž výrazná část změny nevítá. Navrhují tudíž nové chomouty. Na pravici i levici se vyskytují takoví, kteří by rádi využili vzdělávací systém k opětovnému zvýšení „buzerability“ národa. Jejich řešení proto bývají založená na represi a silnější kontrole. Ať už se jedná o jednotné přijímačky na střední školy, jednotnější a stále svázanější pravidla státní maturity, nebo o omezení možnosti rodičů a učitelů zakládat si „svoje“ školy.

Mír na barikádách je nutný
Jak se zachovat v takové historicky nové situaci? Nezbývá než hledat kompromis, jakýsi toleranční patent ve vzdělávání, ovšem velkorysejší, než byl ten z roku 1781, jímž Josef II. legalizoval tři další křesťanská vyznání. Vzdělávací soustava se dnes může úspěšně rozvíjet pouze tehdy, jestliže vědomě přijmeme rozmanitost vzdělávacích příležitostí jako hodnotu samu o sobě. Jako hodnotu, která odpovídá přirozené rozmanitosti lidí a jejich ambicí a rovněž novým technologickým možnostem vzdělávání, komunikace a přístupu k informacím. Je třeba hledat pravidla mírového soužití velmi rozdílných školních kultur v rámci jednoho systému. Protože žádný směr, ani tradicionalistický, ani inovátorský, nelze za současné situace potlačit. A bylo by to také velmi nerozumné.

Vůbec nejdůležitějším důvodem, proč pokládat rozmanitost vzdělávacích příležitostí za základní hodnotu, je přirozená rozmanitost představ o tom, co vlastně vzdělanost zahrnuje a jak má kvalitní vzdělání vypadat. Zásadnější spory o to, kde leží pravda, totiž zpravidla nelze objektivně rozhodnout. Rodiče i učitelé prostě mají různé názory na to, podle čeho poznáme například kvalitního absolventa střední školy. Má rychle řešit kvadratické a logaritmické rovnice, nebo umět vymyslet s přáteli společensky prospěšný projekt a prosazovat ho na veřejnosti? Víme jistě, že pravdu má jen jedna názorová strana? Věcné argumenty předkládají obě. Je to vlastně podobné jako v politice se spory mezi levicí a pravicí. Pokud tedy uznáváme a připustíme, že spor mezi levicí a pravicí nadále existuje a že ten věčný spor mezi nimi je rovněž sám hodnotou samou o sobě.

Zkrátka: v demokratické společnosti se o různých konceptech vedou diskuse, přičemž zdravým předpokladem je, že pouze tak lze dospět k všeobecně přijatelnému řešení. Ve vzdělávání však máme – nejspíš z historických důvodů – pořád pocit, že existuje nějaká jediná „správná“ cesta vhodná pro všechny. Neexistuje. A i kdyby existovala, určitě ji v našich podmínkách nemohou efektivně najít ministerstvo školství a stát. Natož donutit učitele a občany, aby se po ní vydali. Uplynulých pětadvacet let ukázalo, že inovace ve vzdělávání neumíme hledat a řídit z centra. Proto je onen toleranční patent tak důležitý, i když sám o sobě nestačí. Změny jsou hlavně na nás: na naší iniciativnosti, vynalézavosti, vytrvalosti, důkladném pozorování, co děti zajímá a jak reagují, na schopnosti přitáhnout do škol jiné typy učitelů, kteří dokážou využívat toho, že se ve školách scházejí nadané, bystré a aktivní bytosti, a společně dokážou zázraky.

Takové změny vyžadují čas. Nelze tedy předpokládat, že se inovativní školy v dohledné době stanou hlavním proudem vzdělávání. Pravděpodobná budoucnost je v soužití malého segmentu tradicionalistických škol zaměřených především na výkon vedle převahy škol středního proudu, které nebudou dráždit rodiče přílišnými novotami, ale děti se tam budou cítit dobře. Stejně tak ovšem potřebujeme radikálně inovativní školy, veřejné i neveřejné, zkoumající neprobádaný terén a otvírající všem ostatním nové možnosti, kudy se vydat. Čím víc jich bude, tím lépe. Stát je tím, kdo má toto mírové soužití různých kultur vzdělávání umožnit – a ne říkat, která z těch možností je správná.
Proto by stát neměl tento proces komplikovat kontraproduktivním zaváděním nepromyšlených jednotných zkoušek, zbytečných kvalifikačních požadavků a dalších chomoutů. Naše politická reprezentace zatím odmítá pochopit, že jejím hlavním úkolem je neškodit, když už nemůže pomoci. Naštěstí tu už dnes existuje stále se rozrůstající skupina rodičů a pedagogů, jimž došlo, že podobu vzdělávání 2.0 vhodnou pro jejich děti od ministerstva školství čekat nemohou. Tak na ní pracují sami.